Letní tábor Hnačov
Sobota, 24. 8. 2002 a neděle, 25. 8. 2002 – Otava 2002
Kronikářskou práci mi naštěstí zase ušetřila dvě děvčata, která (nikoli nezištně) zapsala ten náš velkolepý výlet na Otavu.
Tak jak to viděla Evička:
Rafty
Vstali jsme, ale rozcvička nebyla. Nasnídali jsme se. Nachystali jsme kola. A věci. A pak jsme jeli do Sušice. A mladší autama do Rejštejna a větší jeli na kole. A než jsme tam přijeli autama, už byly rafty nafouknutý. Oblíkli jsme se do plavek a vzali jsme si vesty. A pak jsme dali rafty do vody a jeli jsme. A byly tam dva jezy. A přijeli jsme do kempu. Oblíkli jsme se a dali jsme si věci na verandu. A večer byl ohýnek a opíkali jsme si buřty. Ráno jsme se nasnídali a jeli jsme zase na rafty. A byly 3 jezy. V cestě byla větev, ale nám se nic nestalo. A přijeli jsme a dostali jsme svačinu a pití. A autama nás dovezli do kempu. A pak jsme jeli zase na kole až do tábora.
Maruška to pojala trochu podrobněji:
Ráno jsme vstali zase v 7.30, ale nešli jsme na rozcvičku. Tak jsme se nasnídali a zabalili a asi v 9.30 jsme vyrazili. Bohužel zase na kolech. Jeli jsme přes Plichtice, Zavlekov, Ústaleč a pak po zelené značce do Čejkov. Potom přes Zbynice, Hrádek u Sušice a Sušice. Z Hrádku jsme stoupali do prudkýho kopce. Na kopci jsme si dali oběd a rozdělili se na dvě skupiny. První skupina odjela dřív a jela rovnou do Rejštejna. Druhá skupina jela jenom do Sušice. Ve druhé skupině nás bylo asi 11 dětí a paní Lukášková. V Sušici jsme hledali chatovou osadu. Objeli jsme si hezký okruh, ale nakonec jsme tu osadu našli. Kola jsme dali do jedné chatky a dospělí nás dvěma autama dopravili do Rejštejna, kde na nás čekala první skupina + Bohouš a Láďa a 4 nafouknuté rafty. Rozebrali jsme si pádla (do každého raftu 4 umělohmotná a 2 dřevěná) a vyrazili na Otavu.
První úsek byl strašnej. Když jsme vyjeli, už jsme seděli na kameni. A sotva jsme se z toho kamene dostali, už jsme seděli na dalším. Když jsme najeli na ten první kámen, Andrea vypadla z raftu. Když zase nalezla na loď, prozradila nám hrozně tajné tajemství. Otava je prej hrozně ledová. Tak jsme jeli dál a u jedný zatáčky nám tatínek (já, pozn. přepisovatele) řekl, že tam je kus silnice hrozně nízko nad hladinou a že když by jsme tam najeli, tak máme buďto vyskočit z raftu nebo sklonit hlavy. Bohužel když jsme tam tudy projížděli, tak nás ten proud táhl rovnou k tý silnici. Tatínek vypadl a Honza B., když viděl, že tatínek vypadl, tak taky vyskočil, protože si myslel, že už máme vyskočit. Pak už se nic zvláštního nestalo. Kamenů ubylo, tak už nikdo nevypadl. Cestou jsme projeli dva jezy a k večeru jsem dojeli do chatové osady LUH. Ustlali jsme si na zápraží chatek a opékali jsme si buřty.
Ráno jsme vstali a po dlouhém protahování, zívání a snídani jsme nasedli na rafty a jeli. Cestou jsme projeli tři jezy. Cesta nebyla tak divoká jako včera a počasí nám přálo. Odpoledne jsme dorazili do Rabí. Tam jsme vyfukovali rafty a asi hodinu jedli. Pak nás dopravili autama do chatové osady LUH, odkud jsme pokračovali na kolech do tábora. Šárka B. jela autem, protože si nechala zasypat tašku s botama a kraťasama. Tak mi pučila kolo a moje kolo se vezlo na autě. A tak jsme vyrazili a všechny kopce, které jsme vyšlapali, tak jsme si taky sjeli.
Tak to děvčata shrnula v podstatě všechno.
V té chatové osadě Luh si mladší dětičky nechaly kola, nám starším, kteří jsme na nich jeli až do Rejštejna, je pak odvezli pomocní řidiči na autech a kárce.
Děvčata se nezmínila (možná to ani nepostřehla), že s námi jede švagr Petra Urbana (staršího), tedy strejda Petra Urbana (mladšího). Kormidloval jeden raft a taky s ním jela jeho dcera. Taky naše kronikářky nepřipomenuly déšť, který se spustil záhy po nafouknutí raftů, ale pro otrlé atletky to asi nestálo za zmínku. Stejně brzy přestalo pršet, tak jsme mohli vyrazit.
No, s těmi kameny měla Maruška pravdu. Hladina Otavy klesala s každou minutou, která ji vzdalovala od povodně, která opadla vlastně teprve před čtrnácti dny. Kamenů v řečišti bylo tolik, že se jim prostě nedalo vyhýbat, tak jsme na ně najížděli, odstrkovali se pádly, přenášeli váhu, otáčeli raft po vodě, ale nepříjemně často jsme museli do vody a tlačit. Naštěstí tento kamenitý úsek brzo skončil a pak už to byla pohoda. Tedy .. většinou pohoda.
Na tu zátočinu řeky snad nikdy nezapomenu. Shora to vypadalo jednoduše – držet se co nejvíce vlevo, aby nás proud nestáhl na tu traverzu trčící zpod podemleté silnice. Bohoušův raft před námi to projel úplně bez problémů. Zastavili na mělřině za zatáčkou a volali na nás, že to nic není, pojeďtééé, je to srandááá. Rozdal jsem mužstvu poslední pokyny, přesně jak to popsala Maruška, a odpíchli jsme.Okamžitě se nás zmocnil prudký proud a hnal nás strašlivou rychlostí přímo na tu traverzu. Ze všech sil jsem kormidloval doleva a řval na mužstvo: „Levá kontra, pravá makáme!“ Několik předlouhých vteřin se zdálo, že proud nepřemůžeme, ale pak se přeci jenom špička raftu začala otáčet doleva. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec narazila na mělřinu u levého břehu. S překvapující rychlostí proud řeky stočil záď raftu dopředu. Tak rychle jsem to opravdu nečekal a po zádech jsem sletěl do vody. Pak už moc nepamatuji, řízení mých pohybů zřejmě převzaly jiné systémy než ty, které z nějakého důvodu nazýváme rozum. Asi o dvě vteřiny později jsem zjistil, že jsem opět v lodi, v ruce třímám pádlo a příď raftu zrovna míjí tu zlověstně se šklebící traverzu. No, minuli jsme ji šťastně a mé havarijní systémy zrovna otáčely raft ke břehu, když se rozum probral a ptal se něco jako: „..hele, co se to stalo?“ a podobně nerozumné otázky. Až teď mě mužstvo upozornilo, že jsme měli muže přes palubu. Honzík tam stál po kolena v proudící vodě, šklebil se a mával na nás, ať na něho počkáme. Opravdu, když viděl kormidelníka mizet ve vlnách, nečekal na nic hupsnul a tam také. Z něj si vezměte, děti, příklad. Takhle se mají plnit příkazy vedoucích, nejen pokyny kormidelníka na lodi, ale i v životě. Tak, to bylo to poučení, jedeme dál.
Ostatní rafty projely toto kritické místo bez zaváhání, můžeme tedy pokračovat. Můj standardní řídicí systém se opět ujal vlády a celkem logicky podotknul, že bych nebyl vypadl, kdybych měl nohy zachycené za těmi poutky na dně raftu. To měl pravdu, tak jsem se upoutal a netušil jsem, jak brzo se mi to velmi vyplatí. Protože jestli jste si mysleli, že touto zátočinou jsme vyčerpali příděl nebezpečí na Otavě, tak to jste se opravdu mýlili.
Jeli jsme dál, některé rafty rychleji, některé se loudaly, takže jsme brzy ztratili vizuální kontakt s ostatními a proplouvali jsme zátočinami Otavy v podstatě sami. Byla to pohoda, voda pěkně tekla, kameny už nás nezdržovaly, sluníčko konečně svítilo a bylo to fajn.
Pak se bez nejmenšího varování řeka zúžila, proud se zrychlil, a když jsme vjeli do zatáčky, jako bychom vjeli přímo do dobrodružného filmu – v tom nejužším místě, kde řeka burácela a hnala se jako splašené stádo, leží přes celou šířku řeky strom. Nedá se zastavit ani zpomalit, nedá se přistát u břehu, proud jako hračku žene loď přímo na ten strom. Potom kamera pomalu najíždí doprava, kde těsně u břehu je mezi větvemi mezera o šířce raftu plus 5 cm na každé straně. Nyní ve zpomaleném záběru vidíme, jak posádka jako zběsilá pádluje k této spásné průrvě. Svaly se napínají, voda stříká od pádel – stihnou to nebo ne? Už jsou tam, a pak – už zase? – uff, ne, tentokrát raft nenaráží do břehu levým předním rohem, jako předtím. Tentokrát naráží pravým předkem, stále ve zpomaleném záběru se poslušně otáčí napříč po proudu (to už známe), dramatická hudba vrcholí a proud tlačí loď na strom. A teď přichází ta chvíle, kdy se kormidelníkovi vyplatily nohy zachycené v těch poutkách: rukama odstrkuje raft od stromu, předek se pomalu odpoutává od břehu a už proplouvají, šťastně zachráněni, hudba se uvolňuje, diváci povolují pěsti a otírají pot z čela. To byla ale pěkná scéna, co?
Ovšem raft Petra Urbana (staršího) takové štěstí neměl. Také narazili do břehu, také se raft otočil na ten strom, pak se do raftu opřel ten proud, naklonil jej a většinu posádky vyklopil. Tím se ovšem raft odlehčil a kliďánko proplul tou mezerou. Takže nakonec taky happy end.
No, ale tím už veškeré vzrušení na letošních raftech skončilo. Po cestě bylo pár jezů, ale ty nás už nemohli ohrozit a k večeru jsme konečně dojeli k té chatové osadě Luh. Ubytovali jsme se na zápražích chatek, vysprchovali se v teplé vodě a k večeři jsme si dali polévku, kterou nám uvařili v místním bufetu a opekli si buřty na ohni ze židlí a postelí. Opravdu, ony ty chatky byly také zaplavené a většina zničeného dřevěného vybavení byla už vyhozená venku a čekala na likvidaci.
Po klidné noci jsme se nasnídali, nalodili jsme se a opět se chopili pádel. Otava je tady už starší, usedlá řeka, která má už výstřelky mládí dávno za sebou. Projeli jsem Sušicí, sjeli pár jezů (na jednom to pěkně houpalo) a pak už se v klidu kolébáme směrem k Rabí, kde je tentokrát konečná.
Vyjíždíme. Teď už to je pohodička. Tam kousek od jezu už čekají auta z tábora plná proviantu. No konečně, ono nám na té řece pořádně vyhládlo. Možná jsme jedli i déle než hodinu, jak se zmínila Maruška.
Vyfoukli jsme rafty, nechali je trochu uschnout, než jsme je zabalili, no a byl čas na odjezd. Auta nás postupně odvozila zpět do Sušice, do chatové osady, kde jsme naskákali na svá kola a vyrazili zpět k táboru. Po cestě se už nic zvláštního nestalo, akorát Honzík upadl, když se ho Matěj pokoušel tlačit do kopce.
V táboře jsme už nic neorganizovali, jenom standardní táborák. Šli jsme brzo spát, všichni jsme toho měli dost.