Maršál, špión a setkání s Kelty
Na rozcvičku směrem k Dálavě s námi vyběhl Vojta Kubelka a Žížala, poprvé také běželi Ondra a Matěj Duškovi a Veronika Blažková, nové posily našich družstev. Žížala vedla rozcvičení a pak jsme zase s několika vytrvaleckými dobrovolníky oběhli celý okruh po hrázi rybníka a silnici do tábora.
Mezitím do tábora přijelo několik rodin, Czepiecovi na kole s pejskem v košíku na nosiči, Brunclíkovi, aby odvezli Ondru, a Vojtovi, kteří přivezli uzdraveného Jirku. S Ondrou jsme se rozloučili a zamávali jsme mu, Jirku jsme opět rádi přivítali mezi námi.
Pak už začaly přípravy na tradiční celodenní hru Maršál a špion, která se každoročně hraje na našich táborech od nepaměti, alespoň se hrála už když jsem začal jezdit na tábory. Je to známá desková hra Maršál a špion převedená do terénu. Celé organizace se ujal Vojta Kubelka, který po snídani přistoupil k prvnímu kroku – vysvětlení pravidel. Shromáždil kolem sebe všechny táborníky a objasnil jim, že cílem hry je ukořistit co nejvíce vlajek ostatních týmů. Vlajku představuje šátek pověšený na stromě nedaleko stanoviště, které si jednotlivá družstva najdou v terénu. Útočné i obranné boje pak spočívají honění se po lese a po loukách a v případě dohnání a plácnutí dojde na porovnání lístků s čísly, které mají všichni bojovníci. A u lístků je to jako v kartách – vyšší bere: dvojka bere jedničku, trojka bere dvojku a jedničku, čtyřka bere trojku, dvojku a jedničku, pětka, což je Maršál, bere čtyřku, trojku, dvojku, ale prohrává s jedničkou, což je Špion.
Takovéto zacyklení síly figur poskytuje nekonečné možnosti taktizování, blafování a dalšího chytračení. Někde v tomto bodě se Kuba Outlý zeptal Vojty, zda se mohou třeba dvě družstva spojit proti třetímu, a Vojta odpověděl, že samozřejmě je to možné, družstva mohou vytvářet aliance. Kuba se spokojeně usmál: „A pak je podrazit“.
Dalším krokem bylo vylosování družstev, k čemuž posloužil rozstříhaný seznam táborníků a klobouk Martina Barona, z něhož tahaly lístečky postupně nejmenší dětičky. Tak byla zformována družstva pod vedením náčelníků Vojty, Andulky, Olivera a Marušky.
Předposledním krokem pak bylo určení území, kde si družstva mají vytvořit své základny, kódovým označením domečky. Na mapě byly vyznačeny čtyři úseky směrem na jih od tábora a byly hned přilosovány družstvům.
Pak už stačilo dětem asi třistakrát připomenout, aby si vzaly pití a dlouhé kalhoty a tričko s dlouhými rukávy, protože je čekají čtyři hodiny běhání, bojů, útěků i útoků, prodírání se kopřivami a ostružiním a podobné radovánky.
Ještě byl určen konec hry na 16:00 a nakonec došlo na poslední krok – odstartování. Z tábora odešla družstva do svých určených směrů a najednou tu bylo ticho, rušené jen zpěvem ptáčků, tichým šuměním řeky Černé a dunivým basem Pavla Nováka, který něco vykládal Jindrovi Vítovi ohledně druhé atletické ligy.
Až po dvou hodinách se začali objevovat první válečníci v táboře, který byl chráněným územím a nesmělo zde zabíjet. Přišli na svačinu, doplnit zásoby vody a popovídat si s nepřítelem. První kusé zprávy hovořily o tom, že armáda Vojty dobyla základny dvou družstev a získala tak dvě vlajky. Ostatní družstva zatím marně pátrají po Vojtově domečku. Zdálo se, že se formuje velká aliance tří družstev, aby našla a napadla Vojtovu základnu.
A pak se zase v táboře nic nedělo. Odjel jsem na chvíli domů, abych odvezl nepotřebné věci a přivezl potřebné věci, a přijel jsem až po konci Maršála. Podle vyprávění mnoha účastníků Vojta skutečně ukořistil dvě vlajky, Andulčinu a Maruščinu, třetí vlajku sebrala Andulka Oliverovi. Před koncem hry skutečně tři spojená družstva prohledala prakticky celé území přiřazené Vojtovi, aniž by našli sebemenší stopu. Až po skončení se ukázalo, jak mazaně se všemi Vojta vyběhl – postavil si domeček v těsné blízkosti tábora v houští mezi ohništěm a silnicí. To bylo jediné místo, kde ho nehledali.
Takže letos slavně zvítězilo družstvo Vojty před druhou Andulkou, třetím Oliverem a čtvrtou Maruškou.
Po Maršálovi byl konečně oběd – svíčková s knedlíky, ani nemusím říkat, jaké to bylo. Poslední knedlíky a zbytky omáčky a masa pro mne kuchyně jen tak tak ubránila před přídavkůchtivými táborníky. Díky, Kačko a Píbo!
V pozdním odpoledni pak vypuklo všeobecné volno, které bylo vyplněno, jako obvykle, koupáním, čtením, hraním karet, pobíháním nebo ječením. Prostě běžné táborové odpoledne.
Pak ale byla idyla narušena právě došlou zprávou od profesora Akunina z Harvardské univerzity a bylo třeba nutně svolat všechny vědecké týmy účastnící se výzkumu časoprostorových anomálií. Vedoucí projektu nejprve na základě oponentury předchozích výsledků přidělil granty jednotlivým týmům (a byly to pěkné peníze) a pak oznámil senzační zprávu, že díky aplikaci vytvořené na superpočítači Erast lze virtuálně projít chronodírou a navštívit dalekou minulost.
Ukázalo se, že aplikace nás zavede až před začátek letopočtu, do doby Keltů. V zájmu vědeckého výzkumu bude nutné projít keltskou svatyní, která ovšem pod podlahou skrývá mnoho propadlišť. Jelikož se vše bude odehrávat virtuálně, nehrozí zde však žádné nebezpečí. Vstup do této virtuální chronodíry je otevřen u posvátného stromu Keltů, jinanu dvojlaločného (Gingko biloba), který roste poblíž jiného symbolu, křesťanského.
Většina vědců již pochopila, že se jedná o kříž za ohništěm na západní straně tábořiště. Celý vědecký kolektiv živě diskutuje vyrazil proti zapadajícímu slunci, ale náhle se přední vědci (tedy ti, co šli vepředu) zarazili. Vedle kříže stál opravdu zvláštní strom a u něho se proti slunci nejasně rýsovala štíhlá postava v bílé říze přepásané ozdobným kovovým pásem, s věncem na hlavě. Byla to keltská kněžka střežící svatyni. Za ní bylo vidět podlahu s velkými čtvercovými dlaždicemi. Vědci překvapeně zmlkli, ohromeni věrností zobrazení virtuální skutečnosti z daleké minulosti.
Ale bylo třeba přistoupit k vědeckému bádání. Celý tým musel projít od vchodu svatyně k jejímu východu, přičemž se o umístění propadlišť dozvěděl pouze vědeckou metodou, čili pokusem. Kdykoli se některý vědec na některém čtverci propadl pod podlahu, kněžka suše oznámila: „Propadlo“, a musel nastoupit další výzkumník. Jelikož se vše dělo v rámci virtuální aplikace, vědci neubývali a mohli se o projití bludiště pokoušet znovu.
To byla samotná esence vědeckého výzkumu. Vědci prozkoumali téměř všechny slepé uličky, aby společně s klasikem mohli zvolat „Tudy ne, přátelé! Tudy cesta nevede!“ Nakonec jediná cesta, která zbyla, vedla k cíli, k východu ze svatyně. Nejvyššího hodnocení dosáhly samozřejmě týmy, které dokázaly bludištěm projít nejrychleji.
Tím dnešní vědecká práce skončila a bylo možné se vrátit k běžnému životu. Ten ke konci dnešního dne spočíval ve volejbalovém utkání Vojta, Žížala, Edita vs. Terka Faktorová, Vašek (kteří přijeli na zítřejší plavbu po Vltavě; Ivoš Psohlavec přivezl také Kristýnu a Adélu R.) a já s výsledkem 21:15 nebo tak nějak.
Dáša také všem táborníkům oznámila pravidla zítřejšího odjezdu na Vltavu: budíček v 7:00, snídaně a rychlé sbalení věcí do lodě a na spaní v kempu, v 9:00 odchod na autobus, který nás odveze do Rožmberka.
A poslední událostí dnešního táborového života byla výplata plichtíků za služby a Maršála a Špiona. Ten byl s paušálním příplatkem 2 pl. všem za ty kopřivy a ostružiny.