Letní tábor Kratizna
Sobota, 27. 8. 2005 – Den 14.
Ráno bylo opět slunečné a takové jako mírumilovnější, protože nikdo v půl osmé nehulákal něco o budíčku a rozcvičce. Bylo to tím, že Bohouš s dorostenci odjeli na třetí kolo krajského přeboru mužů, takže rázem bylo na táboře o šest vedoucích méně. Já jakožto částečný invalida (pořád ta achilovka) jsem byl závodů ušetřen a stal jsem se tedy hlavním vedoucím dne. No a protože toho děti měly určitě za těch čtrnáct dní dost, nechal jsem je (a sebe taky) pospat až do osmi hodin. I po zbytek dne byla morálka, jak to říci, poněkud uvolněnější, ale myslím, že to nikomu z přítomných nevadilo.
Po rozcvičce a snídani program pokračoval posledním losováním vrahů a pak konečně došlo na oblíbený dekomlat. To by ani nebyl pořádný tábor, bez dekomlatu, co? Jelikož bodování už bylo uzavřeno a ani plichtíky se už nevyplácely, hrálo se jen pro radost a také konečně mohl soupeřit každý, kdo chtěl a s kým chtěl.
Pak se hrála hra podle Andulky „na medvěda“, která spočívala v tom, že byl někdo tajně určen jako medvěd. Pak se děti chytly za ramena do kruhu a na znamení měl medvěd zvednout nohy a ostatní museli být připraveni jej zachytit. V prvním kole nebyl problém udržet Kačenku Běláčovou, ale ve druhém kole to bylo náročnější, asi hlavně proto, že Andulka pošeptala, že je medvěd, úplně každému. Takže na znamení si celý kruh dřepl a každý byl celý vyjevený, že ho ostatní nedrží. Pěkná hra, akorát je na jedno použití.
Před obědem jsme se jeli ještě s několika dětmi koupat, ale celé odpoledne pak už bylo věnováno jen přípravě divadelního večera – dolaďování scénářů, učení se textům, výroba rekvizit a kostýmů, prostě náročná divadelní práce.
K večeru se vrátili muži a dorostenci ze závodů, spokojení, protože se jim dařilo, udělali si několik osobáčků a měli našlápnuto na druhou ligu. Tak jsme jim pogratulovali, dali si společně večeři a pak už si netrpěliví diváci vybírali nejlepší místa v hledišti a těšili se na nadcházející kulturní zážitek.
Jako první vystoupil divadelní soubor Trojky pod vedením uměleckého vedoucího Vojty a předvedl historické drama, ve které se vyskytovala slova Mississippi, Vladivostok, trup, deníček a kobliha. Děj nás zavedl do dalekého království jménem Vladivo-stok, kde něžná princezna trpěla pod přísným otcem – králem, který ji nechtěl pouštět na žádné pařby. Dojem z dojemného příběhu o tom, jak se odvážná princezna nakonec stejně nedostala na megapařbu, umocnily dokonalé kostýmy. Například pták Veroniky byl k nerozeznání od volavky popelavé (Ardea cinerea). Král, přesvědčivě zahraný Vojtěchem Kubelkou, budil při své slavné replice „Máš zarrracha“ takový strach, že se někteří mladší diváci rozplakali, asi si vzpomněli na tatínka. Princezna Kačky Sarnovské i mysliveček Marušky byli zahráni spolehlivě a bez zaváhání, a vypravěčka Šárka Vítová nás bezpečně provedla celým dějem, i když si občas jako veverka odskočila na myslivečka.
Představení dalších družstev pak mělo jakýsi jednotný rámec, který určitým způsobem sjednocoval a spojoval jak účinkující, tak i diváky. Tento rámec byl tvořen třemi kládami, které představovaly televizní obrazovku.
A jako každý večer u televize, i tento začal Zprávami. Hlasatelka Chavla Parvátová (v civilu Lenka Nekovářová) nám přinesla ty nejaktuálnější a nejzajímavější zprávy z celého světa; Zprávy měly dokonce živé vstupy o dopravní situaci (Tomáš: „Dálnice se točí, kroutí – asi budu zvracet“) i o situaci v parlamentu, přímo z budovy sněmovny (Kuba Špoc: „…Nevím…“). Pak už následoval bohatý večerní program nabitý zajímavými pořady. Proto zůstaňte s námi.
Mezi jednotlivými pořady jsme se mohli kochat nevídanou ukázkou vyspělé jevištní techniky simulující televizní obrazovku, totiž zrněním, představovaným pásky novin na provázku.
Prvním pořadem po Zprávách byl Teleshopping Jindry, vlastně Horsta Fuchse, který nám představil univerzálního Multimatěje, který nestojí pět tisíc, ani čtyři tisíce, ale deset tisíc! No nekupte to!
Dříve než se stačili diváci vzpamatovat z tohoto silného zážitku, nastoupily Zpívánky s roztomilou národní písničkou „Kravička zelená, ta je ale postižená“, dokonce s živou krávou na jevišti. Odvaha divadelních mistrů neznala mezí!
Po dalším zrnění byl čas na oblíbený seriál The Simpsons. Sledovali jsme další z věčných rozmíšek Homera (Petr Ženíšek) a Barta (Jindra) i starosti s prvním slůvkem Maggie (Eliška), a i když nebyli na jevišti kreslení, všichni si své postavy vyloženě užívali. A pak (po obvyklém zrnění) mohl začít megafilm, na který se všichni těšili: horor „Ječení kůzlátek“. Ten ovšem byl mládeži nepřístupný, takže jej zde nemohu popisovat, protože tyto řádky mohou číst i děti školou povinné. Řekněme, že pojednával o holčičkách zbloudilých v lese, které zachraňoval hodný poustevník, přesvědčivě podaný Matějem. A tím tento televizní večer končil, všichni účinkující si zasloužili bouřlivé ovace a všechny ty květiny a vyvolávání „Bravo!“.
Jenže nekončil dnešní program. Zcela neplánovaně zde došlo k výkonu sázky mezi Davidem Linhartem a ostatními dorostenci o to, zda David sní během půl hodiny 15 (patnáct) čokoládových tatranek. Pokud by to dokázal, musí dorostenci ve slipech na zítřejší rozcvičku.
Do obrazovky byl nainstalován stůl, na němž již čekalo 15 podlouhlých balíčků oblíbené pochoutky. David vešel, vítán skandováním „Da-vid, Da-vid“ a důstojně čekal, až mu sloužící rozbalí všechny tatranky a složí je do úhledné pyramidy. A pak pokus o tento nevídaný výkon začal. Diváci se sesedli do půlkruhu ve třech řadách a celou dobu Davida povzbuzovali; nutno říci, že i ti, kteří se s ním vsadili. David se chvíli soustředil a pak se sprintem pustil do první tatranky. Ze začátku držel slušné tempo, první čtyři kousky zvládl za tři a půl minuty, ale pak začaly síly ubývat i přes sílící povzbuzování diváků i jejich vtipné i méně vtipné poznámky. Po deseti minutách byl u šesté tatranky a už začínal vypadat, že mu ani moc nechutnají. V polovině určené doby se pouštěl do deváté tatranky, ale už jenom silou vůle. Na povzbuzování a roztleskávání už odpovídal jenom: „To nejde, tyvoe“ a nereagoval už ani na mexickou vlnu. Když se pustil do desáté tatranky, jeho protivníci byli tak uneseni, že mu přidali deset minut k té půlhodině. Ale nakonec se zvolený úkol ukázal nad jeho síly a po deseti a půl tatrankách David uznal, že skončil a odebral se do lesa, provázen uznalým potleskem všech diváků.
A to stále ještě nebyl konec vynikajícím sportovním výkonům dnešního dne!
Po večeři (palačinkách dle Ivy a Libora) přijel Honza Kreisinger, který na dnešním mistrovství republiky 22 let získal v běhu na 5 km časem kolem 14:52 titul mistra republiky! Všichni jsme mu blahopřáli, měli jsme radost, že se konečně dočkal pořádného ocenění za své vynikající výkony. Bohouš dokonce narychlo sehnal láhev červeného vína na oslavu, ale Honza toho měl asi dost, takže víno nechal na nás a šel spát (tak jsme to oslavili za něj, samozřejmě jen my plnoletí a až po večerce).
Ale to stále nebylo dnes všechno. Ještě nás čekala, hádejte co! Ano, stezka hrůzy, uááá!
Jako vždy jsem odvedl důvěřivé malé dětičky hluboko do lesa a když se pořádně setmělo, že nebylo vidět na krok, tak jsem po jednom (až dvou – nebo třech), většinou plačící, vypouštěl, či spíše vyháněl do té černočerné tmy. Skřeky a ječení ozývající se z lesa svědčily o tom, že strašidla (v civilu starší žactvo a dorostenci) vykonávají svou úlohu poctivě. Už si nepamatuji všechny atrakce po cestě, snad jen že Šárka Vítová ležela poskládaná v kolečku na cestě jako mrtvola a Vojta ze tmy postřikoval kolemjdoucí voodoo, ehm, vlastně vodou. Myslím, že si to všichni pěkně užili, strašící si hezky zastrašili a strašení se hezky zabáli. Určitě dodnes Honza a Kačka Běláčovi litují, že museli odjet už před stezkou a o tohle všechno přišli.
A to byla vlastně poslední akce letošního tábora. Následovalo už jen zalezení do spacáků a spánek plný děsivých snů o lese plném strašidel.