Letní tábor Františkov
Sobota, 18. 8. 2001
Odjezd z Českých Budějovic, tentokrát netradičně auty.
Pavel Novák totiž odhadl vzdálenost, kterou by bylo nutné urazit na kolech, asi na 105 km. Přes odpor Bohouše, který chtěl, aby děti měly silný zážitek, jsme nakonec rozhodli odvozit mužstvo auty do Plané nad Lužnicí, odkud budeme pokračovat na kolech. (Možná trochu rozhodlo i to, ze asi polovina děti + Bohouš se vrátili z jakýchsi závodů v Německu asi ve dvě hodiny v sobotu ráno.)
Ještě před odjezdem jsme společně s Pavlem Kavříkem při odnášení věcí z buňky k autům jsme málem zůstali zavření v šatně, kde jsme se zabouchli a nevšimli si, že zevnitř není klika. To byla pěkná past, ale soustředěnému náporu našich dvou mozků neodolala. Otevřeli jsme pomocí … hádejte… provázku. Opravdu.
Na odvoz asi 25 osob a osobiček, jejich kol a bagáže do Plané kupodivu stačila jen tři auta a dvakrát otočit. Jeli s námi navíc Pavel Kavřík, Ondra Novák a Hanka Urbanová. Kromě Pavla Nováka se jako motorizovaná podpora objevil ještě jeho Kuba a jeho (Kubova) Tereza. Naopak chybí ještě Honzík Běláč a Matěj (přivezou je později) a Olda (spletl si sobotu a neděli).
V Plané jsme se všichni opět sešli asi v poledne a mohli jsme tedy vyrazit: směr Česká Sibiř. Ještě připomenu drzou poznámku z davu, když Jindra, takto Bohoušův syn, zjistil, že mu nebrzdí brzdy, a já jsem mu vyměňoval špalíčky. Kdosi pronesl:?…kolo musí být ve vzorném technickém stavu…?, čímž narážel na instrukce, které Bohouš rozdával účastníkům tábora ještě před prázdninami. Nikdo se nepřiznal.
No, a už jedeme. Z Plané přes Košice ….. Chýnov ….. Domamyšl (?) …. Hořice ….. v nějakém motorestu se pokoušíme naobědvat, ale je tam příliš narváno, tak se omezíme na polívku a pivo, případně kolu, a jedem dál.
A zase šlapeme, krajina se stává kopcovatou, a nutno podotknout, ze ty kopce vedou většinou nahoru. Naštěstí máme ještě dost sil a tlačíme Marušku, Vítka, malou Šárku.
V …?… jsme asi na hodinu zastavili na pořádný oběd.
Počasí je navzdory předpovědím horké až dusné, kopce stále strmější, takže Pavel a jeho Zaphira pendlují mezi pelotonem a záchytnými stanovišti a vozí děti ? od těch nejmenších až po ty skoro dospělé.
Kolem šesté hodiny večerní jsme nakonec všichni dojeli do tábora, který bude tedy 14 dní naším domovem. No uvidíme. Zatím tu po lese potkáváme běhající lidi s uštvanými výrazy, asi mají nějaký orienťák. To ještě nevíme, že si dvě stanoviště s osádkou zřídili přímo v táboře.
Do tábora se ovšem nedá dojet autem, tak nosíme veškerou bagáž ?v teplejch? (čili v rukou). Nejtěžší je krabice s koulemi, těsně následovaná mým kufrem. (Oboje odnáším já.)
Mužstvo se pomalu ubytovává, rozhlíží se po okolí ? a kdepak je asi kuchyně a jídelna? Jo, to musíte tady po cestě lesem z kopce asi tři sta metrů, tam je dřevěná bouda a velký vojenský stan. Záchody? Ty jsou táámhle v lese, asi jenom sto metrů. A je tu i umývárna, kam se jde močálem po můstcích přes složitý systém odvodňovacích kanálů.
Pomalu se smráká, tak Pavel ještě rychle dělí lidi do družstev a hned se taky určují hlídky, prý jsou tu potřeba. Ten Černý Petr padl na družstvo Aleny Skálové, kteří se ihned tedy nazvali ALENI.
Dotáhli jsme nějaké dříví a udělali první táborák. Kolem ohniště je kromě laviček i zajímavá kruhová rýha nebo kanál, nevíme, k čemu. Asi aby do něj mohli potmě padat táborníci. Jarda a Pavel Kavřík to hned několikrát vyzkoušeli a docela jim to šlo, to padání.
Noc proběhla klidně, i když částečně bez hlídání, protože Andulka a Vítek se nějak nevzbudili. (Ty blbý hodinky nezapípaly, oznamuje Andulka).