Letní tábor Hnačov
Sobota, 17. 8. 2002 – Odjezd a příjezd
Prakticky do poslední chvíle jsme nevěděli, kdy, jak a zda vůbec odjedeme. Vše sice bylo pečlivě naplánováno: Odjezd osobním vlakem s koly do Strakonic v 10:38, příjezd do Strakonic v 11:52; ale zasáhla vyšší moc – záplavy. Ještě den před odjezdem z Českých Budějovic do Strakonic platila výluka z Ražic do Strakonic z důvodu podemleté trati. Výluka znamená, že v Ražicích cestující přesedají na autobusy a jedou takto do Strakonic. To nás trochu znepokojovalo, protože s třiceti koly by to bylo mírně řečeno problematické.
Ale nakonec jsme měli štěstí. Trať za Ražicemi byla včas opravena a vlaky jezdily podle jízdního řádu. Tak jsme se všichni sešli u stadiónu a vyrazili něco po 9:00 na kolech na nádraží. Transport batohů a dalšího materiálu zajistil Bohouš Vít, doprovod na kolech ležel na bedrech Ládi (tedy mne), Bohouše Lukáška (tatínka Karolíny), Hanky Urbanové (maminky Urbanů), Jardy Koláře (tatínka Terezy a Míši), Míly Pšeničky (tatínka Evičky). Úspěšně jsme naložili kola, nastoupili do vagónu, našli Nikole peněženku a téměř podle jízdního řádu vyjeli. Cesta vlakem proběhla bez problémů, nikdo nevypadl z okna, nikdo netahal za záchrannou brzdu, aby zjistil, co to udělá; sluníčko svítilo, po obloze se honily mraky a my jsme se těšili na tábor. Tuto idylku nám ovšem narušoval pohled z oken, když jsme míjeli následky povodní – v této oblasti se konkrétně rozzlobila Otava.
Dojeli jsme do Strakonic, spořádaně vystoupili (předtím jsme ovšem našli Nikole peněženku), odebrali kola z nákladního vagónu, shromáždili se před nádražím a spočítali děti. Všechny …; zatím to jde nějak podezřele snadno. Pro lepší koordinaci velení jsem ještě dal Jardovi vysílačku, abychom nemuseli mobilovat. No, je čas, vyrážíme.
Nejdříve přes pár křižovatek ještě ve Strakonicích a už si to míříme ven z města, na venkov, mezi pole, lesy a louky, kde spíš než troubení aut uslyšíte bafat orající traktor a zpívat ptáčky, kde se silnička malebně kroutí mezi kopci, už abychom tam byli … ze snění mne vytrhlo pípání vysílačky. Volal Jarda, že odešel na nádraží na záchod a my jsme mezitím odjeli. Neví, kam … škvrk … haló … krrrch, škvrk a spojení se ztratilo. Ale vzhledem k tomu, že jsme si vůbec nevšimli, že s námi Jarda nejede, bylo i toto krátké použití vysílačky důležité. Tak jsem se vrátil na nádraží a dovedl Jardu zpět k čekající koloně cyklistů. Už jsem naprosto klidný, protože zádrhel nastal, zatímco naprosto bezproblémová cesta by podle Murphyho zákonů znamenala, že jsme něco zásadního přehlédli, například že jsme v jiném městě.
Konečně jedeme: Pracejovice – Katovice – Novosedly. Tam byla krátká přestávka, občerstvení, dokonce i hospodský uklízející hospodu na návsi nám přes okno podával pivo a limonády. Jedem dále: Volenice – Frymburk – Nezamyslice – Žichovice – Rabí. Tam byla delší zastávka na oběd v hospodě, kde jsme dětem dokonce zaplatili polévku. Budětice – Černíč. Tam někde se vystřídal Bohouš s Jardou a nyní se tedy Jarda veze v autě a Bohouš šlape na kole.
Krajina se stává kopcovatější a některé děti už toho mají dost. Dochází pití v láhvích a Andreu bolí hlava, takže pokračuje v Lukáškovic autě. A bude hůř: po turistické značce blátem a vodou do kopců na Nalžovské Hory. Tam je poslední setkání s podpůrnými vozidly, pak už jen po žluté značce cestou necestou na Plichtice. Matěj a jeho kamarádky Alena, Lucka a Tereza se tu zřejmě vyznají a jedou napřed. Matěj si na poslední chvíli všiml tábora a věas z Plichtic odbočil, ale děvčata důvěřivě šlapou směrem na Zavlekov. Pořadí v cíli je tedy: 1. Matěj, 2. my všichni. 3. naše milá děvčata (asi za půl hodiny).
Tábor je ovšem plný dětí. Tedy cizích dětí. Jak nás již ráno upozornil Bohouš Vít, někde vznikl informační zkrat a v sobotu i v neděli dopoledne jsme se překrývali s předcházejícím táborem. Ale nijak jsme si nevadili. Postavili jsme si tunel (ten velký stan), vybalili proviant z domova, najedli se, a jak se blížil večer, postupně jsme začínali zasouvat do spacáků.
Všichni – všichni, až na Matěje. Ten celý čas po dojezdu věnoval svému kolu – otíral, leštil, oprašoval, dokonce částečně rozebral, aby bylo dokonale čisté. Když jsme na něho nevěřícně zírali, prohodil, že dnes ho čistí jen tak zběžně, že předevčírem tomu doma věnoval pět hodin. Inu – každý má nějakého koníčka. Matěj si to zpestřil tím, že mu do trávy spadla nějaká malá podložka, bohužel až poté, co se setmělo, takže jsme strávili několik pěkných desítek minut na kolenou s baterkou a převraceli jsme každé stéblo. Nakonec tu součástku našla Andrea.
Pak už se úplně setmělo, tak slabší povahy zalezly do stanu a my, otrlí táborníci, jsme spali pod širákem. Nad námi se pomalu otářely hvězdy a na spacáky nám padala vydatná rosa.
A takto jsme tedy plánovali základní časový rozvrh dne v táboře (již od zítra!!):
7:30 Budíček 7:50 Rozcvička 8:15-8:45 Snídaně Dopolední program 13:00-14:00 Oběd 14:00-14:30 Polední klid Odpolední program 16:00 Svačina 19:00-20:00 Večeře 22:00 Večerka
(Tady trochu předeběhnu – opravdu se nám to někdy podařilo dodržet. Asi dvakrát.)