Letní tábor Kratizna
Pondělí, 22. 8. 2005 – Den 9.
V noci opět vydatně pršelo, i to ráno bylo nějaké pošmourné. Zatímco děti běžely mokrým lesem na rozcvičku, Pavel se snažil vypustit ohromné vodní dílo, které se při tom nočním lijáku vytvořilo před kuchyní. Zdatně se oháněl krumpáčem a lopatou a myslím, že se mu to podařilo ještě před snídaní.
Dopoledne bylo sice dost zataženo, hvězda, která nás provázela posledními dny, se schovala za těžkými mračny, ale zatím ještě nepršelo. Pavel vyběhl do terénu, aby připravil další ze svých oblíbených orientačních závodů – tentokrát šlo o hvězdicový štafetový orienťák. Jenže než se stačil vrátit, spustil se déšť, náš věrný průvodce prvních dnů tábora, a zahnal nás zpět do klubovny, na matrace, ke kamnům. Ono ale takové počasí má možná také své výhody, co myslíte?
Ale Pavel se vrátil a ihned zahájil teoretickou přípravu na orientační závody. Všechny vyzkoušel ze znalosti symbolů na mapách orientačního běhu, správně, těch obrázků, které vysvětloval minulý týden. A nutno říci, že ne všichni si zřejmě poctivě opakovali tuto látku, protože někteří si nevěděli rady ani s tak jednoduchým obrázkem, jako je například severovýchodní roh kamenné hrázky.
Po zkouškách pak zbyl i čas na zábavu. Nejdříve Pavel vykládal historky, které zažil při svých cestách po světě, a děti měly hádat, zda je to pravda či ne. A většinou se děti netrefily – buď Pavel přímo přitahuje neuvěřitelná dobrodružství, nebo umí opravdu přesvědčivě lhát.
Potom se hrálo několik kol Ukazovačky. To je prastará hra, kterou vymyslel Jaroslav Foglar a hrál ji se svými svěřenci někdy ve dvacátých letech minulého století. Spočívala v tom, že jsme do krabice dali několik předmětů, které jsme pak ukázali vybraným jedincům z každého družstva, kteří pak měli pantomimicky tyto předměty ostatním členům svého družstva předvést. A ono předvést třeba zvon na čištění umyvadla nebo karborundum brousek není tak jednoduché. Největšího úspěchu dosáhla Veronika, která předváděla poutací gumové lanko, krátce zvané gumicuk, pomocí gumy u trenýrek takovým způsobem, že Kačka Sarnovská to pochopila poněkud sexuálně a napsala „guma“. Takže nakonec měla pravdu, i když trochu jinou, než si představovala.
Pršelo až do oběda, ale pak se počasí umoudřilo, déšť téměř přestal a mohli jsme tedy zahájit připravené orientační štafetové závody. Tyto závody jsou celkem oblíbené, protože kontroly jsou většinou nedaleko tábora a není tak těžké je nalézt. Principem těchto závodů je, jak všichni vědí, co nejdříve nalézt všechny kontroly a označit je na průkazku družstva, která funguje jako štafetový kolík. Rovněž je třeba, aby každý člen družstva běžel aspoň jednou.
Po orienťáku jsme pokračovali dalšími hrátkami – lesním minigolfem, středověkem a pak speciální odrůdou plážového volejbalu – šlo o volejbal na blátě. Sice to nebylo původně tak zamýšleno, ale volejbalové hřiště po těch deštích tak rozmoklo, že přibralo další rozměr, už tedy nemělo jen šířku a délku, ale také hloubku. Netřeba připomínat, že celá ta hloubka byla naplněna mazlavým, lepivým, hnusným blátem. Nevím, jak se to líbilo hráčům, ale nám, divákům, se tato odrůda líbila velice. Ono totiž to bláto moc pěkně klouzalo a hráči díky tomu předváděli opravdu pěkné pohyby a téměř taneční figury ve snaze udržet rovnováhu a ještě zasáhnout míč. Sice se nesmírným úsilím a celou tou dřinou hráčů hřiště pomalu vysušovalo, ale naštěstí se k večeru opět spustil drobný déšť a uvedl hřiště do žádoucího stavu.
Rovněž je třeba připomenout, že odpoledne též přijeli Olda Mareš a Alena Skálová a Tereza Kolářová, aby nám pomohli zítra s Maršálem & Špiónem.
Mud-voleyball trval až do tmy a myslím, že kvůli počasí ani nebyl táborák. Volejbalisti se důkladně umyli a tím skončil další táborový den.