Letní tábor Kratizna
Středa, 24. 8. 2005 – Den 11.
Ve spojení s jedenáctým dnem tábora mne napadají slova známé písničky: „Na to smutné ráno dnes nerad vzpomínám…“ Jak jinak to nazvat: Strašlivá tragédie? Masakr? Jatka?
A přitom to ráno začalo tak nevinně, ani nepršelo. Jenom jedno bylo podivné – totiž že ještě ve tři čtvrti na osm bylo v táboře naprosté ticho. Žádné povykování „Budíííčééék!!“, žádné burácení „Máte třicet sekund do nástupu na rozcvičku!“, nic podobného. Místo toho jen klid a až mrtvolné ticho.
Ale abych dále nenapínal, co se stalo: Prostě byl celý tábor vyvražděn. Kompletně, včetně služby Matěje, který, byv mrtev, nemohl vzbudit ostatní. Stejně by to nešlo, protože byli všichni mrtví. Všichni … až na jednoho, vlastně na jednu. Šárka Kaletová jako jediná unikla tomu šílenému běsnění, utekla před vrahy a zamkla se na záchodě. Tím se jednak dočasně zachránila a jednak si prodloužila život o celých deset minut. Pak nelítostní vrahové přelezli dveře a dostali ji taky. Zrovna jsem vcházel na scénu, když oba vrahové, s rukama zbrocenýma krví, přicházeli od záchoda, spokojeně se chechtajíce. Pak jsem je poznal – bývali to jedni z nejslušnějších členů našeho kolektivu, než se dali na dráhu zločinu. Ano, Petr Urban a Vítek Kubelka. A stále neměli dosti toho, že celý tábor zde leží mrtev. Chtěli dílo zkázy dokonati až do konce a sami se proto současně a navzájem zavraždili také. Dosáhli tedy 100% účinnosti vraždění, kterou již nelze překonat.
Pak se ukázalo, když mrtví obživli, že oba pachatelé se nejprve pokoušeli zabít navzájem, ale když poznali, že ten druhý je vlastně kolega, domluvili se, ráno si přivstali, obešli všechny stany a v klidu a bez cizích pohledů jednoho táborníka po druhém chladnokrevně zavraždili. Ještě uvedu skóre Petr : Vítek = 19 : 9.
Pak už pokračoval, s menším zpožděním, obvyklý program. Rozcvička, snídaně a příprava na další plánovaný celodenní cyklovýlet. I když, jak se tak díváme na honící se tmavé mraky, možná to nebude ani celodenní, ani cyklovýlet. Ale zatím neprší, tak se chystáme na odjezd do Třešti, tam se pak uvidí.
Těsně před tím, než jsme vyrazili, přijelo po blátivé cestě auto, ze kterého vystoupila úředně vyhlížející paní s několika pobočníky. Ano, byla to opravdu kontrola z hygienické stanice. Zbaběle jsme udali Bohouše, že hlavní vedoucí je on, my určitě ne, kdepak my, a urychlovali jsme odjezd, co to jen šlo. Opouštěli jsme tábor v okamžiku, kdy se kontrola v kuchyni dotazovala, zda opravdu nože na maso skladujeme odděleně od ostatních nožů – to prý se musí – a smutně jsme přemýšleli o tom, zda je toto náš poslední den na táboře a jaké dobroty budeme nosit Bohoušovi do vězení. (Trochu předběhnu a prozradím, že kontrola prošla v pohodě a kromě malých nedostatků byla paní hygienička celkem spokojena. Jak to asi musí vypadat na těch táborech, kde je nespokojena?)
Tentokrát jsme jeli s větší skupinou menších i menší skupinou těch větších, kterým se nechtělo makat s Bohoušem na Javořici. Už při prvních ujetých metrech se spustil déšť, který se od rána chystal, ale čekal, až vyrazíme. Ale už nám to nějak moc nevadilo. Jeli jsme na Čenkov a pak doprava na Třešť, pěkně pomaloučku, aby nám stačili i ti nejmenší. Asi to však bylo příliš pomalu, děti se na sebe s koly tlačily a skončilo to tak, jak muselo – pádem, tentokrát Elišky. Nic se jí nestalo, ale při té příležitosti jsme zjistili, že nám chybí Vítek Urban. Nu, a při příležitosti hledání Vítka Urbana jsme zjistili, že nám chybí také Dan, Šárka Vítová a Lenka Nekovářová. Ukázalo se, že jeli za námi o něco později a v Čenkově zabočili na druhou stranu a jeli do Růžené. Naštěstí jsem měl v mobilu číslo na Lenku a díky tomuto zázraku moderní techniky jsme se brzo domluvili a nakonec se setkali.
Do Třešti jsme dojeli už ve slušném lijáku. Na další pokračování cyklovýletu už nějak nebylo pomyšlení, tak jsme se prozatím schovali v informačním centru. Tam nám poradili, abychom šli do muzea. Poslechli jsme je a opravdu jsme nelitovali. V muzeu byla stálá výstava betlémů vyrobených místními řemeslníky. Opravdu to stálo za to a myslím, že spousta dětí něco podobného viděla poprvé. Ježíšek, Panna Marie, Josef, tři králové, zvířátka kolem jesliček, a kolem toho česká krajina devatenáctého a dvacátého století s pečlivě vyřezávanými figurkami. Snad bychom obdivováním těchto podivuhodných modelů strávili celý den, ale našel nás Bohouš (unikl tedy vězení, sláva) a předložil nám dnešní alternativní program – pojedeme do Telče, a to vlakem, protože pršelo stále více.
A tak jsme dojeli na kolech na nádraží, kde již Bohouš domluvil úschovu kol ve skladu, a ve 12:45 jsme jeli vlakem do Telče. Když to tak vezmeme, na žádném táboře jsme ještě nenajezdili tolik kilometrů vlakem jako na letošním, co?
V Telči byl chvilku rozchod na drobné nákupy a obdivování krásného náměstí a pak my, co nejsme malé dětičky a ještě jsme tu nebyli, jsme vyrazili na prohlídku zámku. Bylo to moc pěkné, výklad zajímavý, zámecký park krásně udržovaný a také naštěstí nikdo nechytil naše dorostence, když pytlačili v kašně a snažili se lovit zlaté rybky.
Pak jsme ještě zašli na náměstí do pizzerie a lehce poobědvali a ve čtvrt na pět jsme již odjížděli zpět do Třešti. To už nepršelo, a tak, abychom si ta kola aspoň trochu užili, zvolili na cestu do tábora Bohoušovu zkratku. Sice to byla modrá turistická značka, ale jinak splňovala všechna kritéria kladená na Bohoušovy zkratky – byla mnohem delší než normální cesta, byla dostatečně rozbahněná a většinou vedla do kopce. Chudák Jarda Prášek, který jinak statečně na svém kolečku jezdil všude s námi, tady už opravdu nemohl a musel kolo většinou tlačit. A myslím, že i on, stejně jako ostatní, se pokaždé zachvěje, uslyší-li spojení slov „Bohoušova“ a „zkratka“. Ale i tato zkratka nás, jakož i všechny předešlé (zatím), dovedla k domovu, tedy do tábora. Tam byla brzká první večeře (nebo druhý pozdní oběd, ono je to jedno) a pak se o zábavu staral Matěj činností, kterou jsem za svých mladých (ehm, o něco mladších) let nazýval „machrováním“. Na špalek si položil svůj mobil Nokia a ten velký kalač, kterým se štípou metrová polena, se snažil zaseknout co nejblíže k mobilu. Několikrát zasekl do vzdálenosti kolem 15 cm, čímž si vysloužil pohrdavé mručení početného publika, které se zatím shromáždilo kolem špalku, ale když jsme ho po atleticku roztleskali, trefil se přesně. Tedy ne do mobilu, ale tak těsně vedle, že už to blíž nešlo. Inu, to se pozná machr.
Na druhou večeři bylo opět překvapení – hamburgery se smaženým sýrem a la Libor Průcha. To jsme na žádném táboře ještě neměli. A jaké byly! Nemám dostatek slov, abych popsal tu slast. Díky, Libore, díky! To jsme se zase nacpali.
Pak jsme věnovali chvilku organizační práci – s dorostenci jsme plánovali zítřejší DTHKPVD, dále jsme losovali žánry a slova na divadelní večer, provedli jsme další losování vrahů (zde se přiznám k malému podvůdku. Mnoho dětí za mnou, jako za hlavním rozhodčím, chodilo, že by také byly rády vrahem, a že je to nespravedlivé, že někdo je už podruhé, a ať to nějak udělám. Tak jsem nakonec podlehl a náhodě trochu pomohl, rozdal jsem všem bílé lístečky a pak jsem sám určil ty, co nejvíce žadonili – Jardu, Andulku a Honzu (stejně nechápu, kde se ta krvežíznivost v těch nevinných robátkách bere). Uvidíme, jak si povedou, vrahounkové).
No, a protože tentokrát nepršelo, byl už konečně čas na táborák, kytaru, čas pohladit tvé vlásky, ahů, čas na kovboje s vestou ušitou z hadích kůží, a na „bylo nebylo“ bratrů Kubelkových.
A pak už jen „Dobrou noc!“