Letní tábor Hnačov
Středa, 28. 8. 2002 – Celodenní výlet do Klatov
Tak dnes nás čeká výlet do Klatov, bývalého okresního města, historického centra, jež bylo založeno již roku 1240 Přemyslem Otakarem II. Vzdálenost tam činí bratru okolo 20 km kopcovitou krajinou předhůří Šumavy. A samozřejmě stejných 20 km zpět. Tak se nezdržujte, rychle se nasnídejte, ať vyrazíme, protože cesta je dlouhá a nebude snadná.
Zvolili jsme raději cestu přes střediskovou obec Plánici, přestože po silnici od Zavlekova by to bylo kratší. O to však nebezpečnější, protože tato silnice spojuje Klatovy a Strakonice a sviští tam jeden šílenec za druhým.
Už cesta do Plánice nám předvedla, co nás čeká: dlouhý stoupák – prudký sjezd – prudký stoupák – ještě prudší sjezd – a znova – a znova. Až jsme z toho museli po 4 km v Plánici pod stromy odpočívat.
Ale zdálo se, že Klatovy leží podstatně níže než Plánice, protože na cestě tam jsme spíše sjížděli, než šplhali do kopců, takže za necelou hodinku jsme již viděli v dálce před sebou typickou siluetu klatovské Černé věže; a pak nás krásný dlouhý sjezd dovedl prakticky až do centra. Prosvištěli jsme parkem (byl celý ohrazený kamennou zdí, že by se tu tak báli o park?), projeli náměstím a zaparkovali pod onou Černou věží. Využili jsme s Bohoušem toho, že z bývalého vojenského útvaru v klášteře pod Černou věží zbyla kuchyě a jídelna a celkem dobře jsme se nadlábli. A nebyli jsme z naší výpravy sami.
Další program po dobrém obědě byla návštěva proslavených klatovských katakomb. Když jsem je navštívil před několika desítkami let, pamatuji se na temné a vlhké chodby, z nichž vybíhaly malé komůrky s rakvemi a mumifikovanými nebožtíky, kterých tu bylo několik desítek. Ale teď už je přístup omezen, protože vlhkost z hrůzou se potících návštěvníků narušila to sucho, s jehož pomocí byli vlastně zde pohřbení měšťané a kněží mumifikováni a uchováni až do našich časů. Celé katakomby byly tedy nedávno přestavěny, přístup návštěvníků byl podstatně omezen a většině mrtvých byl konečně dopřán klid. Takže jsme prošli jen několik místností s řízeným klimatem, ale mrtvol jsme viděli i tak dost, pro některé až moc. No, doufám, že si na to někteří vzpomenou při dnešní stezce strachu.
Po katakombách jsme dali dětem na hodinu rozchod, aby se z toho vzpamatovaly za vydatné pomoci zmrzlin a bonbónů. Pak jsme seděli na schodech gotického kostela, popíjeli limonádu, chlubili se koupenými hračkami a čekali na poslední opozdilce. Ti dorazili tak akorát včas, protože se nad Klatovami začalo nepěkně zatahovat a z dálky už hřmělo. Vyrazili jsme z města jako šílení, aby nás ta bouřka nedostihla. Teď jsme si teprve vybrali tu daň za ty krásné sjezdy po cestě sem. To byly stoupáky a krpály a infarkťáky, odměňované jen krátkými a rychlými sjezdy. Nelze nepřipomenout kratičkou příhodu, která mohla ovšem vážně poznamenat zbytek našich dnů. Když jsem tak sledoval způsob jízdy některých starších žáků, musel jsem opustit svoji politiku nevměšování a několikrát jsem důrazně připomínal, aby aspoň před zatáčkami nejezdili prostředkem silnice, protože i tady jezdí auta. A Matěj mi záhy dal svým příkladem málem za pravdu. Sjížděli jsme nepřehlednou levou zatáčkou do Bolešin a u autobusové zastávky jsme zastavili a čekali na zbytek. Náhle jsem jen z bezmocnou hrůzou sledoval Matěje, kterak se tou zatáčkou řítí na svém špičkovém horském kole prostředkem silnice a pohledem si kontroluje brzdy, či co, prostě neviděl, že přímo proti němu jede Avia. Ufff! Naštěstí na poslední chvíli zdvihl hlavu a stačil uhnout na tu správnou stranu. Řádně jsem mu pak vyčinil, že jestli opravdu chce spáchat sebevraždu, ať to provede někde v povzdálí a o samotě a nekomplikuje život svým vedoucím. Ale nevím, jestli si to vzal dostatečně k srdci, protože se cynicky smál, když jsem mu líčil, jak ho budou pohřbívat v kulaté rakvi propleteného se zbytkem kola tak, že se do normální rakve nevejde.
Doufal jsem, že to zapůsobí alespoň na ostatní, ale když nás o dvacet minut později dojel můj bratr v autě s rodinou, jeho první slova byla, že málem přejel několik našich starších žáků, kteří na těch kolech jezdí naprosto, ale naprosto nezodpovědně a velmi riskantně. A dodal, že jsme odjeli z Klatov akorát včas před strašlivou průtrží, která opět zalila celé měěsto a vyplavila sklepy. Tak jsme radši zase vyrazili, aby nás to ještě nedohnalo.
Za chvilku jsme dojeli zpátky do Plánice. Protože se zdálo, že dětičky ještě pořád nemají dost, zařídili jsme jim poslední dnešní exkurzi do rodného domku Františka Křižíka, který, jak lze soudit z přítomnosti rodného domu, se v Plánici narodil. A překvapivě to bylo docela zajímavé. V domku byly dvě malinké místnůstky, zařízené stejně jako před těmi sto a něco lety, a v největší místnosti bylo muzeum Františka Křižíka. Paní průvodkyně nám povyprávěla o životě a díle tohoto českého vynálezce a pak jsme si prohlíželi ty podivné přístroje z pravěku elektrotechniky, obrovskou obloukovou lampu, dobové dokumenty, projekty prvních tramvají a podobně.
Nu, ale už byl čas se vrátit do tábora, na večeři a k dalším zážitkům, které nás ještě dnes čekají. Z Plánice do Hnačova je to kousek, něco přes tři kilometry, a předpokládali jsme, že už všichni to tábora na druhé straně rybník trefí. A trefili všichni, všichni, až na jednoho. Po příjezdu jsme zběžně zkontrolovali, zda máme stále většinu dětí, a ejhle, chyběl Vítek Urban. Rychle jsme vyslechli svědky, kteří ho viděli naposled ještě před Hnačovem, Bohouš skočil do auta, já na kolo a jali jsme z obou stran rybníka hledat Vítka. Naštěstí to netrvalo dlouho, na cestě kolem rybníka ještě před Hnačovem jsem zahlédl nějakého skřítka na kole, jak zabočil k rybníku, no a za chvilku jsem ho měl a mohl jsem s úlevou odvolat pátrání. Ukázalo se, že se tentokrát Vítkovi šeredně nevyplatilo to jeho loudání na kole za hlavním pelotonem. Všichni mu ujeli, a tak když vyjel z Hnačova, nikoho z našich neviděl, ale spatřil rybník a rozvzpomněl se, že jsme první den jeli tudy přes hráz. Neváhal a ruče se po ní vydal, dojel do kempu a ptal se lidí na tábor. Sice ho poslali správně, ale úplně do jiného tábora v lese na druhém konci rybníka. Naštěstí byl odchycen dříve, než stačil zmizet někde v lesích.
A to pořád ještě nebylo dnes všechno. Stále na děti čekalo něco, o čem se moc nemluvilo, ale všichni o tom věděli. Špitalo se o tom při večeři i u táboráku, dětičky si o tom šeptaly a bojácně se ohlížely, zda je někdo neposlouchá, zkrátka viselo to nad celým dnešním večerem jako černý závoj. Už víte, o co jde? Ano, je to Stezka strachu. Na předchozích táborech bývaly stezky odvahy, ale to, co zažijete dnes, na to vám odvaha stačit nebude. Už teď se bojíte? Bojte se, a bude hůř!
Když se nakonec úplně setmělo, několik starších žáků nenápadně zmizelo, asi měli strach se stezky strachu vůbec zúčastnit. Tak to zase zůstalo na těch malých. Vydali jsme se cestou k lesu na místo zvané Kletiny, kde jsme byli několikrát na rozcvičce, za jasného rána plného zpěvu ptáků a čerstvého vzduchu plného jásavého svitu ranního slunce. Jaký však je to rozdíl nyní, kdy přes měsíc na obloze plují temná, roztrhaná oblaka, kolem je tma a jen nezřetelné obrysy stromů proti světlejší obloze naznačují, že se blížíme k tomu lesu, kde se to všechno odehraje. Podél cesty něco strašidelně šramotí a z dálky se ozývá vytí vlků, jinak je naprosté ticho. Brrr! Abych děti trochu povzbudil, vyprávím jim pověst, která se váže k tomu statku o samotě, který zrovna míjíme. Kdysi tam bydlela selka, která vypadala stále stejně mladá, i když všichni její vrstevníci zestárli a postupně umírali. Kromě toho byl také tento kraj zajímavý tím, že tady občas mizely děti, nejdříve jen chudé a opuštěné, pak i děti bohatších rodičů z města, které sem jezdili na prázdninové pobyty. Až jednou si někdo dal tyto skutečnosti do souvislosti. Ne, já už dál nemůžu pokračovat, to je hrůůůůza!!
Tak jsme za takového veselého hororu, chci říci hovoru, došli až do lesa. A na děti dolehla tíseň. Nebylo vidět na krok a cestu v temném lese bylo možné jen vytušit. Štěbetání utichlo a všichni s obavami hleděli do černočerné tmy tam vepředu. „Tak, první dobrovolník!“, proťal ticho veselý hlas vedoucího. Ano, a byla to Andulka Nebojsová, která vždy chodí na tyto riskantní stezky jako první. Zmizela v tmě a záhy se ozvaly strašlivé zvuky, výkřiky a sténání, následované cynickými poznámkami ledově klidné Andulky. (Trochu odbočím, ale musím připomenout první stezku odvahy, které se Andulka zúčastnila asi v sedmi letech. Z černého lesa se ozvalo: „Bu-bu-bu“, a Andulka řekla: „Ahoj, mami.“). Pak už se odvážili i ostatní o něco starší, ale nejmenší děti se stále choulily v hloučcích, držely se za ručičky, ano i slzičky se objevily. Zde je ovšem nutno připomenout nevšední odvahu Evičky, která toto zřejmě zažívala poprvé a bála se tak, že ve světle baterky byla skoro rozmazaná, jak se klepala. Ale jako první z menších dětí vyrazila do temnoty – a sama. (Jen doufám, že její hrůza z temného a strašidelného lesa nebyla překonána hrůzou z nás, vedoucích). Sice za několik vteřin přiběhl na start strašlivý lesní netvor Faun Da-Batheesta, že Evička ječí a nemůže ji zastavit, takže jsme jí nakonec dopřáli doprovod, a potom i všichni ostatní, kteří se opravdu báli, chodili po dvou.
A co se tam vlastně pod rouškou tmy odehrávalo? Dle líčení očitých svědků toto:
Nejdříve odvážlivce udeřil vzrostlou jedlí již zmíněný Faun. Ti, kdož přežili, poté zaječeli čirou hrůzou, když na ně vyskočil divý muž v černé kápi se svítícím obličejem, prý se jmenoval Pietr Urgh Bhán, který se vynořil odnikud, posvítil obličejem a zase se rozplynul. Komu se po tomto nezastavilo srdce, málem zakopl o velký balvan na cestě. Ten balvan pak zamručel „Promiňte“ a odešel na stranu. Prý to kdysi bývala krásná dívka Lucie, která však kamenné srdce měla, a proto taky zkameněla. Koho ani toto setkání neodradilo od další cesty, viděl před sebou konečně světélko, mihotající se plamínek svíčky uprostřed cesty. Rostoucí naděje na konec celé té hrůzy a přítomnost lidských bytostí byly však brzy pohasly, když odvážlivec zjistil, co ta svíčka osvětluje: mrazivě bílou lebku, sledující ho prázdnými očními důlky uprostřed staré pneumatiky. (Co ty lidi všechno do lesa nevyhoděj, viďte? Že se někomu chtělo nosit do lesa lebku?)
Dalším číslem bylo přerostlé klíště, vrhající se na ty, kdo došli až sem, z převislých větví nad cestou. Tento zajímavý živočich se prý nazývá Alenák Skálový, a přes leknutí, které způsobí, je prakticky neškodný. Ti, kteří toto leknutí přežili, pak stejně skoro všichni utonuli v bažině přímo uprostřed cesty, a kdo i toto překonal, toho smetla kamenná lavina valící se náhle z lesa nad cestou. Tu lavinu prý nepravidelně způsobuje zajímavý přírodní jev zvaný Yarda.
No, a jsme na konci. Kruh hořících svíček rámuje jakýsi papír, hleďme, prý na podpisy těch, kdo došli až na sám konec. Podívejme se, zda vůbec někdo, vida, jsou tu podepsaní úplně všichni.
Neuvěřitelné! Všichni prošli tou cestou čiré hrůzy, nikomu nepuklo srdce ani nezmizel navždy v lese s pomalu doznívajícím šíleným chechtotem.
Všechna čest, milé děti! Dobře jste to zvládly a snad jste si to i pěkně užily.
Tak, a je čas konečně zalézt do spacáků, protože zítřek bude ještě více nabitý dojmy.