Zprávy z tábora – třináctý den, pátek 30.8.2019

Za pokladem!

Dnes bylo ráno trochu zamračené, ale pořád bylo teplo. Vedení rozcvičky jsem přenechal Vaškovi a Aleně, protože jsem společně s Terezou Faktorovou vyrážel na přípravu letošní honby za pokladem. Vstávali jsme kvůli tomu v 7:00, abychom vyrazili co nejdříve, protože časový harmonogram dneška byl neúprosný – v šest hodin bude odjíždět starší žactvo, aby mohlo zítra závodit v Písku. Do té doby je nutné stihnout honbu za pokladem a ještě závěrečnou burzu.

Honba tedy musí být připravena nejpozději do 12:00, pak bude oběd a hned po něm družstva vyrazí do terénu.

Letos jsme nevyužili mapy s nakreslenou mřížkou souřadnic jako dříve, ani jsme nepoužili loňský způsob, kdy všechny kontroly byly na mapě označeny a jen se z nich sbíraly kontroly, které se pak řešily v klidu v táboře.

Dnes jsem se navrátil k původnímu způsobu, při němž šifra na jedné kontrole po vyluštění posílá hledače na další kontrolu. To je pochopitelně mnohem náročnější na popis umístění kontrol. Včera jsem si proto připravoval návrh dnešní honby za pokladem a lehkou rukou jsem na mapě načrtnul trasu: tady projdeme lesem, tady přes louku za rybníkem, překonáme přítok a tady na té kótě by byla pěkná kontrola.

Dnes ráno jsme vyrazili s Terezou a začali připravovat honbu opačným směrem – od poslední kontroly. Ta byla schována pod smrčkem na hrázi rybníka Kancléře a obsahovala otázku, na kolik umytí stačí zbytek mýdla, pokud po sedmi umytích se rozměry kostky mýdla zmenšily na polovinu. Správná odpověď (1) posílala hledače do táborového sklípku u řeky.

Pak jsme se vydali po trase mé lehké ruky lesem na druhou stranu rybníka – a stálo mne to poškrábané nohy od ostružin a popálené od kopřiv. Kontrolu jsme umístili mezi dva nápisy na mapě „U samot“ a „U samot“. Opravdu, na mapě byly dva stejné nápisy a mezi nimi vedla hranice lesa. Tam jsme dali papíry s písmenkovou doplňovačkou, které měla poslat děti ke smrku na hrázi.

Dále nás moje lehká ruka vedla přes louky kolem rybníka. Louky bohužel nebyly posečené (vypadaly, že už dlouho ne) a prodírali jsme se trávou vysokou do půlky stehen, mokrou od rosy a s občasnou kopřivou. To nás stálo úplně promočení bot, ponožek a Tereziných kalhot. Ale sledovali jsme pomyslnou čáru načrtnutou mojí lehkou rukou až k malému políčku, za nímž začínala džungle vysokých kopřiv a zřejmě i bažiny kolem potoka vtékajícího do rybníka Kancléře. Teprve v tomto bodě jsme to vzdali při představě našich malých dětiček, jak se prodírají těmi kopřivami a ztěžka vytahují nohy z bláta.

Vrátili jsme se stejnou cestou přes louku až ke kontrole, což nás stálo další popálené nohy a doplnění vody do bot. Na hráz jsme se vraceli už raději po silnici. Celé to znamenalo zpoždění asi o půl hodiny, ale čas jsme zatím měli dobrý.

Další kontrolu (vlastně předchozí, šli jsme proti směru) jsme pověsili na prkna lanové lávky přes Černou u tábořiště Dálava. V kontrole se psalo „tomas U x tomas U“, jako že kontrola je mezi dvěma nápisy.

Odkaz na lanovou lávku jsme dali na konec Pohádkového lesa, který jsme vytvořili ve skutečném lese poblíž jediného známého krmelce v okolí tábora. Pohádkový les v naší realitě vypadal jako 33 papírů s číslem a textem, které byly umístěny na stromech. Text vždy uváděl nějakou situaci nebo událost v Pohádkovém lese s několika volbami a každá z voleb odkazovala na lístek s jiným číslem. Takovým způsobem, po mnoha odbočkách a slepých cestách, se hledači měli dostat k poslednímu lístku, který uváděl „lanová lávka přes Černou“.

O poloze Pohádkového lesa se hledači dozvědí na následující/předchozí kontrole,která byla na malém ohništi uprostřed louky, kam jsme běželi před týdnem na bosou rozcvičku. V ohništi byly položeny ústřižky mapy s krmelcem a pohádkovým lesem. Předpokládal jsem, že dětem budou dělat problémy umístit ty ústřižky do kontextu velké mapy – ale nedělalo.

Dělala jim naopak problémy naše poslední/jejich první šifra ukrytá ve značce Zákaz vjezdu hned u tábora, která pravila, že

S H O I N
B E T A N
O S O L E
  CU E

No a pro nás terénní příprava honby za pokladem skončila, byli jsme zpět v táboře a celé nám to trvalo 2,5 hodiny. Takže harmonogram jsme splnili s velkou rezervou, především díky Tereze, která mi pomáhala s přípravou a psaním šifer pro čtyři družstva.

V táboře zatím probíhaly hry pod vedením Vaška, Ley a Aleny. Nejdříve zorganizovali druhé pokusy ve Vejtahovi, v nichž se všichni výrazně zlepšili, pak pokračovali Šátkovanou, nejdříve bitvou všech proti všem, potom klasickou hrou s kradením míčů.

To trvalo do 12:00, kdy se začal vydávat oběd (guláš s domácím Dášiným knedlíkem). V půl jedné už družstva stála před kuchyní kompletní, vybavená pevnou obuví a batůžky s pitím a svačinou, připravená vyrazit.. nebývalo než vydat vedoucím první indicie a počkat, až družstva zmizí v lese, abychom mohli připravit poklady.

Indicie byl papír s červeným kruhem, který měl představovat Zákaz vjezdu. No, nebylo to úplně jasné, družstva seděla v táboře, koukala na papír, skrz papír, na papír proti světlu a hledala tam významy, které tam nebyly. Pak ale konečně někoho napadlo, že to je dopravní značka, kolem které každý den běháme na rozcvičku, a družstva se přesunula na cestu nad táborem. Hledači našli první šifru a … nic. Zase seděli a koukali na papír. To jsme si moc nepomohli, z cesty bylo vidět do tábora, tak jsem jim poskytl menší napávědu, že je třeba zpřeházet celé sloupce tak, aby vyšlo

O H N I S
T E N A B
O S E L O
U C E

tedy „Ohniště na bosé louce“. Dlužno poznamenat, že to byla poslední nápověda. Družstva nejprve vyběhla na louku a záhy seběhla a zpět a zamířila směrem ke krmelci.

Konečně byl klid a mohli jsme připravit do černých plastových pytlů poklady, které obsahovaly spoustu věcí, převážně školně-kancelářského charakteru – pastelky, tužky, nůžky, gumy, pravítka, notýsky. To jsme doplnili sladkými i slanými dobrotami a do hlavního pokladu jsme přidali meloun a láhev Coca-Coly.

Do sklípku u vody jsem položil čtyři papírky s indiciemi pokladů. Tentokrát to byly indicie obrázkové. Na prvním papíru byla tlustá černá šipka a nad ní tenčí modrá šipka. To mělo znázorňovat hledání proti proudu Černé.

Na druhé papírku byla nakreslena ponorka – pytel jsme schovali do srubu vedle jídelny, který byl na plánku tábora pověšeném v jídelně označen jako Ponorka.

Na třetím papírku byl nakresle obrys kotle Brutaru, toho velkého, který stál nevyužitý vedle kuchyně. V něm byl třetí poklad. A na čtvrtém papírku bylo nakresleno několik kroužků, což mělo asociovat kolečka – kola – jízdní kola. Alena schovala čtvrtý pytel mezi kola pod plachtu.

Pak konečně byla chvilka klidu, klasická situace, o které si povídáme dlouhé roky – letní dětský tábor bez dětí.

Ale chvilka netrvala dlouho. Stihl jsem se ještě vykoupat a když jsem chtěl začít počítat plichtíky za dněšní soutěže, od řeky se ozvaly hlasy a hlásky. Přišla první dvě družstva, spojené Honzovo a Bářino. Ponorka je vůbec nezaskočila a poklad měli skoro hned, proti proudu se brodili trochu déle, ale taky ten hlavní poklad našli. Od startu honby za pokladem k velikému dělení kořisti jim to trvalo něco málo přes dvě hodiny.

Brzy po nich přišlo i Dannyho družstvo a okamžitě identifikovali Brutar. Ten byl ovšem prázdný a poklad jsem jim přinesl osobně z kuchyně, kde byl schovaný před vedrem, aby se v Brutaru na sluníčku neroztekly ty čokolády.

Tomášovo družstvo se trochu zadrhlo při hledání smrku na hrázi, ale nakonec taky přišlo a našlo svůj poklad mezi koly.

Čas jsme měli perfektní, burzu jsme měli připravenou společně s poklady, tak nám ještě zbyla čas na závěrečnou část pátrání po původu Rychlých Šípů. Podle posledního dopisu, téměř se chce říci závěti Mirka Dušína bylo nutné vyřešit pět hlavolamů, aby bylo možné otevřít poslední obálku. Podmínka byla splněna, a tak jsem týmům předal obálku, v níž , jak se ukázalo, nebyl dopis, ale jeden vylisovaný list.

Přítomní vědci ovšem okamžitě identifikovali jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) a rovněž věděli, že jeden exemplář se nachází zde na tábořišti. Ale výzkum byl zatím odložen, protože nyní podle časového harmonogramu následovala burza. A to burza poslední, tedy naprostý výprodej všeho.

Při poslední burze je jasné, že po ní už plichtíky nebudou mít žádnou cenu, takže se přihazují naprosto fantastické částky. A taky se prodalo úplně všechno, od klíčenek ve tvaru srdíčka přes čepice, pouzdra na brýle až po kovové hlavolamy a Rubikovy kostky, od zápisníčků přes dětské encyklopedie až po klasiku jako je Devatero pohádek nebo Dva divoši, od hroznového cukru přes džusy a džusíky až po brambůrky a křupky. Prostě úplně všechno.

A stihli jsme to akorát. Přijeli rodiče Brckovi a odvezli Báru a Borise, Pavel Stejskal odvezl Honzu, Péťu i Dannyho, David Czepiec odjel domů na kole, Havelkovi odvezli Tomáše a maminka is přijela i pro Kubu Tomsu.

Ještě před burzou odjela také Radka Folbergerová se sympatickým Sanoorem i Vašek, Tereza a Alena.

Tábor se prakticky vylidnil, ale vědecké týmy pracovaly dál i v této personální nouzi. Marek doběhl ke stromu za křížem a po chvíli hrabání našel ten tajemný symbol Stínadel – ježka v kleci. Leskl se a svítil v zapadajícím slunci, jako by ani neležel přes 80 let v zemi. Okamžitě se ho zmocnil známý foglarolog docent Matěj Nejedlý, CsC., aby ho prozkoumal z materiálového, konstrukčního a geometrického hlediska. Netrvalo dlouho a Matěj přiběhl celý rozzářený a držel v jedné ruce ježka a v druhé ruce prázdnou klec. Ano, vážení přátelé, Matěj to dokázal! Po mnoha desítkách let dokázal osvobodit ježka z klece. To je myslím důstojné zakončení pátrání po původu Rychlých Šípů a začátek výzkumu samotného ježka v kleci. Můj kolega, vedoucí katedry foglaristiky, bude mít velkou radost.

V táboře mezitím nastal večer a zbytky táborníků se sešly u jednoho z posledních táboráků. Žádné kytary jsme neměli, ale Dáša přišla s nápadem veřejného čtení – nikoli pohádek, ale Zpráv z tábora, které vycházejí každodenně na internetu a Kačka Součková je vytiskla a přivezla nám je.

A tak jsme postupně přečetli zprávy z prvního týdne tábora a táborníci vzpomínali, jak to bylo a komentovali a vnášeli korekce.

Pěkně se to poslouchalo.