Na čas, známe se, klobouky a Indiáni
Tak dnes tvrdě spící tábor budila slavnostní americká hymna z BlueTooth reproduktoru. Děti ukázněně vyskákaly ze stanů a v 7:45 jsme byli připraveni na rozcvičku. Vyběhli jsme po modré značce do kopce na louku a tam nás rozcvičil Kuba Outlý.
Dnes byl na programu den her a tak jsme po snídani začali oblíbenou poznávačkou. To se hraje tak, že dva vedoucí drží svisle deku a za ní na každé straně skrčí jedno družstvo. To pak vyšle jednoho zástupce k dece, vedoucí řekne tři-dva-jedna a spustí deku dolů. Úkolem zástupců družstev je říci jméno toho na druhé straně deky dříve než on. Pokaždé je to docela dramatická a zábavná hra. Někdo řekne jméno toho druhého okamžitě, někdu zjevně vidí to dítě na druhé straně deky poprvé.
Pak jsme hráli další starou táborovou soutěž, kterou jsem nazval Pokládání kloboučku na čas (ve vymýšlení názvů her mám zjevně ještě rezervy). Postavili jsme děti na startovní čáru dole u ohniště, každé družstvo dostalo jeden plastový klobouček a pokyny ke hře: řeknu čas, např. deset vteřin, a za tu dobu musí zástupce běžet s koboučkem co nejdál, položit ho a vrátit se do konce toho času k družstvu. Když to stihne do deseti vteřin, může družstvo postoupit k tomu kloboučku, když deset vteřin uplyne před jeho návratem, družstvo zůstává na místě. Jednoduchá pravidla a dramatická hra. V tom fofru se těžko odhadují vteřiny a přitom se chce doběhnout co nejdál. Dlouho to bylo velmi vyrovnané, pak v předposledním kole se utrhlo Jirkovo družstvo (zvané Lunární unie) o několik metrů, ale v posledním kole odvážným výpadem na jedenáct vteřin zajistil Šimon Brůžek vítězství družstvu Dodi (Das vierte Reich).
Pak byla svačina, jogurt nebo termix s mandarinkami. Nevím, jestli tohle svačí Angličané, ale bylo to damned good.
Následovala další epizoda celotáborové hry, ale nepochytil jsem, jak se jmenovala. Nejspíš Připínání kolíčků na klobouky. V lese jsme rozmístili pět vedoucích se zavázanýma očima a s kloboukem na hlavě a úkolem dětí bylo připnout jim na krempu klobouku co nejvíc kolíčků na prádlo, které byly v barvách družstva. A nenechat se přitom chytit. To je taky pěkná a dramatická hra, hlavně z pohledu nestranného pozorovatele.
Dětičky se potichu plíží k vedoucím, našlapují opatrně, aby ani větvička nepraskla, a natahují se s kolíčky ke kloboukům, a vedoucí zatím kolem sebe máchají rukama, snaží se zasáhnout ty malé čertíky a poslat je zpátky do jejich domečku. Některé děti používaly pokročilé techniky – házely šišky nebo větvičky, aby odvedly pozornost vedoucích jinam a dostaly se blíž ke klobouku. Jiné sázely na tiché plížení, Bára se dokonce zula do ponožek a Lukáš Blecha běhal v lese naboso. Někteří vytvořili dvojice a spolupracovaly – jeden dělal hluk a druhý se snažil přicvaknout ten kolíček. Nevím, která strategie byla nejúspěšnější, ale kolíčky se na kloboucích hromadily tak, že Alena musela čas od času pozastavit hru a kolíčky z klobouků posbírat.
Tuto hru vyhrálo Kubovo družstvo (Sluneční poníci) před Matějovým družstvem (…, čili tři tečky) a Doďovým Das Vierte Reich. (Musím říct, že nadání dětí v pojmenovávání družstev daleko předčí moje schopnosti v pojmenovávání her. Ještě pro úplnost uvedu jméno družstva Máti Vackové: „Kráva“ nezní tak špatně)
Pak byl oběd a dlouhý poobědový klid, jak už je u nás zvykem. Kolem půl třetí se jako naschvál zase udělalo hrozné vedro, tak nebylo zbytí a šli jsme se koupat. Však už jsme byli natěšení po dvou dnech bez koupání, kdy byla voda zelená a sinice tvořily u břehu nechutnou polévku. Dnes už byla ne přímo průzračná, ale normálně rybniční. Koupání jako obvykle spočívalo v bojích o paddleboardy, jejich převracení a vzájemném házení do vody. A samozřejmě v cákání, ječení a pištění, případně žalování, že kluci berou holkám paddleboard, i když je jejich a zamluvily si ho. Ano, všichni koupající si to náramně užili.
Pak od pěti do šesti hodin byla konečně americká hra Indiáni. Ta se hrála tak, že Indiáni běhali po lese a psali čísla svých kmenů, tedy družstev, na papíry připíchnuté na stromech. Každý papír měl na sobě napsané bodové hodnocení, myslím, že to bylo od 300 do 1000. Takže čím více napsaných čísel, tím více bodů (zřejmě amerických dolarů) pro kmen.
Stromy byly ovšem bráněny americkými osadníky, představovanými našimi vedoucími. Ti honili Indiány a plácnutím je zbavovali života, tedy náramku z krepového papíru. Taky mi nabízeli, že bych mohl běhat po lese a honit děti, ale jen jsem pěkně poděkoval. Když jsme totiž tady na Kačlehách byli poprvé v roce 2007, hrála se podobná hra spojená s lítáním po lese, přesně v tomhle lese. Honili jsme atletickou mládež a brali jim životy. Ještě teď si pamatuju, jak jsem si hrábnul na dno sil. Takže až vám bude někdo nabízet účast ve hře, kde byste honili mladší a starší atletické žactvo po lese, určitě s díky odmítněte.
Hra se ale pěkně rozběhla, Indiáni podnikali nájezdy na stromy a nelitovali životů, osadníci nestíhali při honění nájezdníků a Dáša a Jenda na kraji lesa vázali jeden krepový náramek za druhým.
Pak jsem bohužel musel odjet a vrátil jsem se až kolem večerky, takže jen uvedu heslovitě informace o dalším pokračování pátého dne, které jsem stačil získat:
– hra Indiáni úspěšně dokončena, vyhráli opět Sluneční poníci (Kuba) před … (Matěj) a Lunární unií (Jirka).
– k večeři opravdové americké hamburgery s tlustými houskami, mletým masem a zeleninou. Moc dobré, mohu potvrdit, protože mi jeden schovali.
– Milionář u ohně
– Danny s kytarou a písničky u táboráku
– postupné odcházení do spacáků
Ale ještě ve dvě v noci, kdy jsem šel spát, byly slyšet od ohně hlasy a smích. Nevím, čí, ale noční společenský život na táboře zřejmě stále žije.
