Zprávy z tábora – 10. den

Pondělí 22.8.2016
Dnes za mne píše denní příspěvek Maruška Dvořáková. Zřejmě pod dojmem silných denních zážitků seděla u ohně a při čelovce sepisovala následující řádky:
Déšť, který nás sužoval skoro celou neděli, zapříčinil, že jsme byli nuceni z hlavy pustit dvoudenní cyklovýlet. Ale Láďa vymyslel spolu s Dášou kompromis. Na kola pojedeme sice dva dny, ale pro jistotu budeme spát ve svých spacácích v táboře.
A tak se rozhodlo, že dnes vyrazíme na první část cyklovýletu. Ráno vypadalo nebe všelijak, ale všichni doufali, že se vyčasí. Rozcvička neodpadla, takže ve třičtvrtě na osm všichni (kromě služby) opustili po mostku tábor a zvolným poklusem zmizeli v lese.
Když jsme se už trochu zahřátí vrátili zpět, snídaně už byla hotová. Všichni se nasnídali a pomalu začli připravovat kola a všechno ostatní vybavení. Když se rozdaly svačiny, všichni už byli připraveni s batůžky, helmami a koly před mostkem, až na Kubu. Ten se snažil zalepit svou duši (tu na kole). Zalepil ji celkem asi dvakrát, ale nakonec stejně znovu ušla. Nechal tedy spravování a půjčil si kolo Martina P.
Konečně jsme mohli vyrazit. Celý kitchen team nás vyprovodil až na louku a po chvilce už jsme stoupali do prvního kopce na naší cestě. Hned na první křižovatce nastaly zmatky, když se slabá polovina nechtěně odpojila, ale vše se vyřešilo a jelo se dál.
Počasí vypadalo, že každou chvilku začne pršet, ale tak se nestalo.
Opět jsme dojeli do Bechyně, kde jsme se rozdělili na skupinu A a B. Ti s menšími koly – B a ti s většími koly – A.
Skupina B jela oklikou do tábora cestou a cestou se zastavili na rozhledně.
Skupina A měla cestu podstatně delší. Proplétali jsme se po lesních cestách. Na některých jsme museli hodně zmáčknout brzdy, ale také někde jsme se pořádně zapotili.
Jeden z kopců nám dal opravdu zabrat. Byl to takový ten, u kterého jsme doufali, že za zatáčkou končí, ale ono ne. Po zdolání tohodle zabijáckého kopce jsme si ustlali u silnice (kde na Jirku muselo zatroubit auto) a nasvačili se.
Následovaly strašně dlouhé serpentiny z kopce (jupí). Po chvilce jsme dojeli k řece. Následovalo těžké rozhodnutí. Buď po asfaltu, nebo po „rovině“ okolo řeky. Akorát to byla červená turistická.
Tak jsme se rozloučili se silnicí a přepli na krosový režim.
První karambol nastal záhy. Dan přepadl i s kolem do Lužnice. Ale vše se obešlo bez úrazu, oblečení se převlíklo a jelo se dál.
Cestou nás provázely menší bouračky. Tu někdo přepadl do kopřiv a někdo jen blbě najel na kořen.
Jelo se celkem fajn. Občas se muselo sesednout, ale jinak nic. To jsme ale ještě nevěděli, že brzy vystoupíme na Onen Svět. Museli jsme doslova vynést kola do strašně strmého kopce. Samozřejmě nastala další bouračka a opět Jirka přepad s kolem a udělal několik kotrmelců, ale nic se nestalo.
Starší dobré duše pomohly mladším vynést kola. Potom jsem se ocitli Onom Světě. Byl odtud krásný výhled. Přišel čas svačiny. Dali jsme si takovou delší pauzičku a jelo se dál.
Cesta byla skoro stejně náročná jako nahoru. Kola jsme museli vést a jelo se téměř po skále.
Pod kopcem na nás čekalo příjemné překvapení. Zmrzlina.
Od toho místa to podle mne k horšímu a horšímu. Kola se většinou vedla, než aby jsme na nich jeli. Museli jsme sem tam zdolat další zabijácké kopce.
Sem tam někdo spadl, ale už to nikdo nepočítal. Všichni byli čím dál, tím víc zabahnění a umounění. A pak nastal kouzelný okamžik. Cesta, po které jsme měli jet, se odklonila od řeky a vedla možná k silnici? A přece.
Brzy už jsme byli na silnici a s novým (znovu nalezeným) dechem jsme s chutí šlapali opět směr Bechyně.
Z Bechyně už cestu známe dobře. Šlapalo se svižně, protože každý už cítil vůni tábora. Na tomto úseku se snad žádný karambol nekonal. Za chvilku už se cyklisti trousili, za povzbuzování mladších táborníků, do tábora.
Každý chtěl hned po příjezdu ze sebe smýt pot a nánosy bahna.
Ale čekala na nás teplá večeře-oběd. Po jídle každý stál frontu na sprchu a ti nedočkaví šli rovnou do tůňky.
Večer se zpívalo u ohně a jako vždy to bylo strašně příjemný.
* Každý pak odešel do svého stanu a usl do temné noci.
Ztráty na životech – nulové.
** Rozdávaly se plichtíky. Ti mladší dostali čtyři. Tři za dvacet pět kilometrů a jeden za statečnost. Starší dostali deset plichtíků!!! Pět za padesát kiláků a pět za to, že jsme nebrečeli.

Tak Maruška vystihla snad všechno podstatné z dnešního cyklovýletu. Díky, Maruško, ušetřila jsi mi spoustu času (a vymýšlení, když někdy musím popsat to, co jsem sám nezažil).
Jen upřesním, že Danny spadl do Lužnice sám, kolo nechal na břehu. Ale opravdu za to nemohl, tráva na úzkém břehu rostla tak zákeřně, že nebyl vidět konec pevné půdy. Sám jsem tam málem sletěl,když jsem mu pomáhal z vody. Kačka Žohová mu půjčila tříčtvrteční leginy, já svoje běhací funkční triko, takže jel dál a měl mokré jen boty.
Onen Onen Svět je někde okolo Dobronic, narazili jsme na stezku na Onen Svět u dobronického kostelíka nad Lužnicí.
Jirka měl několik pádů, ale myslím, že si trochu zabrečel až u toho posledního kousek před Rosínem (kde je odbočka od Lužnice do našeho tábora), když se při pádu praštil do holenní kosti.
A bez zbytečné skromnosti musím prohlásit, že Kuba Folberger se uznale vyjádřil o dnešní trase po červené značce, že by to ani Bohouš nedal. To je pro mne veliká pocta, když moje cyklovýlety někdo přirovná k Bohoušovým zkratkám (pro mladší a rodiče uvedu, že řeč je o našem bývalém trenérovi a vedoucím na táborech Bohoušovi, o jehož cyklovýletech a hlavně zkratkách si děti šeptají potmě ve stanu místo klasických hororů).
Ale dnešní trasa byla opravdu tak náročná, že bych rád jmenovitě poděkoval všem, kteří se zúčastnili (dobrovolně či méně dobrovolně) průzkumu sjízdnosti červené turistické značky podél řeky Lužnice na kole od Stádlece přes Dobronice až do Bechyně. A taky za to, že nikdo nebrečel.
Byli to tito mladí hrdinové: Ondra Kodl, Martin Sladký, Lukáš Kadečka, Kuba Folberger, Kristýna Psohlavcová, Kristýna Žáková, Nikola Žáková, Honza Stejskal, Tomáš Havelka, Teo Brcko, Bára Brcková, Kačka Žohová, Radka Janišová, Jirka Brunclík, Tereza Faktorová, Maruška Dvořáková, Dan Sebastian Gribbin, Veronika Votíková, Tereza Votíková, Tobiáš Dvořák.
Výsledek průzkumu lze shrnout takto: S výše uvedenými tu cestu projedete.

A takto popisuje výlet malých dětiček Dáša:

První pád měl Péťa asi 200 m na louce u tábora, čímž padl letitý rekord Vládi Batysty.
Skupina B – menší děti – to vzala oklikou z Bechyně k rozhledně u Radětic, kde děti počítaly schody několikrát, protože se stále nemohly dopočítat. Naštěstí pro Dášu byl počet napsán na doprovodné tabuli, tak se nakonec musely trefit.
Pak po turistické zelené trochu kamenitým terénem děti zvládly cestu do Nepomuku, kde byla zase další přestávka. Poslední úsek přes Dražíč, Chrášťany a Koloměřice byl po silnici a hodně rychle utekl. Že by děti cítily na dálku vynikající omáčku UHO?