Dnešní noc byla opravdu studená a ráno nebylo o nic teplejší. Táborníci se (dnes opět až po budíčku) pomalu soukali ze stanů a protírali si oči. Po nebi se honily šedé mraky, fičel studený vítr, ale podle předpovědi by dnes už nemělo pršet.
Rozhodli jsme tedy – vyrazíme na odložený cyklovýlet. Podle nepsaných táborových pravidel v den cyklovýletu není rozcvička. Oznamoval jsem tuto radostnou zprávu stan od stanu, ale i tak už některé děti (Anička, Míša, myslím i Tomáš Hálek a Šimon Hřebecký) už stály před stany v tričku a kraťasech a klepaly se zimou. To jsou ale poslušné dětičky, to vám, rodičové, závidím. Poslal jsem je, aby se oblékly a šly na snídani, dnes byla dříve.
Lenka Baronová svolala vedoucí družstev a instruovala je, co všechno musí mít jejich svěřenci s sebou na výlet – přilbu, náhradní duši, balíček se svačinou, pití, teplé oblečení. Pak už to šlapalo jako po drátku. Přeci jen většina táborníků už s námi jezdí pár let a ví, jak to tady u nás chodí.
Krátce po deváté hodině už byly děti připraveny, dodatečné zásoby chlebů a paštik přidány vedoucím do brašen, trasa vysvětlena.
Nejdříve vyrazila skupina zvaná Malé dětičky, kterých bylo jen sedm plus Edita, která má pořád bolavý kotník. Víc dětí mladších 10 let tu prostě nemáme. Vedeni Lenkou a zezadu jištěni Alenou pomalu zmizeli za zatáčkou cesty.
Skupina zvaná Chrti v počtu 26, vedena mnou a zezadu jištěna Terezou Faktorovou, vyrazila po půl desáté, ale až poté, co jsme počkali na Vojtu Teringla, který jel na kole na záchod.
Vyjeli jsme na silnici a zabočili doleva k vesnici Desky. Připadá mi, že jsme od této chvíle už jenom stoupali. Nejspíš tam byly i nějaké sjezdy, ale ty stoupáky je v paměti zcela vytlačují. Po trase Desky – Meziříčí – Malonty (tady nás dojeli rodiče Brckovi, kteří nám pak dělali doprovod po zbytek cesty) – Bělá – Dolní Přibrání jsme vyšplhali po nějakých 15 km na 850 m n.m. (tábor tam dole byl na 600 m). Pokračovali jsme na Horní Přibrání a po Greenway do Leopoldova.
Ty stoupáky po cestě byly jako vystřižené z nějakého cyklistického hororu – táhlé stoupání k zatáčce, a když se k ní uštvaný cyklista dopachtí, otevře se mu pohled na ještě delší a ještě prudší kopec. A tohle si představte několikrát za sebou.
Musel jsem ty naše Chrty obdivovat, hlavně mladší žactvo. Poctivě šlapali, nebrblali na toho, kdo vymyslel tyhle trasu (aspoň jsem nic neslyšel) a vůbec jeli po silnicích ukázněně a nevytvářeli nebezpečné situace. Musím pochválit Vojtu Kaštovského, který byl nejmladší, ale statečně se držel starších žáků, Péťu Stejskala a Matouše Kubeše, kteří také jeli poprvé s Chrty a byli úplně v pohodě, Žolíka, která na zastávky na kopci dojížděla mezi prvními, Vojtu Teringla, který do kopců ujížděl i staršímu žactvu, a také Kubu Tomsu, který jel na kole bez přehazovačky a musel se nadřít ze všech nejvíc.
Ale byla to úplně jiná jízda než v neděli při cestě na tábor. Netvořili jsme tak dlouhou kolonu a na zastávkách jsme nikdy dlouho nečekali. Jeli jsme také docela svižně. V Leopoldově, což byla polovina trasy (20 km), jsme byli za necelé dvě hodiny i s těmi stoupáky a zastávkami. Tak jsme tam dali delší přestávku na odpočinek a svačinu a také slupnutí několika chlebů s paštikou. No, alespoň se mi odlehčily brašny na kole.
Z Leopoldova jsme stoupali stále výš a mezi Uhlišťským a Huťským rybníkem jsme dosáhli nejvyššího body našeho výletu – 870 m n.m. Ten závěrečný krpál před vrcholem byl opravdu vydatný, i starší žáci museli ze sedel a šlapat ve stoje. Ale to už byla nejhorší část za námi a už si i vzpomínám na krásný dlouhý sjezd až k penzionu na Žofíně.
Tam jsme poseděli dost dlouho, dali si kofoly a ruské zmrzliny a doplnili vody do lahví. Nebylo kam spěchat, protože jsme před odjezdem v táboře oznámili, že se vrátíme kolem 16:00. Teď bylo teprve půl druhé.
Ze Žofína byl už terén příjemnější, jen mírné stoupání a pak sjezd do Černého údolí. Tam jsme na radu velkého Tea opustili plánovanou trasu a nejeli na Velký Jindřichov, protože tam prý je ošklivá cesta vysypaná hrubým štěrkem. Sjeli jsme k silnici a po ní jsme za chvilku byli v Benešově na Černou. Tam byl další rozchod s povolením vyplenit místní obchod Coop. Téměř se to podařilo, hlavně zásluhou Kuby Tomsy, kterému už nebezpečně poklesla hladina chipsů v krvi a bylo nutno ji doplnit.
Také jsem tam náhodou zachytil jakousi sázku Borise Brcka s někým o to, že Boris nepůjde oslovit místní krásky, které se promenovaly po náměstí. No a Borísek se sebral, šel k těm holkám, o něčem s nimi pohovořil a vrátil se. Nevím, co jim řekl, jen doufám, že to nebyla věta, která ho proslavila v divadle na táboře v Bumbácově údolí před třemi lety: „Ahoj kotě, neznáme se odněkud?“
Ještě je třeba zmínit jednu benešovskou kulturní specialitu – v knihovně na náměstí mají na chodbě vyřazené knížky, které je možné si odnést. Vzal jsem jen dvě a silou se přinutil brzy odejít, ale na rodiče Brckovy jsme čekali asi 20 minut. Prý tam našli úplné poklady, například vydání Čapkových povídek z třicátých let. Tak si tam ještě zaběhla Zdenka Herdová pro úplně novou Zlodějku knih.
Z Benešova jsme sjeli těmi serpentinami a za chvíli jsme byli zpátky v táboře, něco po třetí hodině a deset minut po příjezdu Malých Dětiček. Krásné na tom bylo to, že jsme už nemuseli šlapat do žádného kopce. Dnes jsme ujeli 40,5 km.
Pak byl pozdní oběd (čočková polévka a rizoto – tentokrát asi tři děti něco málo přinesly), koupání, odpočinek, unavené děti šly hrát ringo nebo po sobě házet tím gymnastickým míčem. Jiný oficiální program už nebyl, až po večeři (krupicová kaše – vůbec nic nezbylo), kdy se opět nachystal kinosál a promítli jsme si další tři díly Záhady hlavolamu. Skončili jsme u deníku Jana Tleskače a je to stále napínavější.
Pak už hořel táborák, rozdávaly se plichtíky za cyklovýlet a službu a za přinesené houby. Po desáté hodině se ale nějak začali od ohně vytrácet starší žáci a žákyně. Zbytek mužstva trochu znervózněl, zdalipak se nechystá stezka (myšleno stezka odvahy). Rázně jsem odmítl tyto spekulace – a to jsem dětem zalhal. V půl desáté jsme s Bárou zvedli děti od ohně a vyhnali je na cestu v temném lese, kde jen blikaly rozestavené svíčky. Odsud měly vyrážet po jednom do té hrůzy.
To bylo zase prošení, zda mohou jít po dvou či více, či naopak hlasitého holedbání, co všechno strašidlům provedou. Někdo se otevřeně přiznal, že se bojí, jiný do poslední chvíle prohlašoval, že se nebojí, ale že sám nepůjde. Ale měli smůlu, pouze nejmladší přípravka měla povoleno jít po dvojicích, ostatní vyráželi po jednom. I když nám bylo jasné, že na sebe budou čekat u nejbližšího stromu. Ale nebudu nikoho jmenovat.
Zde je seznam strašidel a jejich zaměstnání:
Ivan – stál v plášti na cestě a hýbal se
Tereza – brnkala v lese na ukulele
Tomáš Havelka – stříkal na děti vodu z lesa
Honza Stejskal – černě oblečený s maskou Anonymouse stál na cestě a nedělal nic
David Czepiec – běhal lesem a přes cestu
Jirka Brunclík – ležel na cestě a řval
Edita – řvala vedle cesty
Danča – pouštěla hororové zvuky z mobilu
Alena – brousila nože
Danny – sbíral podpisy a házel na podpisující gumového pavouka
Lea – sbírala děti na konci stezky.
Letos se ta stezka opravdu vydařila. Strašidla si zastrašila a děti se pěkně zabály a zaječely si od plic, aby potom mohly vykládat, že to nic nebylo.
A tak se naplnilo další nepsané táborové pravidlo, že zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný.