Letní tábor Kratizna
Středa, 17. 8. 2005 – Den 4.
Já vím, že ve správném vyprávění se nemá žádný fakt neustále opakovat, ať už je jakkoli zajímavý. Ale v zájmu pravdivého popisu všech událostí na táboře musím znovu opakovat: ráno pršelo. Ale táborníci, jak se zdálo, se nechystali k tomu, že by si tímto nepodstatným detailem nechali kazit další krásný den na táboře. Bohouš opět zavelel na rozcvičku a všichni za ním vyrazili do mlžného lesa, dusajíce holínkami po mokrém jehličí a šustíce pláštěnkami o větve. Všichni … až na jednoho. Jarda totiž tak dlouho hledal pláštěnku, až mu všichni atleti utekli a on nevěděl kudy za nimi. I zželelo se mi ubohého chlapce, který se tak těšil na rozcvičku, a vyrazil jsem s ním pomalým klusem přibližně směrem k Roštejnu, kudy zmizeli ostatní. Sice jsme je našli, až když se vraceli, ale zato jsme se opravdu pěkně proběhli po lese.
Na dnešek byl podle programu plánován první cyklovýlet podle Bohouše směrem na Telč, ale houstnoucí déšť velel zatím jízdu na kolech oželet. A tak Bohouš vyhlašuje náhradní program – to byste neřekli – pěší výlet. Vskutku, je třeba poznat nejbližší okolí tábora, na to vzdálenější bude čas, až někdy, možná, za několik dní (nebo týdnů) přestane pršet. Zatím se déšť k tomu ale nemá, tak navlékáme zase pláštěnky a vyrážíme.
Prvním naším cílem je lomeček, kam se budeme chodit koupat, až někdy, možná, za několik dní přestane … no, nechme toho. Spořádaně kráčíme po silnici, rozhlížíme se po krajině, vidíme lesy, louky, pastviny, na nich krávy, támhle je pole, po poli běží dvě postavičky … a vida, jsou to Vítek Kubelka a Fanda. Rozhodli se, že si cestu zkrátí přes pole, ale jak je tak pozorujeme, brodící se v tom bahně na poli, asi to bude draze zaplacená zkratka.
Letos to koupání není zrovna blízko, ale v družném hovoru jsme tam během půl hodiny nakonec dorazili. Je to opravdu krásné jezírko – stojíme na malé plážičce, kolem nás se nad hladinou tyčí bílá skaliska, protější břeh je zalesněný. Pozorujeme klidnou hladinu, na kterou s ubíjející pravidelností dopadají kapky deště. Voda se, ostatně jako vždy za deště, zdá teplá. Dokonce natolik teplá, že se několik málo odvážlivců rozhoduje vykoupat. A zde se ukazuje, jak příklady táhnou a také, jak jsou naši atleti opravdu odolní. Protože náhle se svlékají všichni, ukazuje se také, že všichni mají s sebou plavky, a najednou jsou skoro všichni ve vodě, plavou, potápějí se, cákají, piští, drkotají zuby a kašlou na déšť a zimu. Nakonec ti nejodvážnější z nejodvážnějších šplhají na ohromnou skálu nad vodou, jejíž vrcholek se ztrácí v těžkých mracích, a z té neskutečné výšky se vrhají po hlavě dolů, s pevnou vírou, že je po cestě nesfoukne vítr na stranu a že se trefí do jezírka.
Nakonec všichni, kdo se odvážili, se dostatečně vykoupali, a postupně vylézali z vody, sháněli se po ručníku a převlékali se do suchého – tedy, o něco suššího – oblečení. Rychle jsme spočítali svěřené nám děti, zdálo se, že jich je většina z těch, co s námi přišli, a tak vyrážíme dále. Následujícím cílem je vesnička s poetickým jménem Růžená. Zdá se ale, že kromě názvu na ní není nic víc zajímavého, tak pokračujeme směrem na hrad Roštejn.
Tam jsme dorazili asi za hodinu. Až na nádvoří se my, starší a moudřejší a více si (zatím) pamatující rozvzpomínáme, že jsme tu již někdy byli. Na kterém to bylo táboře – že by Kaproun? Nebo v nějakém dřívějším životě?
Nejen o tělesný rozvoj je třeba dbáti na táborech, ale i o rozšíření duševního rozhledu – a tak Bohouš kupuje lístky a jdeme na prohlídku. Bylo to moc zajímavé a podrobnosti si můžete připomenout na webových stránkách.
Když se vracíme do tábora, už neprší a svět začíná vypadat o něco přívětivěji.
V táboře je už oběd připraven a u výdejního okénka se jako obvykle formuje fronta rachotící ešusy.
A zde bych rád připomenul (i když věřím, že na tento zážitek nikdo jen tak nezapomene) onen nevídaný a velmi vzácný atmosférický, nebojím se říci dokonce kosmický, jev, jehož sledování se nám poštěstilo dnes, 17.8. 2005 po Kristu, ve 14 hodin 20 minut 12 sekund středoevropského letního času. Už si vzpomínáte? Byl to ale zážitek, co? Možná vy starší žáci a dorostenci si vzpomínáte, že jste to jako děti již někdy zažili, ale pro mladší žactvo, nemluvě o přípravce, to musel být opravdu šok. Ale stálo to za to, ne?
Pro neznalého čtenáře, který snad bude někdy číst tyto zápisky, objasním, čeho jsme to byli svědky: nuže, v uvedenou dobu se mraky nad naší zeměpisnou oblastí najednou protrhly a zcela náhle a bez varování se nad námi objevila obrovská a opravdová hvězda spektrální třídy G2, o úhlovém průměru kolem 0,52°, teplotě povrchu kolem 6000 °C, kolem níž ve vzdálenosti asi 150 miliónů kilometrů obíhá naše rodná planeta Země. Mezi odborníky se nazývá Slunce, ale většina z nás ji znala pouze z vyprávění. A nyní jsme ji tedy viděli všichni na vlastní oči. Úžasné! Většina dalších činností toho dne tedy probíhala již v krajině zalité září této naší mateřské hvězdy. A stále jsme se jí nemohli nabažit!
Po obědě a poobědovém povalování nakonec dochází i na venkovní činnosti. Opožděně, leč přece vyhlašujeme Den her. A začínáme již osvědčeným Zapichováním kolíku. Všichni již určitě víte, že cílem závodníka je v každém rozběhu zapíchnout kolík co nejdále a stačit se vrátit k družstvu ve stanoveném čase, například do 10 vteřin. Když to závodník stihne, družstvo postupuje ke kolíku, když se nestihne vrátit, družstvo zůstává na místě. Naštěstí hned za táborem je dloooouuhá louka, jako stvořená pro podobné kratochvíle.
Tentokrát časy určoval Bohouš a nutno říci, že děti nijak nešetřil – dětičky běhaly od tří do třiceti vteřin. To byly nervy, to byly sprinty, a pamatujete, jak to pěkně klouzalo po mokré trávě?
Pokračujeme dalšími hrami – stará známá Slepecká stezka, ovšem nyní nově až v pěti drahách! Oslepení jednotlivci za družstva tedy vyráží všichni současně a snaží se co nejdříve dohmatat na konec stezky tvořené kameny a kusy dřeva. Jelikož jsme povolili hlasovou nápovědu od ostatních členů družstev, stává se z toho též soutěž o to, kdo koho překřičí. A taky o to, který závodník si z toho rámusu třiceti se překřikujících hlasů a hlásků „Doprava!“, „Doleva!“, „Rovně!“, Jdeš blbě!“ vybere pokyny pro sebe.
Další hra je rovněž na slepce (když už jsme ty děti předtím oslepili, tak ať se to využije, ne?) – nazývá se Střílející slepec. Na rozdíl od předchozí zde musí být naprosté ticho, protože slepec se snaží míčkem zasáhnout vidícího protivníka, který musí neustále zvonit klíčky.
Následovala svačina – naprosto dokonalá a dosud na táborech nevídaná. Hanka a Jitka pro každé družstvo uvařily pudink do velkého pekáče a každý pekáč označily velkými číslicemi z piškotů. Možná to fyzikálně zní poněkud nevěrohodně, ale po pudincích se opravdu jen zaprášilo.
Takže to bychom dnes měli déšť, výlet, koupání, něco historie, spoustu pohybu, dobré jídlo, tak už nám zbývá jen rozpohybovat závity šedé kůry mozkové. A tak vyvěšuji na nástěnku první úkoly „Intelektuálních rozcviček“. Abych to roztáčení závitů ještě trochu podpořil, ke každému úkolu připisuji prémii za vyluštění prvnímu, druhému a třetímu úspěšnému vyluštiteli. A úkoly to nejsou jen tak ledajaké: Například jeden z prvních žádal, abychom třemi rovnými řezy rozdělili dort na osm stejných částí. Zkuste si to!
Luštění těchto drobných hříček zabralo většinu času před i po večeři a pak už se stmívalo a ukázalo se, že Slunce (které nás provázelo od 14:20:12 zbytek dne) není na obloze samo a že existuje spousta dalších hvězd. Neuvěřitelné! Ohromující! Úchvatné!
Pak jsme zapálili táborák, rozdali první výplaty, Kačka a Vítek hrábli do strun sladkého dřeva a bylo zase fajn.
Jenom jsem zvědav, do jakého světa se ráno probudíme: obvyklého šedého a mokrého, nebo že by?? Ale raději to nezakřikněme. Dobrou noc!