Zprávy z tábora – 9. den

Neděle 16.8.2015
Pokračování z minulého čísla: Včera jsem dopisoval poslední zprávu vleže pod převrácenou lodí a poslouchal utichající déšť. Postupně přestalo pršet, a tak jsem si chvilku ještě pohrával s myšlenkou, že budu spát úplně venku, ale než jsem se rozhodl, usnul jsem.
Další déšť mne probudil asi ve dvě hodiny. To už nebyl utichající deštík, ale sílící liják. Bubnování kapek na lodě bylo stále hlasitější a hlasitější, do tváře mi stříkaly kapičky vody a situace začínala vypadat vážně. Ke stejnému závěru zřejmě došli i rodiče dětí pod přístřeškem, protože jsem viděl pobíhající světýlka a slyšel tenké hlásky. Zjevně probíhal zrychlený přesun dětí do hospody.
Spánek pak už nestál za moc, střídal se s chvilkami panické kontroly, co všechno mi už promoklo. Vypadalo to, že ten prudký déšť nikdy neskončí. Ale nakonec buď skončil nebo jsem přeci jen usnul, najednou bylo ráno a venku štěbetaly dětské hlásky. Probudil mě vlastně příjezd Píby vezoucího snídani.
Vylezl jsem ven obhlédnout škody. Nebyly velké, i když na plachtě, na níž původně spaly děti, byly ohromné louže a pod tím přístřeškem, kam se přestěhovaly z plachty, zbylo jen málo míst suchých.
Děti se pomalu trousily z hospody, kde přespaly na stolech a lavicích. Eliška na dotaz Píby, kde vlastně spala, suše odpověděla: „Chceš to podle abecedy?“
Nicméně všechny děti byly dobré nálady, i když měly mokré spacáky i ostatní věci. Naštěstí bylo stále dost teplo, tak trocha vody nevadila.
Rychle jsme posnídali, sestavili posádky po třech, dofoukali lodě (byly to Baraky, Yukony a jedna Pálava) a v půl desáté (znalci Zdeňka Šmída to ocení) jsme již byli na vodě.
Na obloze se sice honily mraky, ale na déšť to už nevypadalo, tak jsme vesele pádlovali a povídali si o tom, že děti měly aspoň silný zážitek.
Lužnice na tomto úseku je dosti olejovatá a má dost jezů. První jsme sjeli, další se už musely přetahovat. Kolem dvanácté hodiny na dalším oleji najednou začalo krápat a než jsme dojeli k jezu, docela slušně se rozpršelo. Naštěstí u jezu stála hospůdka, kde nás nechali se schovat pod stříškou. Déšť netrval dlouho a za půl hodiny jsme tedy opět vyrazili na vodu.
Pak už to byla opravdová voda, se sluníčkem, souloděním, dlouhými oleji a koníčkováním jezů. Na jezu u Dobronic jsme zakotvili u ostrůvku a bohatě posvačili. Nikdo se necvaknul, jen pár lidí vypadlo z lodi, nebudu jmenovat.
Jelo se docela pěkně, jen ve druhé polovině místo peřejí bylo mělko a občas bylo potřeba jít do vody a táhnout loď.
Před Bechyní byl dlouhý olej a už nám to moc nejelo, tak jsme nakonec všichni uvítali výhled na most Duha klenoucí se nad údolím.
Vytahali jsme lodě na břeh, převlékli se do suchého oblečení, zavolali pána z půjčovny a vyrazili ke stadionu. Libovali jsme si, jak pěkně se ta voda vyvedla…
Z tělocvičny na stadionu jsme vyvedli kola, snědli jeden meloun, který tam na nás čekal od včerejška, Kuba Folberger zatím opravoval píchlé kolo a těšili se na cestu domů, do tábora.
Nad Bechyní se však začalo zatahovat temnými mračny, a tak jsem velel ještě počkat s odjezdem, aby v případě nějaké průtrže bylo možno se do té tělocvičny zase schovat. Děti už se ale začínaly bouřit, skandovaly: „My chceme do tábora! „, pořád ale nepršelo ani mraky se pořádně nevyjádřily, jestli bude pršet a pořád jsme tedy čekali.
Dilema za nás vyřešil pan Míka, kterému jsme měli odevzdat klíček, jenž přišel přesně v okamžiku, kdy začalo opravdu pršet. Jen se zeptal: “ Tak jak to jde?“, zamknul tělocvičnu a odešel. Už nebylo nač čekat. Vyjeli jsme to toho zřejmě největšího letošního slejváku a jeli jsme v něm asi tři kilometry. Umíte si určitě představit, jak jsme vypadali. Naštěstí to netrvalo dlouho a pak už jsme si užívali pěknou trasu podél Lužnice.
Až do chvíle, kdy mě u visuté lávky dojela Edita a volala: „Kamila spadla ze skály do vody!“
To jistě není zážitek, po němž by toužil každý vedoucí na táboře. Utíkal jsem k tomu nebezpečnému místu, kde vede cesta přímo po skále nad vodou a představoval jsem si ty nejčernější scénáře. Ale naštěstí jsem už potkal Kamilu na cestě s Olgou, sice mokrou a zablácenou, ale živou a zdravou, až na naražená záda. Nějak nešikovně nasedala na kolo, převážila se a sklouzla po třímetrové skále do Lužnice. Kromě pořádného leknutí a naražených zad se ji ale nic nestalo. Došla pěšky s Dášou a Martinem, dlouho po tom, co ostatní děti dorazily, převlékly se a najedly.
Pak už byl jen táborák, ani plichtíky se nerozdávaly, a brzy tábor utichl a všichni spali a spali. Tak dobrou!