Letní tábor Kratizna
Čtvrtek, 25. 8. 2005 – Den 12.
Ráno se nám představilo v plné kráse, jako by nás chtělo odškodnit za ta pošmourná jitra posledních dní. Naše hvězda se opět objevila a svítila úplně jako sluníčko a největší rozkoší, jakou si atleti mohli představit, bylo běžet na rozcvičku, v trávě jiskřící rosou, tím voňavým lesem, kde mezi stromy šikmo pronikaly paprsky, které předtím uletěly těch 150 miliónů kilometrů. I drsný chlap Bohouš byl z té krásy celý naměkko, takže dokonce slíbil družstvu, které první a kompletní doběhne z rozcvičky, 2 plichtíky na osobu. Návrat z rozcvičky se tedy zvrhl v regulérní přespolní běh a dokonce i Kuba Špoc doběhl současně s ostatními. Myslím, že to bylo Vojtovo družstvo, které to celé zvládlo nejdříve.
Při snídani jsme byli svědky dalšího zajímavého úkazu, dosud nepozorovaného: jak krvežíznivý vrah Honza Běláč pronásleduje ubohou oběť Dana Smrčku kolem ohniště před očima celého osazenstva tábora. Snažil se ho prý v tichu zabít někde za jídelnou, ale Dan se mu vysmekl a drze utíkal. Vrah byl posléze chycen, předveden bdělými občany Petrem Urbanem a Fandou, usvědčen a spravedlivě odsouzen. Nutno říci, že toho vůbec nelitoval, a ještě se navíc holedbal, kolik zavraždil dalších dětí, včetně své malé sestřičky Kačenky. Ta to ovšem popírala, takže nevíme, jestli bylo sedm nebo osm obětí tohoto masového vraha.
Po snídani následovala rychlá – no, skoro burza, kdy Bohouš přinesl z klubovny hromadu šatstva a bot, které se tam sušily, a kdo si rychle nevybral svůj majetek, taky o něj mohl přijít.
Pak už byl čas na plánovaný 2. DTHKPVD (tedy Druhý den táborových her Kratizenských pod vedením dorostenců). Celý den se hrály hry, které dali dohromady naši nejstarší táborníci. Začali jsme honem na medvědy (dle Vojty), kteří byli představováni vedoucími družstev plus mnou. Měli jsme asi patnáct minut na to, abychom se schovali v lese, kde nás měli potom lovci vypátrat a hlavně chytit. Aby to lovci neměli tak jednoduché, museli se ve dvojicích držet za ruce. Myslím, že tuto hru zařadíme do zlatého fondu našich táborových her, protože se opravdu všem líbila, jak lovců, tak loveným. Představte si ten strach lovené zvěře, kdy se v úkrytu snažíte nedýchat, aby vás lovci neslyšeli, ten zběsilý úprk, když vás vypátrají a celým lesem se rozlehne ryk „Tady jeeee, za ním!“ Žene se po vás smečka dětiček, ve kterých se probudily ty nejstarší lovecké pudy lidského rodu a všichni chtějí jenom vaši smrt, chtějí vidět vaši krev. Ne, tak to jsem trochu přehnal, všichni vás chtějí jenom dopadnout, to je plácnout přes záda.
Většinou jsme byli vypátráni dost rychle a po nějakém tom honění v lese i dopadeni. Já (nechci se tedy chlubit) ovšem ze všech nejrychleji. Zalezl jsem pod vývrat, ale než jsem se stačil zaházet jehličím, objevili mne Jindra s Danem, a než jsem se stačil zase vyhrabat, tak už mne měli. Matěj se schoval v hustníku a trvalo dost dlouho, než ho objevili, a i ta honička v lese byla zajímavá. Nakonec ho však stejně uštvali, a když ležel vysílen, přerývaně dýchal a srst na bocích měl zmáčenu potem, dopadly ho nějaké malé holčičky, myslím Veronika a Kačka Sarnovská. Petr Urban ovšem dokonale převezl své pronásledovatele, když si vylezl na mladý buk a schoval se ve větvích, kde nebyl vůbec vidět. Ale když ho nakonec našli, vzniklo dilema, jak ho dopadnout, protože dvěma lovcům, co se musí držet za ruce, se na buk leze dost špatně. Ostatně i na jiné stromy, že. Pak se naštěstí lovený i lovící dohodli, že kolem stromu bude ponechána volná zóna, aby mohl slézt, a pak teprve začne ta honička. No, a protože je Petr trénovaný atlet, ta honička trvala celou minutu. Slušný výsledek, co?
Další hrou, která je kandidátkou na zařazení do zlatého fondu, byl „Žebřík v lese“ dle Fandy. V lese jsme mezi stromy pomocí provázku vytvořili složité bludiště a úkolem každého družstva bylo tím bludištěm projít. Cože? Že to nic není? Jasně, pokud se jen tak, výletním tempem, procházíte lesním bludištěm. Jenže pokud máte celé družstvo zasunuté do příček žebříku a s ním musíte co nejrychleji kličkovat mezi stromy tak, abyste se nedotkli provázku (10 trestných vteřin), tak to už je náročný úkol hodný našich atletů. Na připomínky několika malomyslných, že to nejde, se vedoucí družstev zasunuli do žebříku a předvedli perfektní průchod. A opravdu, nakonec to prošla všechna družstva v opravdu vynikajících časech.
Pak následovala stará hra, uváděná ve všech příručkách pro hry v přírodě i v tělocvičně, zvaná Hu-tu-tu-tu. Ve všech těch příručkách píší, jaká je to hra na rychlost, hbitost, silné plíce, ale nikde se nezmínili, jak může být také brutální. Pamatujete si to, ne? Jak jsme vyznačili dvě poloviny hřiště, jak vždycky jeden z družstva přeběhl na polovinu soupeře, vykřikoval zaklínadlo „Hu-tu-tu-tu“ a než mu došel dech, snažil se plácnout co nejvíce protivníků. A protože se na té cizí polovině nesměl nadechnout, snažili se ho protivníci zadržet až do úplného jeho udušení nebo dokud se přeci jen nenadechl (to bylo upřednostňováno). No, a při tom zadržování někdy vznikala ta brutalita. Pokud se útočník stačil vrátit na vlastní polovinu před nadechnutím, byli jím plácnutí protivníci vyřazeni, pokud ne, byl vyřazen on. Divácky byla ta hra možná vděčná, ale nevím, jak se líbila vám, účastníkům; já bych ji raději zařadil řekněme do rezervního fondu her, někam hodně hluboko.
Pak byl oběd a po obědě jsme jeli trávit koupáním do lomečku, kde probíhalo obvyklé cákání, pištění, skoky ze skály a někteří se dokonce koupali se svým věrným ořem, tedy kolem. Fandu už unavilo lovit ryby pomocí pytlačky, tak si půjčil brýle a ploutve a lovil ryby přímo do ruky, když je pod vodou uštval.
V táboře jsme pak zakončili den her oblíbeným lesním fotbalem. K tomu není asi třeba nic psát, ten všichni znáte, ne? Jde přeci o to, které družstvo dokáže v lese dokopnout míč co nejdále. Je jasné, že nejde jen o sílu kopnutí, ale hlavně o mušku. Řečeno atletickou mluvou, je to jediná technická disciplína, kde může být teoreticky i záporný výkon. Ještě proběhla zajímavá soutěž ve zhasínání svíček vodou z injekční stříkačky a tím náš den her skončil. Určitě se našim dorostencům a juniorům vydařil. Možná bychom mohli postupně zvyšovat počet těchto dnů takto organizovaných, abychom aspoň trochu zmenšili břímě na ramenou nás, velkých vedoucích.
Po večeři byla jako obvykle táborák a při táboráku další burza. A ta už stála za to. Hotovosti bylo mezi lidem dost (to jsem ještě nenapsal, že jsem, jakožto generální guvernér táborové banky povolil platnost i loňských plichtíků), i výdělky byly dost vysoké. Nezapomeňte, že za všechny soutěže podle umístění, za služby, za cyklovýlety a za vyluštění intelektuálních rozcviček se tady platilo. A dnes už tedy bylo za co utratit.
Ale to pořád ještě nebyl konec dne. Dorostenci si připravili ještě noční hru zvanou „Práskaní balónků“, která spočívala v tom, že každý měl na zádech (nebo o něco níže) přivázaný nafouknutý balónek, který byl jako jeho život. Cílem bylo zbavit balónků pět vedoucích družstev, kteří se volně pohybovali po louce za táborem. Asi to byla pěkná honička a myslím, že vedoucí byli pochytáni, ale nevím to určitě, byla tma, jak už tak u nočních her bývá.
A pak jsme konečně už mohli zalehnout a nechat si zdát o zítřejší honbě za pokladem.