Letní tábor Františkov
Úterý, 21. 8. 2001
Na dnešek Bohouš naplánoval výlet na takřka posvátný vrch Blaník. Pavel už ráno odjel ? povinnost ho zavolala do práce. V táboře zůstává Lázňa, prý má na kole naježděno dost.
Počasí nám celkem přeje, je pod mrakem, v lese se válí mlha, ale zatím neprší. Hlavně není vedro. Nálada v mužstvu ovšem není na výši, často je slyšet reptání: ?…huhly huhly … proč tam máme jet … mumly mumly …já teda nejedu…?, tak radši rychle vyrážíme. Jedeme na Františkov, kde zabočíme na Smilovy Hory a pokračujeme přes …?… na …?…. (pamatuješ si to, Bohouši?)
Z cesty příliš zážitků nemám, krajina je kopcovatá, menší děti je nutno občas tlačit, Pavel Kavřík se nejednou po vytlačení jednoho vrací z kopce pro další dětičky. Naštěstí nám pomáhají Olda i Honza Klečka, tak nám to jako celku i do kopce docela jede.
Polední přestávku děláme v městečku Načeradec. Po mnoha dnech jsme opět v civilizaci, mužstvo se rozbíhá po obchodech a kupuje sladkosti a limonády, my neomylně míříme do hospody. Jídel moc nemají, ale pivo nosí a čočkovou polívku mají docela dobrou.
Z Načeradce pokračujme dál, Blaník už je na dohled, ale kopce jsou stále strmější. Děti už do těch kopců netlačíme, ale vedeme jim kola, aby se jim lépe šlo. Zatímco potíme krev, děti si pomaloučku vyšlapují, povídají si, odskočí si do lesa pro borůvku nebo se shýbnou a obdivují broučka. Věru, nějak se to nedaří urychlit. Celá výprava je roztažená na kilometry. Naštěstí nás Bohouš se staršími členy výpravy čeká u odbočky, která vede přímo na vrchol. Odbočka sice připomíná spíše cvičnou horolezeckou stěnu, ale slézáme z kol a statečně vyrážíme do boje s gravitací. Olda, Pavel Kavřík a další se dokonce pokoušejí jet na kole, ale jen několik metrů, pak už prý přepadávají dozadu. Několik silných a odolných jedinců tlačí dokonce dvě kola, svoje a některého slabšího a méně odolného jedince, ale jde nám to opravdu těžko. Leckde máme problém šplhat i bez kol, stoupání je prakticky kolmo nahoru.
Na vrcholek jsme se dopachtili zpocení, zadýchaní, zmožení ? ale jsme tu! Sláva, Kromě nás je tu spousta dalších lidí, rodinky s malými dětmi, které jsme v tom stoupáku rozhodně nepotkali. Taky tu stojí chata s rozhlednou. Vedle chaty auto. Auto … aha … to tu musí být nějaká cesta … ale tou jsme nejeli. Pomalu se nám rozjasňuje ? to byla zase Bohoušova zkratka. Jasný, tak to je v pořádku. Při použití jakékoli Bohoušovy zkratky musí člověk skončit zpocený a vyčerpaný.
Za chvilku nám otrnulo a chtěli jsme ještě výše ? až na rozhlednu, vzhůru až k oblakům. Bohouš koupil 25 lístků, ale protože na věž může jen 11 lidí, mícháme se s ostatními návštěvníky a paní prodávající lístky v tom má za chvilku zmatek.
Rozhledna je celá ze dřeva a vevnitř se obdivujeme složité konstrukci z mohutných trámů. Nahoru se jde po mnoha (108) schodech. Sice je trochu opar a není vidět daleko, ale pohled na okolní kopce a údolí je zajímavý.
Dole děti ještě kupují pohledy s vrcholovým razítkem a vhazují do schránky přímo pod rozhlednou. Dojídáme svačiny, sestavujeme živý obraz ?Jihočeši na Blaníku? a chystáme se na zpáteční cestu. Cíl výpravy byl dobyt ? nuž, vzhůru! Vlastně dolů! Jedem! Sešup je to pořádný, cesta je z hrubého kamení, no nic příjemného. Maruška dokonce slezla a vede kolo, protože nevěří brzdám nebo své síle brzdit. Naopak Pavel Kavřík to pouští naplno; později se přiznal, že měl na tachometru asi 50 km/h a že už se bál přibrzdit. Prý ho dokonce napadlo, že pád v této rychlosti by mohl být také pádem posledním a že by nebylo od věci si pořídit přilbu. Dle očitých svědků spadl Vítek, ale asi to přežil celkem ve zdraví.
Dojeli jsme dolů na normální, tj. víceméně vodorovnou cestu, a vyrazili jsme na cestu zpět.
Cesta zpět přes … a … proběhla bez dalších rušivých příhod a kolem šesté hodiny jsme byli zpět v táboře. Ujeli jsme prý 46,9 km a doba jízdy byla 4:01:27.
Večer jsme se šli (nás několik vedoucích) koupat do rybníka Loviště (to byl ten s houpačkou), a bylo to krásné, i když poněkud studené.
Pak byl zase táborák.