Zprávy z tábora, 2. den, sobota 12.8.2023

Záhada rozluštěna. Seznamujeme se, orientujeme se, družíme se
Myslím, že jsem na to přišel, Už od loňska mne trápila důležitá otázka, proč děti ty první dny nevstávaly půl hodiny až hodinu před budíčkem, nešpitaly a nechichotaly se a netřískaly dvířky stanů, jako se to dělo úplně na všech předchozích táborech. Dnes ráno stejně jako před rokem, skoro všichni spali až do budíčku a Jarek v půl osmé musel zapnout svůj zánovní megafon a na plnou hlasitost zařvat to oblíbené slovo „BUDÍČÉÉÉK!“.
Myslím, že tato záhada je dána tím, že na všechny tábory, kromě loňského a letošního, jsme jeli na kolech, někdy i 70 km. Po takové tůře jsou děti unavené a jdou ten první den brzo spát. Tím pádem jsou brzo ráno vyspinkané do růžova a mohou od půl sedmé poletovat po táboře, chichotat se a tak dále. Naproti tomu vloni a letos byly na tábor přivezeny v pohodlných rodičovských vozech, vyspané a najedené, takže měly dost energie zůstat hodně dlouho vzhůru. Včera ještě v půl dvanácté v noci žil tábor bohatým společenským životem. No a pak se samozřejmě nechce ráno vstávat.
Ale nakonec vstaly všichni a oblečeni do rozcvičkového úboru už pár minut před tři čtvrti na osm čekaly na poslední opozdilce. Aspoň něco se nemění – první dny děti vstávají vzorně na rozvičky a vůbec se neflákají. To všechno přichází až později.
Běželi jsme po hrázi až k silnici, kde jsme včera nakládali bagáž, a pěkně jsme se rozcvičili i s běžeckou abecedou na konci. Všichni poctivě cvičili a snažili se při liftingu, skippingu, zakopávání a dalších cvicích běžecké abecedy. Pak dokonce BĚŽELI zpátky do tábora, abe si mohli umýt ruce a vzorně se postavit do fronty na snídani. Jó, tyhle krásné první dny ….
Po snídani dle programu jsme vyrazili na orientační seznámení s okolím. Protože pořád nejsou určena družstva (čeká se na výsledky cestovatelských zkoušek), vyrazili jsme všichni hromadně. Našli jsme hráz i rybník za ní, ukázali jsme si studánku s pitnou vodou, louku, kde budem určitě hrát nějaké hry a házet oštěpem a diskem, kamenitou cestu do kopce po modré značce, kde určitě někdy poběžíme na rozcvičku, pak jsme šli z kopce lesem a našli ten kamenný křížek, který určitě bude figurovat ve stezce odvahy. Nakonec jsme se po cestě podél louky, na kterou nesmíme, neb je soukromá, došli do tábora.
Do svačiny bylo ještě dost času, tak jsme vyhlásili seznamovací hry. Přeci jen tu máme dost nováčků a myslím, že ani loňští táborníci si nepamatují všechna jména.
Všichni při zmínce o seznamovací hře začali obracet oči v sloup, protože zase očekávali tu šílenou hru Práskající Čestmír, kdy si účastníci v kruhu musí pamatovat všechny, kteří se představili před nimi. Ale ne letos.
Přišli jsme se zbrusu novou hrou zvanou Cestovatelský dotazník. Každý dostal papírek s 9 otázkami, mezi nimi Jaké máš číslo bot? nebo Umíš dobře létat?, napsal své odpovědi a papírky hodil do kotlíku. Z něho si pak každý vytáhl papírek s odpověďmi někoho jiného a dotazy na jednotlivé otázky měl za úkol zjistit, čí ten papírek byl. Když měl shodu ve všech devíti odpovědích, zeptal se dotyčného na jméno, pak mu položil ruku na rameno a chodil za ním.
Po chvíli takto vzniklo několik řetězců, které se postupně spojovaly a nakonec se objevily tři zacyklené řady, takže každý našel toho svého cestovatele.
Po svačině jsme pokračovali v seznamování další novou hrou, kterou bych pracovně nazval „Ptej se doprava, odpovídej doleva“ nebo tak nějak. Děti stály v kruhu a každý se ptal souseda napravo na jméno a další užitečné informace, většinou do které školy chodí a kde bydlí. Současně musel odpovídat doleva, kde se domáhal podobných informací soused zleva. Trošku to připomínalo naprostý chaos, ale za dvě minuty bylo hotovo. Každý pak představil tohou souseda zprava a byl představen sousedem zleva.
Abychom si ověřili získané znalosti o jménech, přešli jsme plynule k další hře, lehce brutální a rovněř v kruhu. Stál jsem uprostřed a molitanovou trubkou jsem vždycky na někoho ukázal. Ten si dřepnul a jehou sousedé museli říct jmého toho druhého souseda. Kdo se opozdil, dostal ránu tou molitanovou trubkou. Pravda, moc brutální ta hra není.
Pak jsme ještě vyzkoušeli hry v kruhu na postřeh při chytání padajícího koštěte nebo padajícího míče, no a pak byl čas podle programu se jít koupat. Nafoukli jsme oba paddleboardy, které tu máme, oba byly vmžiku odneseny na rybník a podrobeny opakovaným testům, jestli se na paddleboard vejde stejné množství staršího a mladšího žactva jako loni.
Voda ale byla po těch deštích pořád dost studená, tak jsem brzy vyhnal děti z vody, stejně už někteří drkotali zuby.
Potom byl oběd, těstoviny se špenátem dle Lucky, opět výborné.
Během poledního klidu přijel Zdeněk Klein s károu a konečně jsme se mohli vydat pro dříví na táboráky a do kuchyně, na stejné místo jako vloni. Příbuzní kuchařky Lucky tam pokáceli les sežraný kůrovcem a už několik let tam leží spousta dřeva. Dnes jsme si tedy odvezli dvě plné káry velkých špalků. V táboře jsme je vyložili u ohniště pod kuchyní a začali to všechno štípat na menší kusy.
Podle programu mezitím probíhaly cestovatelské zkoušky asi o pěti bodech, z nichž jsme zachytili jen poslední, kdy se děti se zavázanýma očima plazily po zemi a sbíraly víčka PET lahví.
A na základě těchto zkoušek mohla být konečně vybrána družstva. Naši vedoucí se postavili před společenskou místnost (která občas slouží jako jídelna) a postupně si vybírali, koho by měli rádi ve svém družstvu. A tak se nakonec všichni dočkali svého zařazení a nikdo ani moc nereptal, tak to asi vybrali dobře.
Hned následovala další hra už po družstvech – Popeláři, tentokrát ještě vylepšené cestovatelskými potřebami, jako jsou rum, sušené maso, brambory nebo střelný prach. Tyto položky byly ovšem představovány papírovými koulemi s příslušnými popisky. Ale byly tam i položky běžné, jako moucha, houba, glóbus a tak.
Všechny věci sehnalo jen družsto Máti.
Pak byl ještě čas před večeří, tak jsme s Jendou postavili rychlý hvězdicový orienťák v blízkém okolí. Byl to orienťák paměťový, to znamená, že si závodníci museli na mapě na staru prohlédnout mapu a pak už po paměti běžet na kontrolu. Ale ty první orientační závody děláme vždy jednoduché a taky to nebylo daleko, takže první družstvo Jirky to stihlo za 10:42 minut. A to i s naším malým chytákem, kdy jsme kontrolu zakreslili na můstku u tábora, ale ve skutečnosti byla pod můstkem.
Pak byla večeře – a Dáša mi uložila, abych zmínil 252 švestkových knedlíků, které kuchyně uvařila a které se skoro všechny snědly. A taky vyřizuji díky za ty blumy.
Jarda a Petr zapálili oheň a u něho proběhla poslední soutěž Cesty kolem světa – Chcete být milionářem? na téma Amerika.
Jenda rozdal plichtíky, Jarek vytáhl kytaru, hrálo se a zpívalo nebo se jen tak mlčelo a dívalo se do ohně. Co může být krásnější, že?
Dnes ten noční společenský život utichl o něco dříve, myslím že tak kolem čtvrt na dvanáct.
Tak dobrou noc