Letní tábor Kratizna
Úterý, 16. 8. 2005 – Den 3.
Znáte ten příjemný pocit, když se ve stanu ráno pomalu probouzíte, zachumlaní ve vyhřátém spacáku, na celtu, kterou prosvítá mdlé ranní světlo, vytrvale buší kapky deště a vy se pohybujete na tom těžko definovatelném rozhraní spánku a bdělosti? Představujete si to? Cítíte to teplo a to pomalé propadání zpět do náruče spánku? V tom případě uznáte, že pocit, jakoby někdo venku Bohoušovým hlasem volal „Budíček! Vstávat! Jde se na rozcvičku!“, patří do kategorie těch opravdu ošklivých snů, že? A teď si představte, že to není sen, že se rozletí celta na vchodu do stanu, do tváře vám stříknou kapky deště a navíc vámi kdosi neurvale cloumá a vykřikuje ta neuvěřitelná slova o rozcvičce. Představujete si opravdu živě?
Tak teď přibližně víte, jak pro táborníky začal druhý den. Déšť, mokro, louže, bláto, zima, tím vším dusají postavy zabalené do pláštěnek a nepromokavých bund a míří za Bohoušem někam do vlhkého a nepřátelského lesa. Původně jsem samozřejmě chtěl běžet s nimi, ale byl jsem bohužel náhle odvolán v souvislosti s plněním důležitých úkolů v kuchyni, kde už hřála kamna, ohřívalo se kakao a připravovala se snídaně.
Když jsem pak pozoroval ty postavy trousící se zpět z lesa, uvědomil jsem si, že naši atleti jsou opravdu již dosti otrlí. Neznalý pozorovatel by snad mohl očekávat, že se z rozcvičky budou vracet zasmušilí, naštvaní či dokonce zuřiví, drtíce mezi zuby kletby na toho šílence, co je vyhnal v dešti ven. Jenže vůbec ne. Vrátili se jako z každé jiné rozcvičky, to znamená, že je zajímalo hlavně co je k snídani a jestli si mohou přidat. A že prší? No a co jako?
Dle programu má dnes probíhat 1. DLTHK (což znamená První den Láďových her Kratizenských). Jenže prší stále víc a nechceme riskovat, že nám naši drsní atleti promoknou a nastydnou hned na začátku tábora. Tak zatím čekáme, jestli třeba nepřestane pršet.
No, nepřestalo. Všichni jsme se shromáždili v klubovně, část (ale už menší než včera) luštila latinský text, ostatní se jen tak poflakovali. Abychom zabránili vypuknutí nudy, vyhlásili jsme 1. DLTHKvK (tedy První den Láďových her Kratizenských v klubovně). První hra se jmenuje Hledání čtveřic. Ta spočívala v tom, že se v klubovně poschovávala spousta očíslovaných lístečků, které spolu tvořily čtveřice: čtyři jedničky, čtyři dvojky, čtyři trojky a tak dále (už to schovávání v místnosti plné lidí tak, aby si nikdo ničeho nevšiml, bylo docela dobrodružné). Cílem hry bylo najít nějaký lísteček a pak co nejdříve svolat ostatní nálezce stejného čísla a sestavit čtveřici. Určitě si umíte představit, jak silný rachot se rozpoutal po odstartování hry, když všichni vyvolávali své číslo co nejhlasitěji, aby překřičeli ty ostatní. Někteří vyvolávači dokonce stoupali na stůl. Jako první se našli myslím Honza, Dan, Kačka Smrčka a David. Pro velký úspěch jsme hru opakovali, ale tentokrát se zákazem řvaní, volání, křičení a dokonce mluvení. Veškerá komunikace ohledně čísel musela probíhat toliko pantomimicky. Byl to zajímavý pohled na les vztyčených rukou, ukazujících čísla na prstech. Nevypadá to takhle nějak na burzách, myslím těch skutečných, kde se kupují a prodávají akcie za milióny? Tady sice o milióny nešlo, ale výsledky se pak přepočítaly na bodování družstev, takže nakonec se to odrazilo ve finančním hodnocení.
Po těchto dvou náročných kolech byly děti tak unavené, že zase musely odpočívat vleže na matracích. Ale aspoň byl čas na náročné luštění té táborové latiny. Postupně se do luštění zapojovalo více členů družstev a výsledek na sebe nenechal čekat. Jako první přiběhlo s vyluštěným textem 5. družstvo, tedy družstvo Petra Ženíška, kde se do toho luštění zakously hlavně Lenka a Andulka. Jen chvilku po nich přiběhli luštitelé Šárka Vítová a Vojta z 2. družstva. Nebyl to sice doslovný překlad, ale základní smysl jejich překlad dával. Ostatní družstva zatím nic? Venku stále prší, ale to už se trapně opakuji.
Po obědě si zbývající družstva ještě trochu zaluštila a brzo přišlo s vyluštěným textem 3. družstvo Petra Urbana.
Venku déšť trochu zřídl (to znamená, že bylo přes kapky vidět skoro až k lesu), tak jsme vyhlásili další hru, tentokrát byla orientačně-sebezáchovně-výdělečná. Pavel a Bohouš odváželi děti na různá místa v okolí, do různých vzdáleností podle ročníků, a postupně je vypouštěli do terénu. Cílem bylo samozřejmě se zorientovat (to byla ta orientační část), co nejdříve dojít do tábora (to byla ta sebezáchovná část) a nechat si zapsat čas Hankou a Miladou v kuchyni (to byla ta výdělečná část, protože za umístění se dávaly plichtíky). Nejmladší děti byly vysílány ze silnice do Růžené, dorostenci se museli dopravit až od Roštejna. Ukázalo se to, co bylo možné předpokládat, totiž že tato hra jen potvrdila zkušenosti našich táborníků s orientací v celkem neznámém terénu. Skoro všichni přiběhli přímou cestou a docela brzy. Dá se říci, že se dnes zúročily všechny ty Pavlovy orientační hrátky za všechna ta desetiletí, co jezdíme na tábory.
Zase začalo pršet, tak se všichni stáhli do klubovny, kde už začínají mít vyležené své důlky na matracích. Aspoň byl prostor pro přípravu další části táborové hry – aspoň pro ty, co už věděli, co skrýval latinský text.
Podle textu další části hry si náš hrdina vzpomene na článek o sídle Keltů, který před několika měsíci četl v novinách. A nyní stojí před úkolem ten článek najít. Stejně tak družstva měla za úkol najít článek v novinách (vlastně jeden z pěti článků, které jsem do novin potají vlepil). Možná to takhle vypadá jako snadný úkol, ale v hájovně, kde se na desítkách míst nacházely krabice plné novin, to nebyla zas taková sranda. Všude se povalovaly hromady novin, na nich se povalovaly děti, listovaly stránkami a hledaly něco, o čem věděly, „že až to uvidí, tak to poznají“, jak byly instruovány. Chvílemi to vypadalo trochu beznadějně, až jsem si začínal myslet, jestli jsem to trochu nepřehnal, a to zatím hledala jen tři družstva. Asi po půl hodině ovšem vítězné volání oznámilo úspěch 5. družstva. Mezitím i ostatní družstva vyluštila tu latinu a začala prohledávat noviny, takže celá hájovna trochu připomínala tiskové středisko. Nakonec své články našla všechna družstva, myslím kromě Vojtových Dvojek.
Venku se mezitím setmělo, ale naštěstí přestalo pršet a konečně nastal čas táboráku, kytar, houslí, zpěvu a jisker stoupajících k černému nebi.
A tím skončil druhý den na táboře.