Zprávy z tábora – 5. den

Středa 17.8.2016
Dnes byl docela výjimečný den. Začalo to už ránem, kdy mne nebudilo žádné štěbetání dětí hodinu před budíčkem. Pokračovalo to tím, že nebyla rozcvička. Přál bych vám vidět tu radost v dětských očích, když jsem tohle řekl oběma Kristýnám, Adéle a Nikole, které zrovna vyšly ze stanu v předpisovém tričku s krátkými rukávy a kraťasech. Trvalo to asi tak tři čtvrtě vteřiny, než na sobě měly navlečené mikiny, skoro jako ti kouzelníci s převlékáním.
Dnes jsme vyráželi na celodenní pěší výlet, což je akce, kterou jsme na táborech neměli už hodně dlouho. Chtěli jsme vyjít co nejdříve, neboť jsme nevěděli, co nás po cestě čeká a jak dlouho ta túra vlastně potrvá. Snídaně byla již před osmou hodinou, pak následovaly instrukce vedoucím družstev, co všechno mají mít jejich svěřenci s sebou, příprava svačin do pytlíků a jejich vydávání.
Pak jsme byli svědky zajímavého přírodního úkazu, kdy na Terezku, co má ráda broučky (viz první den), usedla babočka, která měla zřejmě navlhlá křídla, a sušila se. Vypadala jako živá brož a moc Terezce slušela.

Přípravy byly krátce přerušeny slavnostní událostí, když Dáša oznámila, že Nikola dnes slaví čtrnácté narozeniny. Zazpívali jsme Nikole tu narozeninovou písničku, že Nikola má narozeniny a my máme přání jediný, štěstí, zdraví, hlavně to zdraví. Pak dostala hobla (hození do vody kupodivu odmítla) a od Dáši dostala plný pytlík bonbónů, o které se neprodleně rozdělila s celým táborem.
Před půl desátou jsme konečně vyrazili. Došli jsme k Lužnici a pokračovali proti proudu. Sluníčko pěkně svítilo, ale nebylo vedro, a tak nám cesta pěkně ubíhala. Tedy aspoň nám, trochu odrostlejším táborníkům. Dáša, Tereza a Maruška šly s Markétou, Janičkou a dvojčaty a cesta jim rozhodně rychle neubývala. Terezka musela prozkoumat každého broučka na cestě a kytičky v trávě. Obě také za sebou táhly borové šišky na niti, což byla jejich morčata. A bylo třeba dbát, aby morčátka pěkně šla, a když bylo potřeba, aby přeskočila pařez nebo podlezla větvičku.

Došli jsme do Bechyně na náměstí a děti dostaly rozchod, protože bylo třeba doplnit hladinu kofoly a nanuků v krvi. Asi po půl hodině dorazila Dáša s dětičkami a bylo definitivně rozhodnuto, že s námi nebudou pokračovat na Židovu strouhu, to by nám nepomohlo ani to ráno bez rozcvičky. A tak jsme se rozdělili a naše početnější skupina vyrazila po žluté značce na Židovu strouhu.
Program mladších cestovatelů nyní popisuje Dáša:

Vystoupili jsme na věž s výhledem na celou Bechyni. Po 100 schodech měki všichni sílu oběhnout celou věž kolem dokola, že jsem je těžko hledala. Pak byla prohlídka bytu zvoníka, tedy pouze
jedné místnosti, kde v jednom rohu byla ložnice, v druhém kuchyně, ve třetím koupelna a v posledním kamna. Děti se hodně ptaly na vybavení, že to i našeho průvodce moc bavilo. Cesta z Bechyně zpět byla nějaká delší, neměli jsme totiž nasazené tempo větších a taky únava zapracovala. I když na louce s hřištěm při jedné zastávce mi to tak nepřipadalo. Holt pinkání přes sí’t je jiný pohyb. Ale i cesta se zvládla a do tábora jsme dorazili chvilku před velkými.

Nyní již my velcí:
Prošli jsme městem a za mostem jsme došli na náměstíčko, které mělo asi 15 jmen, opravdu:

Došli jsme na kraj Bechyně a děsným krpálem jsme vystoupali z údolí Lužnice. Přes pole to už byl jen kousek do lesíka nad onou Židovou strouhou. Viděli jsme ji seshora a bylo to opravdu pěkně vysoko. Dlouho jsme sestupovali, až k hladině Lužnice a tam byla nenápadná odbočka mezi keři s šipkou Židova strouha.
Ale hned za těmi keři začínal úžasný kus přírody, hluboký kaňon jako z westernového filmu, na jehož dně jiskřil potok. Cestička vedla proti proudu potoka, a protože břehy byly často nepřístupné, bylo třeba často přecházet na druhý břeh. Většinou se dalo přeskákat po kamenech, ale někde bylo nutné zout botky a prostě to přebrodit. Některé dívky se ovšem zouváním nezdržovaly a přebrodily to v botách, Tereza Psohlavcová se nechala přenést na zádech Kačky a Tobiáš to neřešil, šel totiž pořád bos (viz první den).

Stěny kaňonu tvořily malebné skály, kde byly místy vodou vymleté celé jeskyně. Prostě krása, i když trochu složitěji přístupná. Pak žlutá značka zamířila nahoru a najednou jsme byli z kaňonu venku. Pokračovali jsme podél silnice do Nuzic a dále do Netěchovic, kde jsme plánovali návštěvu zemědělského muzea. Většina našich turistů však byla tak uondaná, že vzala zavděk nanuky a posezení ve stínu. Docela jsem to uvítal, protože jsem měl jen 500,- Kč a vstupné pro děti stálo 40,-Kč. Šli jsme tedy na prohlídku jen ve dvanácti lidech. A bylo to nečekaně zajímavé. Orba, setí, sklizeň a zpracování produktů byly představeny v jednotlivých expozicích. Děti si mohly vyzkoušet i mlácení obilí cepem, mletí zrn kamenným mlýnkem nebo chytání krys v bedně s pšenicí.

Byly tam také stavy na tkaní a jeden pán, který zrovna tkal nějakou látku. Docela zajímavě o tom povídal, ale děti to dlouho nevydržely a odběhly si na dvůr hrát s traktory ze šedesátých let.
Venku jsme se ještě podívali na kozy, ovce, slepice, husy a kachny s čírem a pak už jsme vyrazili na závěrečný úsek cesty z Netěchovic do Kolodějí. V družném hovoru o počítačových hrách (starší přípravka a mladší žactvo) nebo za poslechu mobilní hudby (starší žactvo) nám cesta rychle utekla a z Kolodějí do Rosína a do tábora to byl už jen kousek.
Tam už nás čekala hrachová polévka a potom rizoto a také zasloužený odpočinek. Že většina dětí odpočívala vskutku intenzivně, svědčily nadšené křiky z hřiště za potokem.
Pak jsem musel odjet domů, ale předpokládám, že večer proběhl tradičně – táborák, Poste Restante, výplaty plichtíků a postupné odcházení dětí do stanů.
Tak dobrou…
A takto prožila dnešní den Maruška Dvořáková:

Středa 17.8.2016
Dnes byl náročný den. Ráno odpadla rozcvička a také služba. Ale i tak se museli všichni táborníci, chtě nechtě, v půl osmé vysoukat ze svých vyhřátých spacáků do chladného rána. Snad každému byla zima, ale představa chleba s nutelou ihned zapříčinila, že se celý tábor shromáždil v jídelně.
Když se všichni najedli a alespoň trochu zahřáli čajem, začali se chystat na celodenní výlet. Rozdaly se svačiny, napustilo pití, obuly se pohodlné boty, naposledy se přepočítaly děti a mohlo se vyrazit.
Ti rychlejší okamžitě zaujali první pozice. Ti, co mají kratší nohy, uzavírali náš průvod. Naše cesta vedla podél Lužnice až do Bechyně. Tento úsek všichni zvládli levou zadní. V Bechyni jsme se usadili na náměstí a najedli se. Teda většina se rozběhla do Coopu a nakupovala. Když měli všichni nakoupeno, rozdělili se na zdatnější a méně zdatné (teda spíš na velké a malé).
Menší vyrazili zpět do tábora. Zato větší šli dál. Jeden z cílů byla Židova strouha. Zdolali jsme kopce, rozpálené pole a nakonec sestoupili k potoku, který protékal strouhou. Všichni obdivovali skály, které se tyčily nad našima hlavama. Správná cesta vedla několikrát přes potok. Někdo to přešel obutý suchou nohou, někdo obutý mokrou nohou a někdo se pro jistotu zul a potok přešel bos.
Po úspěšném přebrodění jsme se vyškrábali do kopce a pak jsme nějakou dobu putovali po rozpálené cestě. Když to šlo, chodili jsme po poli, či louce.
Po pár náročných kilometrech jsme se svalili do trávy vedle krajnice a pořádně se napili, vybalili svačiny a dopřáli jsme si zasloužený (párminutový) odpočinek ve stínu.
Již posilněni jsme vyrazili dál. V Netěchovicích, které ležely na naší cestě, jsme navštívili zemědělské muzeum. Dovnitře sice je pár dětí, které si umlely mouku, poseděly ve starém traktoru a zablbnuly si na balících sena a slámy.
Nakonec všichni společně navštívili malou farmu, kde největší úspěch měly kachny s pankáčem.
Odtud nám zbývalo do tábora asi pět kilometrů. To všechny nabudilo a cestou „domů“ nasadili ostré tempo, takže jsme do dorazili do tábora asi v pět hodin. Tam nás čekala teplá polévka a rizoto.
Člověk by řekl, že po celodenním výletu všichni zalehnou do postelí, jen co přijdou do tábora, ale opak je pravdou. Za chvilku se už louka hemžila dětmi, které hrály fotbal, ringo nebo jen pobíhaly sem a tam.
Ale jakmile se začalo stmívat a nad les se vznesl dým z ohně, všichni se okolo něj slétli a netrpělivě čekali na rozdávání plichtíků. Po chvilce už všichni spokojeně seděli a přepočítávali své úspory.
Drobní človíčci se začali trousit do stanů a ti větší ještě seděli do noci u ohně. Pozorovali les, který byl tajemně osvícen (skoro) úplňkem.
Nakonec se i ti poslední zavrtali do spacáků a celý tábor ulehl ke spánku do chladné a jasné noci.

Děkujeme, Maruško, za přesný popis dne.
A takto to viděl Šimon: