Den her a odpočívání
Dnes jsme měli velmi neobvyklý budíček. Ve čtvrt na osm nás vzbudilo vrčení dvoutaktního motoru těsně nad stany. To se na paraglidu s vrtulí přiletěl podívat Míra Kadečka na svoje čtyři ratolesti. Několikrát nad námi zakroužil, počkal, až většina dětí vylezla ze stanů a zase odletěl do slunečného rána. Jen jeho syn Lukáš zůstal v klidu ležet, tohle ho přeci nemůže vytáhnout z postele.
Copak o to, sluníčko svítilo, ale zima věru byla pořádná. Dnešní noc snad byla ještě studenější než včera, ještě že jsme byli ve stanech. Byla taková zima, že dokonce i já jsem chvíli uvažoval, zda nepovolit o něco delší oblečení, než trička a kraťasy.
Ale většina dětí už sama přicházela v předepsaném úboru a ani nevypadala, že by ten chladný vzduch nějak zvlášť vadil. I notoričtí remcalové se celkem bez odporu upravili do požadované podoby, a tak dnešní rozcvička byla stejná, jako všechny ostatní.
Na programu dnes byl den her, ale pojali jsme ho volněji než jindy. Bylo vidět, že děti už jsou unavené, hlavně z dvoudenní Vltavy a studené noci. A tak jsme zahájili činností vskutku nenáročnou – losováním témat na divadla. Letos jsme to ještě vylepšili tím, že se nejdříve losoval žánr. K dispozici byla činohra, balet, loutkové divadlo, muzikál a Youtube. Pak se losovalo, o čem to má být. A mohla to být tragédie, detektivka, historické drama, sci-fi a parodie. Potom se losovala slova, která se v díle musí objevit a jako novinka se letos objevilo i speciální slovo pro každé družstvo. Byla to tato slova: quiddich, přechodce, piškuntál, mlsec a klouzátko. Že nevíte, co znamenají? Hm, to já taky ne, jen quiddich je originál pro famfrpál, ostatní slova jsou vymyšlená. Jsem zvědav, jaké významy jim dodají autoři divadelních her, které v premiéře shlédneme v pátek odpoledne.
Pokračovali jsme čtením celotáborové hry. V ní se hlavní hrdina (původem z Českých Budějovic, tedy krajan) dostává při hledání diamantů do vesnice jihoamerických Indiánů a poté putuje džunglí a na noc si staví přístřešek. To měl být další úkol pro družstva – postavení přístřešku v lese a přespání v něm. Ale když jsem viděl ty děti vyhřívající se na sluníčku a vzpomněl jsem si na dnešních 8 °C v noci, určitě ne více, pokynul jsem Sáře, aby přečetla další kapitolu. Tenhle úkol jsme prostě vypustili.
V další kapitole se hrdina dostane na palubu starého nákladního parníku, kde se málem stane účastníkem divoké rvačky. Na toto téma pokračovala další soutěž, nazvaná Přetahování soupeře přes čáru. Spočívala, ehm, v přetahování soupeře přes čáru (no aspoň z názvů našich her je hned jasné, o co jde, že).
Před stany jsme narýsovali hladkou moukou rovnou čáru, k níž se z každé strany postavila dvě družstva. Snažili jsme se, aby proti sobě stáli pokud možno vyrovnaní soupeři. Kdo po povelu přetáhl druhého přes čáru na svoji stranu, získal bod pro družstvo. U některých dvojic byl výsledek předvídatelný předem, ale leckdo překvapil. Například Sára bez problémů přetáhla Lukáše, nebo Nela přetáhla Tínu. Při souboji dvojčat Kačky a Terky jsem jen zaznamenal, že ta v červeném tričku přetáhla tu ve žlutém tričku.
Po svačině jsme vyhlásili oblíbený Dekomlat. Aspoň dosud jsem si myslel, že je oblíbený. Ale když jsem vyznačil kruh a pozval děti k soubojům, odpovědí mi bylo jen zdvořilé ticho. Postupně však začali přicházet, zvláště když bylo zmíněno kouzelné slovíčko „plichtíky“. Místo smotaných a svázaných dek jsme letos použili molitanové izolace na půlcoulové trubky, které jsme našli ve skladu. Velice se osvědčily, nedá se totiž s nimi toho druhého zabít. S dekami občas vznikaly drobné úrazy, když někoho chytil bojový amok.
Pro ty, co neznají Dekomlat, stručně uvedu, že ve vyznačeném kruhu se pohybují dva soupeři se zavázanýma očima a hledají svázané deky, letos tedy ty metrové kusy izolace. Kdo ji najde, snaží se třikrát zasáhnout druhého, čímž vyhrává. Fotky v naší galerii jistě ukáží, jak akční a napínavá hra to je.
Nakonec se Dekomlat docela rozjel a pokračoval jakou soutěž družstev až do Píbova táhlého volání „Žrasóóó‘“. Tím byl program přerušen na několik hodin, protože se každý tak napral těstovin s masovými kuličkami, že po obědě většina táborníků nehybně ležela a těžce oddychovala.
Mezitím přijel Pavel Novák a bavil nás svými historkami ze svých cest a drby o známých atletech a rozhodčích. Když mu po dvou hodinách přišlo, že se děti jen tak povalují, bez přípravy zahájil hru Chcete být milionářem? Bombardoval děti otázkami od pohádek k zeměpisu Afriky a uděloval body. Ten papír s body se pak ztratil, ale mám dojem, že opět excelovali sourozenci Brckovi.
Pak nám odjela celá posádka kuchyně. Oba Píbové, Lenka a Kačka Součková se rozhodli, že si taky sjedou Vltavu. Dáša je odvezla s kanoemi do Zlaté Koruny, odkud sjížděli až domů do tábora. Na odpolední svačinu je naštěstí zastoupila Zuzka Janišová, která připravila vynikající chléb se sádlem a s cibulí.
Pak jsme konečně dokončili ten Dekomlat družstev a děti se pak mohly mlátit tou izolací už neorganizovaně. Už také dojely rozesmáté posádky ze Zlaté Koruny a Kačka nadšeně všem líčila, jak se dvakrát cvakli, jednou na jezu a jednou v peřejích. Vypadali, že si to velmi užili a všichni jsme to naší milé kuchyni přáli.
Nakonec to vypadalo, že ranní strnulost a odpolední malátnost táborníků pominuly, a tak Sára přečetla ještě jednu kapitolu celotáborové hry. V ní hlavní hrdina uprchne ze zajetí říčních pirátů a najde v džungli prastaré město zapomenuté civilizace. Jeho náměstí je dlážděno čtvercovými kameny s vytesanými podivnými obrázky.
U nás náměstí představovala polovina hřiště, kameny byly papírky a obrazce byla písmena. Byla to taková velká osmisměrka a úkolem družstev bylo najít co nejdříve sedm slov. Počítal jsem, že to budou hledat nejméně půl hodiny, ne-li více, ale hned po startu začali přibíhat vedoucí s jednotlivými slovy a za deset minut bylo vše nalezeno.
Tím oficiální program dnešního herního dne skončil, byla večeře, pak už hořel oheň a k němu se trousily postavičky. Rozdaly se plichtíku za včerejší vodu (byl i příplatek jeden plichtík za zimu v noci) a dnešní soutěže a Sára pak krásně hrála a zpívala. Lukáš a Žížala přišli k ohni s černým maskováním obličeje a tvrdili, že to je na noční hru. Tím rozpoutali téměř paniku mezi menšími táborníky, z nichž každý se mne alespoň třikrát zeptal, jestli dnes bude stezka odvahy. Vytrvale jsem tyto nepravdivé zvěsti dementoval, ale myslím, že mi nevěřili až do chvíle, kdy se zapínali do spacáků. A možná někdo z nich spí v botách, pro jistotu.
Ale nebojte se, dětičky, dnes nic nebude, dnes ještě ne…
Dobrou.
