Letní tábor Františkov
Pátek, 31. 8. 2001
Dnes je velký den ? otvírají se pokladové a odvážný a chytrý člověk může velikého bohatství nabýti.
Jelikož jsme se s Jardou loni na Dračici osvědčili při tvorbě honby za pokladem (i když pod metodickým vedením statného ošetřovatele), dostali jsme důvěru i nyní. Takže následující popis hry o poklad bude z hlediska tvůrců. (Doufám, že přidáte i hledisko hledačů.)
Poučeni z minulých chyb, vstáváme dnes v nekřesťanských půl sedmé. Chvějeme se zimou, ani teplý čaj není, co ta služba dělá, hrome? Tak rychle sežvýkáme nějaký chleba a vyrážíme.
Na mapě jsme si vytipovali přibližný okruh cesty za pokladem, ale vlastní hádanky a schovávačky budeme vymýšlet až na místě.
A ještě něco, co možná nevíte ? když se staví cesta za pokladem a na stanovištích jsou odkazy na další stanoviště, je nutné jít opačným směrem. To abychom věděli, kam máme hledače vlastně poslat. To si pamatujte, tyhlety zásady.
Takže začínáme na konci ? poslední vzkaz bude ve stanu u kuchyně a tam posíláme hledače z oplocenky u cesty kódovanou zprávou ?LÝVKE NTAS ŇUCHKY? (čili velký stan kuchyň, to je jasné, ne?). Lístečky pro všechna družstva rozvěšujeme po smrčcích a těšíme se, jak se dětičky zapotí při jejich hledání a následném luštění. A to je teprve začátek, i když vlastně pro vás to byl konec, co? Další (tedy předchozí) vzkaz zněl takto:
?????????? ? ?????????? ???? ????? ?? ???????, (tedy oplocenka u křižovatky cest jižně od tábora, jak jste určitě pochopili). Dopisy byly ukryty do nafouknutých balónků plovoucích po hladině toho bezejmenného rybníčka, kde Jarda hájil a neuhájil svoji vlajku při Maršálu a Špiónovi. Ať se trochu umejou, špindírové! No a k rybníčku je posíláme od boudy u Zadražila, kde byl ukryt nápis
?.-./-.–/-…/-./../-.-././-.-//–..//—/-..//
–../.-/-../.-./.-/–../../.-../.-//? (M&Š)
(Určitě to nemusím překládat jako ?Rybnicek Z od Zadrazila?, že?)
A následovala (vlastně předcházela) šifra, na kterou jsme velmi hrdi a musíme se hned pochlubit, že stejně jako loni naše ?Hlava draka? i tato hádanka poslala rychlé posly do tábora pro nápovědu. Měl jsem totiž s sebou papíry z práce, z jedné strany potištěné nějakým anglickým textem. A právě do něj jsme zašifrovali sdělení, že ?Les muj kamarad?. (Aby bylo jasno i nezasvěceným, tento nápis je právě na té boudě, kde je další zpráva, a mnohokráte jsme kolem šli a četli to.) Pod písmenka tvořící text zprávy jsme udělali malinké, skoro neviditelné tečky. A na druhou stranu jsme nenapsali nic, aby je to zmátlo. A to všechno ve čtyřech exemplářích bylo uschováno na hrázi rybníka Kačera. To byla šifra, co?
Na hráz je posíláme od ústí potoka do rybníka Kozák, který je hned vedle. Abychom využili horolezecké lano, stavíme opičí dráhu přes bahnitý potok (i když pár metrů vedle je lávka, ale snad si ji nevšimnou). Nu, a k ústí potoka je posíláme z hráze rybníka Dlouhého, kde je jednoduše zašifrovaná zpráva opět umístěná v balóncích (máme jich spoustu), ale tentokrát jsou zavěšené nad hladinou. Jarda se obětoval a vlezl do vody, aby mohl balónky pořádně zavěsit. No a teď už je to na vás, milí atleti. Vracíme se do tábora a ještě vymýšlíme první kód indikující rybník Dlouhý. Už to mám ? rychle kreslím na čtyři papírky pokaždé dvě postavičky, jednu hodně tlustou a druhou se zavázanýma očima. Družstva už jsou shromážděna a netrpělivě podupávají. Ale tentokrát nedáváme první šifru všem současně. První dostávají Honzovi Pumprlíci, protože vyhráli bodování a po nich další družstva se zpožděním podle toho, o kolik bodů měli méně. Startují tedy dále v pořadí ………… – ………… – ………… (prosím doplnit, už si to nepamatuji).
Dlužno podotknout, že s prvním úkolem (čili uhodnout Dlouhého) se vypořádávají všechna družstva rychle, během minuty nebo dvou. A tak za chvíli i poslední hledač mizí klusem v lese a nám zbývá poslední povinnost ? připravit a zakopat poklady.
V táboře je nezvyklý klid, konečně se trochu oteplilo a podléháme dojmu, že máme dost času na veget.
Ne, nemáme. Neuvěřitelně brzo přibíhá Alena a (s kým to bylo?) a ptají se na tu šifru na hrázi Kačera. No, to tu asi budou za chvíli, musíme s tím pohnout.
Poklady jsou již připravené v taškách, tak hledáme místo, kterému by moc nevadilo přeorání do hloubky půl metru stádem dychtivých atletů. A nacházíme ? paseka asi 100 m od tábora. Kousek před ní byl vykolíkovaný claim, zamýšlený původně jako, ehm, jak to říct, prostě tam měli kluci chodit čůrat. Ale nechodili. Nicméně za chvilku uvidíte, proč takovou intimní věc zmiňuji.
Ta paseka ale byla obrovská, plná pařezů, ořezaných větví, roští, ostružiní, prostě krásná schovávačka.
Hlavní poklad strkáme hned do prvního většího pařezu, naštěstí je krásně vykotlaný. Maskujeme ho jehličím a pak se ale hrozně nadřeme s krumpáčem a lopatou, když vytváříme falešné úkryty u ostatních pařezů. Zatím Bohouš věší druhý poklad na jediný stojící strom na pasece, až skoro na špičku. A Jarda schovává další dva poklady někam pod chvojí.
Tak, a teď konečně poslední úkol ? vymyslet zprávu, aby je navedla k pokladu, ale zase ne moc blízko. V Pavlovi se probouzí básnické střevo a za chvilku tu máme monumentální veršovanou epopej:
Tam, kde mohutný hvozd stál,
severní vítr se nyní honí,
tam duše stromů bloudí dál
a kouř dávných ohňů ještě voní.
Nyní pálíme zbytky mohutnosti té
a poblíž vypouštíme vody své.Chceš-li boháčem se státi,
musíš na stranu půlnoční
75 kroků
od vstupní brány učiniti.
Tento skvost poezie nového tisíciletí připevňujeme na tyč do stanu u kuchyně, jak je oznámeno v oplocence.
No, a první, kdo činí těch 75 kroků od brány, je Alena s Fandou. Předtím se ovšem ujistili, který směr že je to ten půlnoční, a dávají se do hledání. Mají sice náskok, ale zdá se, že ho nestačí využít. Přichází Jarda a ptá se Aleny, kde má celé družstvo – a ejhle, ukazuje se, že zatímco se zbytek družstva potuluje po lese a Tereza nosí Vítka na zádech, protože ho už bolí nožičky, Alena s Fandou je opustili a ženou se dopředu za tou mámivou vidinou pokladu. Ale není jim to nic platné, Alena se musí vrátit pro své lidi a taky zanedlouho dobíhají i ostatní družstva. Celá paseka se teď hemží rozdychtěnými hledači.
Tentokrát se nám ta schovávačka opravdu povedla (na rozdíl od loňského pokladu): sice se několik dětí sem tam podívá do onoho pařezu, ale jehličí na pokladu je dost a tak se radši věnují našim falešným i dalším domnělým schovávačkám a pomalu obracejí paseku kořeny vzhůru. Už to trvá pěkně dlouho, někteří hledači propadají beznaději, někteří nevěří už ani moderní poezii a hledají o kus dál v lese. Ale zatím se vždycky na našich táborech poklad našel – a je tomu tak i letos: ten šťastlivec je Jindra Vít. Zatímco ostatní kutají pod kořeny onoho velkého pařezu, Jindra hrábne trochu hlouběji do jeho dutiny a už řve: ?MÁM HO!!!? To bylo radosti u Jožínů. Ale ani ostatní nepřicházejí zkrátka – tuším, že to byla Tereza vracející se z marného hledání v lese, která uviděla na špičce stromu další poklad. A Fanda se tam obratně vysoukal – a už ho mají taky!
Quikům a Pumprlíkům trvalo asi ještě další půlhodinu, než si každé družstvo našlo svůj poklad, ale nakonec, jak bývá při našich honbách za pokladem zvykem, na každého se dostalo.
Další hodina je věnována rozdílení pokladu a konzumaci podílů.
Pak je třeba si zabalit (zítra už přece jedeme domů), no a potom se všichni připravují na karneval. Zdá se, že tentokrát bude stát opravdu za to, vzhledem k těm velkolepým přípravám. Také přijíždí publikum – Urbanovi, naopak odjíždí Pavel (a Jarda taky?).
Ale zdá se, že Sibiř ještě neřekla poslední slovo: zatahuje se a začíná drobně (a jak se obvykle píše v knížkách: ?a vytrvale?) pršet. Nejdříve té vytrvalosti moc nevěříme, tak postupně odkládáme začátek karnevalu na později a později, ale stmívá se a prší stále …. – chtěl jsem napsat ?vytrvaleji?, ale to je nesmysl, ne? Takže … prší stále. Je nám jasné, že prostě nemůžeme karneval zrušit (jak jsme to udělali na Kaprounu a je nám to dodnes vyčítáno), tak se přesouváme do velkého stanu u kuchyně. Kupodivu do něj moc neprší (asi se kapky nemohou rozhodnout, kterou z mnoha dírek spadnou dovnitř), rozsvěcíme lampu a představení může začít.
A je opravdu dobře, že jsme karneval nezrušili – takhle pěkné masky jsme už dlouho neměli. Dokonce většina účinkujících měla připravené krátké vystoupení. Mně se nejvíc líbily dvouhlavé karty Aleny a Terezy s básničkou (napište mi ji sem, holky, prosím) a dech beroucí taneční variace chromé babičky v podání Fandy Batysty. I ArAnka, poctIvá cikÁnka Šárky Vítové a Andulky byla pěkná. A další a další, opravdu se jim to všem povedlo. Aspoň vyjmenuji účastnící se masky:
Dvouhlavé karty: Alena a Tereza, Cikánka Aranka a opilec: Šárka a Andulka, Pouliční zloděj: Honzík a Andulka, Vosy: Lucka a Míši, Fotbalista, sudí a fanoušek: Zuzka, Nela a Jindra, Dvouhlavá saň a čarodějnice: Vítek a Šárka Batystová a Maruška.
Nakonec jsem si nechal vodníka v provedení Matěje: byl krásně nastrojený a hlavně měl ruce a obličej natřený temperovými barvami na zeleno. Až oči přecházely. Když se předtím natíral, vyjádřil jsem pochybnosti, zda to pak pustí, ale Matěj mne ubezpečil, že to zkoušel a že to určitě pustí. No, … nepustilo, aspoň ne dokonale.
Zřídili jsme hodnotící komisi a každé masce jsme přidělovali body za provedení a umělecký dojem. A bylo to věru těžké rozhodování. Nakonec zvítězily Dvouhlavé karty společně s Arankou, poctivou cikánkou, těsně následované chromou babičkou Fanynkou Batystovou. Třetí a čtvrté byly Vosy a babička, páté a šesté místo obsadili lidi kolem fotbalu a dvouhlavá saň. A nakonec Pouliční zloděj Honzík a Opilec Andulka (už zase?)
Tak, a poslední akce letošního tábora je za námi, tak převlíknout, umejt (hlavně ty, Matěji) a spát. Ale pořád prší a prší (už mi výraz ?vytrvaleji a vytrvaleji? nepřipadá tak nesmyslný) a uspává i probouzí mne jemné bubnování na plátno stanu.