Letní tábor Hnačov
Úterý, 27. 8. 2002 – 2. DJTH (Den Jardových Táborových Her)
Dnes tedy organizuje hry Jarda. Nutno říci, že přišel také s několika novinkami, které zaujaly. Letos se tedy ty naše hry opravdu vyvedly.
Samozřejmě se soupeřilo i v klasice – bez Dekomlatu by to nebyl pořádný tábor. Pro jistotu jsme však rozdělili osazenstvo na větší a menší, hlavně vzhledem k rostoucí síle úderů starších žáků: kdybychom přivezli několik menších dětí z tábora s uraženou hlavou, asi by nás rodiče nepochválili, to ne. Takto byly souboje vyrovnané a o to napínavější. A o to déle to taky trvalo.
Další disciplínou, kterou Jarda odstartoval sérii svých herních novinek, byl hod klackem nohou. Abyste dobře rozuměli, ne že by se házelo nohou za použití klacku (klacků bylo dost, ale volných nohou se nedostávalo), ale bylo třeba odhodit klacek pouze pomocí nohy (vlastní). Brzy se vyvinuly dva styly vrhání – kop a hod. Zejména v hodu (nutno bylo uchopiti klacek mezi prsty na nohou a prudkým švihem vymrštiti vpřed) se rozpoutal napínavý souboj mezi Petrem Urbanem, Matějem a Fandou. Soutěžila družstva i jednotlivci.
Dalšími disciplínami bylo například prohození oštěpu zavěšeným kroužkem v běhu a pak také příznivě přijaté Slepecké provázky. To se na dva stromy (vlastně na jeden strom u přístřešku na kola a na stožár) navázala spousta pásků z krepového papíru, které hlídali dva kruťasové, naštěstí pro účely hry oslepení. Nebudu napínat, byl jsem to já a Bohouš a měli jsme jen zavázané oči. Dětičky se snažily strhnout co nejvíce pásků a my jsme se snažili jim to překazit – stačil dotek a útočník byl vyřazen a musel si dojít napumpovat nový život k pumpě. No, moc dlouho jsme to neuhlídali, všechno nám to rozkradli, pacholci malí. Samozřejmě, stejně jako v praktickém životě, vítězil ten, kdo si nakradl nejvíc.
Pak zahájil Jarda ještě jednu fajn hru – Zvuková navigace. To se celému jednomu družstvu kromě vedoucího zavázaly oči. Cílem bylo, aby vedoucí družstva navedl všechny členy družstva z jednoho konce hřiště na druhý pouze pomocí zvukových signálů. Ovšem za zvukový signál se nepovažoval povel „Evičko, otoč se o 26 a půl stupně doleva a vpřed!“. Dokonce se vůbec žádná srozumitelná slova nesměla používat. Takže bylo vidět postavy se zavázanýma očima potácející se po hřišti za zvuků „A-a-a-a“ a tlučení vařečky do ešusu a podobně. Tato slibně se rozvíjející soutěž byla bohužel přerušena deštěm, takže jsme se uchýlili do jídelny-klubovny.
Než se stačil rozpoutat chaos, anarchie a stolní tenis, zorganizovali jsme další hru – Balóny. Tato hra jednoduchá na pravidla avšak složitá pro účastníky spočívala v tom, že jsme vybrali z každého družstva po jedinci (jednom), každému z nich přidělili nějaké zaměstnání (lékař, řidič, truhlář, vědec atd.) a teprve pak jim sdělili podmínky: Letíte spolu v balónu, z kterého náhle začne unikat nosný plyn. Je třeba se rychle rozhodnout, koho vyhodíte z koše, aby se balónu odlehčilo a ostatní se zachránili. Máte pět minut na to, abyste ostatní (a hlavně publikum) přesvědčili, že právě vaše povolání je naprosto nepostradatelné a že vás prostě nesmí nikdo vyhodit.
No, to byla opravdu zajímavá hra. V prvním kole se utkali truhlář Matěj, vědec Honzík, elektrikářka Alena, zedník Vítek a krejčí (?) Lucka a všichni opravdu přesvědčivě argumentovali, i přes uštěpačné poznámky ostatních. Pak hlasovalo publikum o tom, kdo že bude ten nešťastník, který vyletí z koše, protože bez jeho služeb se lidstvo nějak obejde. A následovalo druhé hlasování a třetí hlasování a další hlasování, dokud nezbyl v koši jediný člověk, ten naprosto nejdůležitější, což byl v tomto kole truhlář Matěj.
Hra to nebyla špatná, vzbudila zájem i u celkem otrlých starších žáků, ale byla chyba, že jsme výsledky zařadili do celkového bodování. Ve druhém kole se již hlasování zvrhlo do snahy o získání co nejvíce bodů pro vlastní družstvo a nestrannost publika se naprosto vytratila. Takže skvělé řečnické výkony lékařky Andulky, řidičky Marušky, prodavačky Karolíny, sportovce Vítka a (?) Fandy měly jen malý vliv na celkové umístění, spíše rozhodovalo, kdo koho přehlasuje. Že by takto vznikali noví politici?
No, to jsme si to pěkně užili. Ale to pořád není pro dnešek všechno – chystá se ještě noční hra. Tak, a dnes si dáme – třebáá -, ano, Pašeráky! To je vždycky oblíbená hra, zvlášť pro děti. Pro vedoucí je většinou zdrojem zoufalství a naprostého vyčerpání, protože nelze uhlídat sklenice, aby do ní pašeráci nevhazovali své papírky jinak, než si na ni sednout, což ovšem pravidla zakazují. A tak jsme odevzdaně běhali od jedné svěřené sklenice k druhé, naslouchali šepotům a šramotům ve křoví, a když občas náhodou paprsek z baterky vyloupl ze tmy postavičku, která se okamžitě stočila na zemi do klubíčka jako hádě, stejně jsme nepřišli na to, jak se jmenuje – oni si totiž ti malí skřeti měnili oblečení. Takže noční hra Pašeráci skončila drtivou porážkou nás, hlídačů.
Ale milosrdná tma skryla naši hanbu a její původce jsme rychle zahnali do stanů, neb už bylo příliš pozdě na to, aby takové malé dětičky mohly běhat venku.
Dobrou noc, zítra vám to vrátíme, holenkové!