Rétorika – orientace – na palubě
Na dnešek bylo podle tradice naplánováno velké orientační dobrodružství. V praxi to znamená, že menší děti poběží orientační závod samy jen podle mapy a větší děti budou mít dlouhý orientační závod plný záludných kontrol na nepřístupných místech v členitém terénu.
A tak jsme po rozcvičce a snídani začali s Jendou plánovat, co letos na dětičky přichystáme. Jenže takové plánování a následná realizace trvá nějaký čas, tak jsme předali organizaci Ditě, Aleně a Editě, které s táborníky zahájily takové ty hry, k nimž není nutná žádná příprava. Ještě trochu mrholilo, tak se sešli pod střechou u srubu a na začátku se pustili do oblíbené hry Rétorika.
Při ní se utkává dvojice soupeřů, kteří dostanou nějaké téma, a mají na něj co nejdéle hovořit bez zastavení. No a kdo vydrží déle bez přestávek, odmlk, opakování a akustické výplně „ééééé“, tak vyhrává. Jednoduchá pravidla a velká zábava pro přihlížející.
Bohužel jsme neměli čas to sledovat, ale Dáša mi později řekla jednu pěknou hlášku od našeho oblíbeného generátoru vtipných hlášek Jirky Dohnala. Utkal se s Matyldou a dostali téma „Brutar“ (to je takový šikovný venkovní kotel na pevné palivo, ve kterém tu ohříváme vodu na nádobí). Jirka pronesl něco jako: „Éé, brutar, sice nevím, co to je, ale zní to jako brutál, tedy něco jako brutální, což je sloveso, případně zájmeno…“
O tohle jsme bohužel přišli, protože jsme s Jendou koukali na mapy okolí tábora. Přímo od tábora vedlo (údajně) několik cest přímo na vrch Kropáč, kam jsme chtěli vést trasu mladších i starších orientačních běžců. A aby to neměli moc jednoduché, zvolili jsme oblíbenou (zvláště u organizátorů) formu – matematický orienťák. Při ní závodníci dostanou na začátku nějaké číslo a pak na každé kontrole najdou nějakou matematickou operaci, kterou provedou s tím číslem. Výsledek si zapamatují a běží na další kontrolu, kde s tím výsledkem provedou další matematickou operaci. Na konci jen řeknou celkový výsledek.
Začali jsme kousek pod táborem, kde je už vidět další rybník Kameničák. Tam byla první kontrola pro všechny kategorie a bylo na ní číslo 11. Druhá kontrola byla dokonce v táboře na stanu našich tří inženýrů a třetí na rozcestí směrem na Vlčetínec. Tam jsme podle mapy chtěli pokračovat po pěkné cestě až k vrcholku Kropáče, leč ouha – cestu protínala bytelná oplocenka.
Obejít se dost dobře nedala, tak jsme museli změnit plán a vydat se nahoru po horší cestě, která navíc vedla jiným směrem, ale doufali jsme, že nás na vrcholek nějak dovede. No, nedovedla, dokonce po pár desítkách metrů zmizela, pak sjme se chvíli prodírali lesem, až jsme vyšli na širokou a zjevně často používanou cestu, která ale na mapě vůbec nebyla. Zato na ní byl krmelec, takové pěkné místo na umístění kontroly.
Pak jsme stoupali lesem dál a výš a našli jsme ještě jedno místo ze včerejšího orienťáku, ale to bylo na dlouhou chvíli naposled, co jsme se shodli s mapou.
Čím výše jsme vystupovali, tím byl terén méně prostupný, nacházeli jsme cesty, které mapa vůbec neznala, a naopak cesty na mapě prostě v terénu neexistovaly. Na ten vrch jsme prostě nedošli. Úplně to vypadalo, jako by se nás nějaká tajemná síla snažila odradit od návštěvy vrcholku. A proti tajemné síle se nedá bojovat, že?
A tak jsme to obrátili, sestoupili dolů, po cestě jsme ještě nechali pár kontrol pro starší kategorie, a natáhli orienťák po cestě směrem na Bozděchov, po níž asi přijela s rodiči většina táborníků, a pak zpátky do tábora.
Vrátili jsme se asi hodinu před obědem, a to už by nám žádná kuchyně nedovolila startovat nějaké orienťáky. Tak jsme se věnovali další oblíbené činnosti – zadávání nových Intelektuálních rozcviček a odpovídání na desítky řešení, s nimiž neustále přicházeli táborníci. Jen připomenu, že Intelektuální rozcvičky jsou logické nebo matematické hádanky, různě obtížné pro tři věkové kategorie. První úspěšný řešitel dostane tři plichtíky, druhý dva a třetí jeden. Takto využíváme přirozené chamtivosti dětí ke zvýšení popularity těchto hádanek. Jen jako příklad uvedu hádanku, který skoro celý den řešil Matěj Horák:
„Jak určíte průměr tenkého drátku s maximální přesností, když máte jen tužku a pravítko s milimetrovým měřítkem?“
Po mnoha pokusech to nakonec vyřešil.
Pak byl oběd (výborný szegedinský guláš) a potom jsme už chystali start toho dnešního matematického orienťáku. Do přípravy jsme museli vložit ještě krátké školení, protože se ukázalo, že někteří mladší žáci a žákyně ještě ve škole nebrali mocniny a odmocniny. Ale rychle jsme to vysvětlili, máme tu přeci chápavé děti, a Matěj ještě na rub své mapy napsal tabulku druhých mocnin od 1 do 10. Mám dojem, že Kačka Průchová si ji celou opsala propiskou na ruku. Zdá se, že to byl první výskyt taháku na našem letním táboře a možná první výskyt na letních táborech vůbec.
Pak jsme odstartovali první závodníky a další pouštěli po půl minutě. Docela to odsýpalo, jen několik posledních muselo čekat, až do cíle přiběhne někdo s mapou, protože jsme měli málo map. A opět jsme se spletli v odhadu, za jak dlouho přiběhnou ti první. Místo odhadovaných 30 až 40 minut byl nejlepší čas Lukáše Blechy 19:17 a ještě další tři se vešli pod 20 minut. Většina závodníků měla časy pod 30 minutami, i ti z mladšího žactva, kteří se tak báli těch mocnin.
A tak si představuji třeba Míšu Čápovou ve škole, když učitelka oznámí, že se budou učit o mocninách a odmocninách. A Míša jen potlačí zívnutí, znuděně si leští nehty o rukáv a jen procedí: „To znám, to jsme dělali na táboře.“
Letos nikdo nezabloudil a nejdelší časy byly jen málo přes hodinu. Jen nevím, jestli to považovat za úspěch, protože máme tak šikovné dětičky, nebo za neúspěch, protože to bylo zjevně příliš snadné.
Ale nejen zábavnou matematikou je člověk živ, je třeba se věnovat i vážné práci, konkrétně CTH. V minulé kapitole jsme opustili 15 malých chlapců na palubě škuneru, kteří čelili divoké bouři v Tichém oceánu. Přesto, že se snažili loď řídit, nakonec ztroskotali na pustém ostrově, kde se museli naučit mnoho dovedností, aby přežili.
A tak jsme zkoušeli lezení po provazovém žebříku a pak nějaké ty tesařské dovednosti. Žebřík jsme zavěsili na větev břízy u kadihradu a každý na něj musel vylézt a dotknout se větvě nebo aspoň dostat hlavu nad poslední příčku.
I když jsou naše děti na táboře mimořádně šikovné a ohebné, lezení po žebříku, který se kymácí a prohýbá, nebyla úplná brnkačka. Ale zvládli to všichni a možná si to i užili.
Další disciplína byla řezání ruční pilou. Každé družstvo mělo za úkol uříznout z větve tři kousky dlouhé 20 cm. Těch 20 cm museli samozřejmě odhadnout. A tak se zkoušely různé osvědčené míry, třeba mezi palcem a nataženým prostředníčkem, mezi zápěstím a špičkou prostředníčku, tloušťka palce (údajně 1,5 cm, jak tvrdil Matěj Franěk). Asi nejlepší způsob našel Matěj Nejedlý, který na nálepce pily zjistil, že je ostří dlouhé 40 cm, tak spočítal zuby, vydělil dvěma a jeho družstvo uřízlo větev o délce 20,1 cm. Stejně hodnotného výsledku dosáhlo Jirkovo družstvo, 19,9 cm, ale nevím, jakou používali metodu.
Třetí disciplínou bylo sekání sekyrou na přesnost. To řídila Dita na pařezu za kuchyní. Udělala na něm čáru a kolem ní dvě pásma. Čára byla za 5 a pásma za 3 a 1 bod. Úkolem bylo co nejpřesněji zaseknout sekyru do té čáry. Nevím přesně, jak to probíhalo, ale po dvou družstvech si Dita stěžovala, že mají všichni 5 bodů.
Mezitím přijel Ivan, zjistil, že jezírko na dně ohniště se už docela zmenšilo, a tak nachystal dříví a zapálil táborák. Tam se postupně stáhla většina dětí a zpívaly s Ivanem a jeho kytarou.
Tak to byl náš třetí den, docela se vyvedl.
Ještě připomenu dvě hlášky ze včerejšího kvízu Dannyho Gibbina. Na otázku, která česká atletka získala olympijskou medaili v Paříži, Jirka Dohnal (kdo taky jiný, že) prohlásil: „Když nevíš atleta, dej tam Emila Zátopka“. Ale asi to nebylo správně.
Pak byla otázka, jak se nazývá básnické dílo smutného až ponurého charakteru, většinou s tragickým koncem. Jirka opět prohlásil: „To je jednoduchý“, a Kuba Outlý na to reagoval: „Ve zkratce tvůj život, Jirko“.
Tak dobrou noc a ať se vám nezdá o odmocninách, faktoriálech a imaginárních číslech.