Letní tábor Dálava
Středa, 20. 8. 2003 – Den 5.
Na dnešek byl plánován celodenní cyklovýlet do Nových Hradů (a zpět, samozřejmě).
Po zkušenostech s pondelním výletem jsme usoudili, že bude asi lepší vytvořit 2 skupiny – mladších a starších. A osvědčilo se to. Bohouš se svou skupinou chrtů vyrazili a zmizeli v oblaku prachu, zatímco my, malé dětičky, jsme se pozvolna vydali těmi strašnými serpentinami do Benešova. Tam jsme se ještě jednou krátce setkali se skupinou starších, kteří plenili samoobsluhu, ale pak jsme se definitivně rozdělili a měli se setkat až na obědě.
Dojet do Nových Hradů neměl teoreticky být problém. Měl jsem v hlavě pokyny od Štěpánky, kterak se po lesních asfaltkách dobrat do Nových Hradů, dokonce většinu cesty z kopce, ale nějak jsem tyto znalosti nedokázal přenést na mapu, natož pak do reálné krajiny. Z toho vyplývá, že zpočátku jsme trochu bloudili.
Nejdříve jsme se jeli relativně pěknou asfaltkou, pak odbočili na polní cestu, poté jsme se prodírali úzkou lesní stezkou, pak vysokou trávou přes louku znovu na tu asfaltku, co jsme z ní před chvílí sjeli, ale ani to nebyla ta pravá cesta a když jsme se na Jindřichově rozhlíželi, kudy dál, nakonec nás zachránila Andulka, která tu krajinu tady dobře zná ze sedla koně a nasměrovala nás na Hartunkov.
Tak potom už jen bylo třeba přejet po hrázi rybníka, projít záhonem kopřiv a za chvíli jsme byli v Rychnově u Nových Hradů, kam jsme vlastně vůbec nechtěli jet. Pak už stačilo jet směrem na Svébohy a po sjezdu prudkou lesní stezkou jsme se dostali do Terčina údolí, kam jsme chtěli zajet až při odjezdu z Nových Hradů. No alespoň se několik odvážlivců osvěžilo pod vodopádem. Posvačili jsme a za chvíli vyrazili do poslední etapy – stoupák do Nových Hradů. Ještě jsme se si to zkrátili uličkou, která vedla téměř kolmo nahoru na náměstí. Někteří to na kolech vyšlapali, někteří kola vytlačili, někomu kola vytlačili ostatní a někteří se dokonce nechali nahoru vynést.
Pak jsme pílili do kláštera, kde jsme měli objednaný oběd – vepřový řízek a bramborový salát. Přijeli jsme tam téměř současně se skupinou Bohoušových starších výkonných cyklistů. Ti jeli přes všechny vysoké kopce v okolí (jak dále popisuje Jindra). Bohužel přijelo i první letošní zranění: Andy při jednom divokém sjezdu spadla a odřela si bok a nohy. Nebylo to nic tragického, ale je to nepříjemné a do konce tábora jí to vadilo.
Nu, nacpali jsme se, popili a šli zažívat do města. Děti dostaly asi hodinový rozchod, ale většina si stejně koupila nanuky a pak se povalovala na lavičkách na náměstí.
Pak už byl čas se vydat zpátky. Tentokrát odjela se skupinou starších i Andulka (a úplně normálně jim stačila). My s dětičkami jsme vyrazili směrem na Horní Stropnici po cyklistických stezkách. Cesta celkem dobře ubíhala, akorát na náměstí v Horní Stropnici už byla Zuzka Šimečková unavená, tak si lehla na lavičku a usnula. Její tatínek Pavel tam s ní čekal a jeli potom za námi později. Z Horní Stropnice jsme pak jeli kousek směrem na Dobrou Vodu, ale dále jsme pokračovali po pěkné přímé asfaltce, která měla jedinou vadu: vedla asi 3 km pořád do kopce. Dětičky šlapaly statečně, ale přesto jsme my větší museli několikrát tento kopec sjet a vytlačit další dítě. Pak už jsme v pohodě projížděli lesem, poté sjeli na křižovatku cest – a hele, tady už jsme byli, to je přece ten Jindřichov. Tak jsme tedy nakonec našli cestu, po které jsme měli původně jet do Nových Hradů. Jenom jsme si místo tříkilometrového sjezdu užili tříkilometrové stoupání.
No, za chvilku jsme byli v Benešově a po krátkém občerstvení nanuky, bonbóny a limonádami jsme si užili aspoň ten sjezd z těch serpentin a za chvilku jsme byli v táboře.
Starší táborníci už tam byli, nikdo se neztratil a nikdo další už neupadl. Děti se osprchovaly, navečeřely, otrnulo jim, tak jsme zorganizovali první noční hru zvanou „Kam dopadl kolík“. Princip hry je jasně vysvětlen níže v Andulčině příspěvku. Jenom dodám, že přinesení kolíku do kruhu znamenalo jeden bod pro družstvo. Ale nakonec se hra trochu zvrhla, protože se všichni navzájem plácali a tázali se: „Máš?“, takže byla celkem mizivá šance proniknout do kruhu. Myslím, že se to podařilo jen Vojtovi. Budeme muset ta pravidla ještě doladit.
Takto výlet viděla Andulka:
Cyklovýlet do Nových Hradů
Píše se rok 2003, středa 20.8. V programu tábora se na dnešek plánuje celodenní cyklovýlet do města Nové Hrady. Je 7:30 a v táboře se ozývá volání: „BUDÍČEK!“ Každý jiný den se ihned běží na rozcvičku, ale dneska není „jiný den“, a tak se k velké radosti ranní cvičení nekoná. Po probuzení, protažení a zívání se běží a bojuje o nejlepší chleby na snídani. Odjezd je napsaný na 9:45, tak je dost času na přípravy. Bohouš nás všechny překvapil slovy: „Tak, děcka, v půl devátý vyrážíme.“ Museli jsme se rozdělit na mladší a starší. Starší půlka tábora pošlape přes Novohradské hory a mladší to nějak objede. Vyjela jsem s mladšíma, protože jsem pochybovala, že bych to se staršíma ujela.
No, tak jsme vyjeli všichni dohromady do Benešova, kde jsme se měli rozdělit. Ovšem toto městečko je zákeřně na druhé straně kopce, tudíž jsme museli nejprve vyjet dlouhý stoupák. Teprve pak jsme zaparkovali na náměstí města Benešov nad Černou.
Chvilka oddechu. Pak nastalo srdceryvné loučení se starší polovinou (ve skutečnosti jsme se vůbec neloučili, starší prostě sedli na kola a jeli). Větší oddrandili s kopce a mladší je za chvíli následovali. Cesta byla celkem přijatelná. Ze začátku po krásné asfaltce, pak poněkud horší a rozbahněná lesní cesta a nakonec po obyčejné louce. Drsný terén byl zakončen opět pěknou asfaltkou, zrovna tou, po které jsme jeli asi před 15 minutami. Jeli jsme a jeli, až jsme dojeli na rozcestí čtyř cest. Lákala zlatá střední cesta, krásná asfaltka. My jsme se však vydali doleva po louce s náznakem cesty do malé vísky Hartunkov.
Odtud do Rychnova, Svéboh a do Terčina údolí. Kristýna, Eva, Martina, Karolína a ještě někdo se tu vysprchovaly pod vodopádem. Vydržely tam asi 5 vteřin, ale to stačilo. Byli úplně promočené, jako kdyby skočily do vody a byly tam půl hodiny. A zas na kola. Kolem Modrého domu a Lázniček až ke vstupní bráně. Už, skoro jsme u cíle, od Nových Hradů nás dělí pouze jeden, jediný kopec. „Tak jedem, to zvládnem“, povzbudivá slova zvýší sebevědomí každému. Větší z menších kopec vyjedou, menší z menších vyvedou a nejmenší z menších jsou vzadu, jejich kola jim vedou. No, ale jsme tu. Čeká nás oběd v klášteře, různé nákupy a pak zpět do tábora.
Jídlo je skvělé. Máme řízek s bramborovým salátem. Přijeli i starší. Dostali jsme rozchod až do třičtvrtě na tři. Pak opět na kola a jet a jet a jet …
Cesta zpět proběhla mimořádně hladce, bez úrazů a velkých stoupáků. Tentokrát jsem jela se staršíma a dokonce jsme byli i první v táboře. Tedy aspoň před mladšíma. Pak do sprch a k ohni. Následovala strašná noční hra. Smysl byl v tom, že se udělal na louce kruh o průměru asi 3 m a do středu se postavila svíčka. Do kruhu se postavil celý tábor čelem ke svíčce a Ladislav Kučera vzal kolík, který předtím všem ukázal. Všichni ztichli a Láďa kolík někam hodil (samozřejmě ne do kruhu). Ostatní poslouchali. Směrem, kde slyšeli, že klacek dopadl, se museli rozběhnout a snažit se ho najít a odnést do kruhu. Pokud někdo myslel, že ten druhý má klacek, mohl ho plácnout a zeptat se: „Máš?“ Kdyby měl, tak hra končí a hraje se znovu. Kdyby ne, hra pokračuje. Šli jsme spát asi ve čtvrt na dvanáct.
Ještě je tu příspěvek našeho dopisovatele Jindry …
Dlouhý cyklovýlet
Jak už bývá na táboře zvykem, jezdíme na cyklovýlety. Zrovna včera 20. srpna jeden takový byl. Samozřejmě v režii nadšeného cyklisty Bohouše Víta.
Vstal jsem ve čtvrt na sedm, protože mě přišel vzbudit můj vedoucí Petr Urban. Naše družstvo mělo zrovna službu. Začali jsme vyndavat kola. Otevřely se dveře stodoly, kde jsou kola ukryta. Ostatní se začali pomalu probouzet. Celý tábor se zaradoval nad dobrou zprávou, že není rozcvička.
Ve třičtvrtě na osm byla snídaně. Po snídani příprava kol a už jsme frčeli do Benešova nad Černou. Toto město stojí na kopci, takže jsme museli vyšlapat nepříjemný kopec. V tuto dobu můj tachometr ukazoval vzdálenost čtyři kilometri. V Benešově jsme se spojili rozpojili s mladšími. Já jsme jel s těmi staršími, kteří jeli delší trasu.
Náš první cíl byl velký Jindřichov. Potom jsme sjeli na křižovatku a dali samozřejmě nejhorší cestou, která vedla přes louku a tu cestu tvořily jen vyjeté koleje od traktoru, takže to vůbec cesta nebyla. Narazili jsme na asvaltku na, které jsme si řekli své zážitky z dosavadní cesty a jízdy přes louku. Silnicí se vyjelo nahoru, kde se odbočilo do prava směrem na Vysokou. Cestou, která vedla mírně nahoru asi sedm kilomterů jsme potkávali skupiny cyklistů, kteří seděli svačili a zdravili nás.
Na chvíli byla přestávka u Česko-Rakouských hranic. A jelo se dál. Stoupali jsme asi půl hodiny až jsme dostoupali na rozcestí na, kterém se na chvíli rozdělila naše skupina. Někteří zůstali (včetně mě) a čekali a svačili. Druzí vyjeli nahoru. Za dlouho už se nám vařily brzdy, protože byl před námi dlouhý krkolomný sjezd na, kterém spadla Andrea (byla tam podlouhlá rýha přes skoro celou silnici, která dala zabrat mnoha zkušeným jezdcům). Sjeli jsme do nějaké vesnice z které vedl další sjezd. Sjezdů už bylo moc tak nebylo divu, že se před námi objevil menší kopec. Ten se bez problémů vyjel a pak zase sjel k Novým Hradům, kde se vystoupalo a byli jsme ve městě.
Pomalejší skupina dojela chvíli před námi. Ve městě na nás čekal oběd v místním klášteře. Vešli jsme do kláštera a našli jídelnu. Bylo nádherně prostřeno a druhá skupina už nás očekávala. K jídlu jsme dostali polévku, bramborový salát a řízek. Po obědě jsme dostali hodinnový rozhod. Já, Honza B., Šárka V., Andulka a Vítek U. jsme zamířili ihned do samoobsluhy. Tam se nakoupily nanuky a šlo se do stínu ke kašně, kde jsme zbývalou třičtvrtě hodinu leželi na lavičkách.
Menší už odjeli bez Andulky, kterou už vlažné tempo mladších unavovalo. Naše cesta do Hradů měřila třicet sedm a půl kilometrů. Vyjeli jsme směrem k Trhovým Svinům po hlavní silnici. Po sedmi kilometrech se odbočilo na Žumberk, kde byla menší přestávka. Je se a jelo až se po dlouhé době vyšlapalo do Benešova nad Černou. Už nemělo cenu se zastavovat, tak jsme sjeli až do tábora, kde se umyli kola i lidi. Celý výlet měřil šedesátdva a půl kilometrů. Menší dojeli a o třičtvrtě hodiny pozdějc.
… a poslední pohled na výlet z pera Jana Běláče.
Celodenní cyklistický výlet do Nových Hradů
Je ráno, středa 20.8. Celý tábor se probouzí. Služba nám sděluje dobrou správu že se rozcvička nekoná. Za deset minut je snídaně a potom, jen pár menších úprav na kolech a jede se!
Nejprve jedeme do Benešova nad Černou, je to 3,5 km mírného stoupání a potom, kopec. Po výjezdu kopce nás čeká odměna v podobě sjezdu až na náměstí.
Na náměstí se rozdělíme na dvě skupiny starší a mladší. Já jedu s mladšími a proto budu popisovat jejich a mojí cestu. Sjíždíme z náměstí dolů na křižovatku. Zahýbáme na rozbitou asfaltovou cestu, po které se dostaneme na červenou značku. Červená vede hroznou cestou lesem zakončenou přejezdem přes louku na rozbitou asfaltku (HRŮZA!!!). Asi po dvou kilometrech jsme se dostali na polní cestu po které se dostáváme do nějaké vesnice (nevím jak se jmenuje).
Potom jedeme k rybníku skrz bažiny a k nějakému domu. Asi 200 m od toho domu je silnice po které jsme do Terezino údolí. Dolů je to celkem krpál a potom, lesní cesta až k vodopádu. Tam byla zastávka.
Ti odvážnější jako Honza, Karolína a další se oblékli do plavek a šli pod vodopád. Ostatní odpočívali a jedli. Zpátky na kola a ven Terezino údolí. Do Nových Hradů je to 1 km do krpálu (UF!!!) Tak jsme nahoře. Čeká nás oběd v klášteře (MŇAM).
Jan Běláč 2003 21.8.