Maršál 2.0. Koupeme se, mlátíme se, vytahujeme se, pašujeme
Tak se nám tábor překulil do druhé poloviny. Ta první se docela vydařila, věříme, že i druhá polovina bude stejná. Zatím to funguje. Kluci mudrci (Matěj, Ivan, Kuba) stále budí tábor výběrem hudby, který přes mobil pouští na bluetooth reproduktor, podle země, do které právě cestujeme. Dnes jsme podle programu na Líných ostrovech a hudbu k budíčku jsem nedokázal identifikovat. Ale budila spolehlivě.
Vyběhli jsme na rozcvičku po hrázi (zřejmě k úlevě mnohých, protože to je jediná cesta, která v okolí tábora nevede do kopce), na konci jsem ten atletický nárůdek rozcvičil svojí standardní sestavou cviků, a běžeckou abecedou jsme se pohybovali zpátky.
Dnes měla být podle programu celodenní hra Maršál a Špion, ale hlavní organizátor Vojta Kubelka, který vede tuto hru na táborech už mnoho let, si zrovna dnešní den vybral, aby se oženil.
Troufal jsem si M&Š zorganizovat sám, protože pravidla jsou už dávno dána, příprava je malá a mapy na hru mám vytištěné. Ale Matěj Nejedlý přišel s velmi podobnou hrou, která také obsahuje týmy, jejich domečky, vlajky a jejich kradení, souboje účastníků v lese a nakonec počítání bodů.
Zatím jsme ji pracovně nazvali Maršál 2.0. Od původní verze se liší tím, že souboje probíhají tak, že si bojovníci vytrhávají šátky zastrčené vzadu za kalhoty. Kdo je poražen, odchází do domečku toho, kdo jej porazil, a stává se tedy zajatcem. Takový zajatec je za deset bodů pro družstvo, ukořistěná vlajka je odobně jako v klasickém M&Š za sto bodů.
Pokud se cizí bojovník probojuje do cizího domečku, může buď osvobodit všechny zajatce ze svého týmu, nebo vzít vlajku.
Takhle to bylo jednoduché, ale skutečné provedení předčilo očekávání. Protože se hrálo na mnohem menším území, hra měl rychlý spád a útoky na domečky šly jeden za druhým. Také se uzavíraly krátkodobé koalice mezi týmy za účelem získání cizích vlajek.
Jednotlivé týmy měly jako kapitány vedoucí družstev, ale jiné členy, které si kapitáni vylosovali. Bylo to proto, že včera odjelo několik dětí a většina z nich byla z Kubova družstva. Takže mu zbyli čtyři poddaní, s nimi by toho moc neubránil.
Jednotlivé týmy měly své domečky za táborem v lese, který se zvedal do mírného kopce. Domečky nebyly nijak skryté, jako u originálního Maršála, takže se ušetřil čas na jejich hledání a mohlo se jít rovnou do bojů. A že jich bylo!
Kolem domečků (byly to vyznačené kruhy o průměru asi pět metrů, uvnitř seděl zapisovatel vlajek a zajatců a případně sami zajatci) se hromadili útočníci ze dvou nebo tří týmů a obránci nevěděli, kam dřív skočit. Kolem probíhaly neustálé šarvátky a útočníci hledali mezeru, kudy se dostat do domečku a sebrat vlajku.
Byla to pěkná akční podívaná. Děti běhaly nahoru a dolů z toho kopce, kroužili kolem sebe ve snaze vytrhnout tomu druhému šátek, nebo odváděli získané zajatce do domečku. Nejvíc se naběhali ti, kteří ukořistili vlajku a utíkali s ní do svého domečku, kde teprve po zapsání znamenala těch sto bodů.
Zdá se, že Maršál 2.0 získal okamžitě velkou oblibu. Někomu se líbily ty boje, Kubovi Outlému se líbila ta strategie a diplomacie a uzavírání smluv o neútočení, jiní byli vděční za to lítání po lese. Asi jsme právě byli svědky zrodu nové kultovní hry našich táborů.
Po Maršálovi 2.0 byl oběd opožděný asi o hodinu a pak dlouhé volno, aby si mohli bojovníci oddechnout. Zase se udělalo hrozné vedro, ale od rána byla voda u naší pláže nechutně zelená a sinice tam tvořily celé chuchvalce. Trošku jsme si zoufali, protože děti byly uhoněné z toho pobíhání v lese nahoru a dolů a pořád se chodily ptát, kdy už půjdeme do té vody, ale netroufal jsem si je do té břečky pustit.
Dokonce jsme šli se Štěpánem Kouteckým přes celou hráz se podívat na břeh za hrází, jestli tam není lepší voda ke koupání. Nebyla. Ale když jsme se vraceli po deseti minutách zpět, u pláže ta sinicová kalamita už silně zřídla a vypadalo to, že každou minutou je voda čistější. Asi to bylo tím, že slunce už zašlo za stromy na hrázi a na vodu padl stín.
Tak jsme v táboře rozhlásili tu radostnou novinu, že jdeme do vody, a během asi tří minut řvoucí stádo přeběhlo hráz a vrhlo se do vody, společně se dvěma paddleboardy. Pak už to probíhalo standardně – boje o pozice na paddleboardu, cákání, převracení, shazování, skákání do vody, stížnosti holčiček, že kluci je nenechají na pokoji. Jo, nesmím zapomenout na ječení a pištění.
Tou dobou také na motorce dorazil Kuba Folberger, který tu byl s námi na Kačležském rybníku jako účastník před těmi šestnácti lety, a připojil se ke své mamince Radce, která s námi taky kdysi jezdila na tábory a přijela dnes ráno. Inu, utíká to.
Asi po třičtvrtě hodiny jsem děti vyhnal z vody, program pořád ještě nekončil. Jak jsme mluvili o těch kultovních hrách, mezi ně patří bezpochyby tradiční Dekomlat. Vloni jsme ho tady nějak nestihli, tak letos to bylo třeba napravit.
Dekomlat se původně hrál s dvěma dekami, srolovanými a zavázanými provázky, kterými se děti navzájem mlátily, ale nedávno jsme je nahradili mirelonovými izolačními trubkami, které jsou lehčí a mnohem méně vražedné.
Dekomlat se hraje tak, že v kruhu o průměru asi sedm metrů jsou položené dvě trubky a dva bojovníci se zavázanýma očima. Jejich úkolem je najít trubku a s ní třikrát praštit toho druhého. Je to velmi akční podívaná pro diváky a asi dost adrenalinová záležitost pro účastníky – rychle najít trubku, podle sluchu zjistit, kde je protivník, a jít po něm, nebo naopak se plazit po zemi, pokud protivník našel trubku dřív.
Rychle jsme ještě před večeří sehráli turnaj družstev a pak bojovali zájemci jen pro radost z toho boje. A že jich bylo! Zvláště malých holčiček.
Museli jsme vyhlásit konec Dekomlatu a zahájit další kultovní hru – Vejtahu. Ke stožáru jsme uvázali gumové lano natřikrát přeložené a úkolem závodníků bylo ho natáhnout a zapíchnout vrhačskou značku co nejdále. A hned jsme zahájili soutěž měřenými pokusy. Jirka Dohnal hned napoprvé natáhl lano na 7,90 m a tento výkon v soutěži už nikdo nepřekonal. Přiblížili se mu Matěj Nejedlý a dvojčata Komárkovi, ale Jirka letos zůstal ve Vejtahovi neporažen.
Ale i ostatní děti předvedly pěkné výkony, některé daleko za sedm metrů, což už vyžadovalo opravdu pořádnou sílu.
Ale pořád to dnes nebylo všechno. Přišel konečně čas losování témat na divadla a povinných slov. Táborový divadelní večer je už ve středu příští týden a je třeba napsat scénář, vyrobit kostýmy a kulisy a celé to nastudovat. Proto byla družstva už nedočkavá – a dnes se tedy dočkala.
Losoval se hlavní a pomocný žánr a tři povinná slova, která musí v představení zaznít.
Letos to tedy mají takto:
Jirkovo družstvo (Lunární poníci) mají Podmořský životopisný román se slovy pamětihodný, croissant a pumprdent.
Mátino družstvo mají western na téma přežívání v divočině a slova Dostojevský, explozívní průjem a fischmeister.
Kubovo družstvo (Sluneční poníci) mají Masterchef – pohádkový příběh a slova strézba, otrozón a troll.
Matěj (…) má Thriller na téma umělá realita se slovy limonáda, vikingský náčelník a polobotky.
A konečně Doďova Das vierte Reich má Konspirační telenovelu se slovy Onďa, brekeke a brusle.
Pěkné. To prosím všechno vymyslel Jenda, Jsem na to opravdu zvědavý.
Ale pořád to nebylo z dnešního programu vše. Konečně, po mnoha letech, jsme hráli noční hru. Přišel s ní opět Matěj a jmenuje se Majáky. Pravidla jsou jednoduchá – v temném lese stojí tři majáky – vedoucí a pravidelně přejíždějí světlem baterky sem a tam. Kousek před nimi stojí nádoba, do které se účastníci snaží propašovat barevná víčka od PET lahví. Pokud světlo majáku někoho zachytí a strážce majáku řekne jeho jméno, musí dotyčný odejít k výchozímu stanovišti svého družstva a pak teprve to zkusit znovu.
Odvedli jsme děti do lesa, kde se hráli ti Indiáni – je to dost řídký a vysoký les bez nějakých nebezpečných míst, kromě zákeřných pařezů, samozřejmě. Pak jsme se vydali my, majáci, na svá stanoviště, položili kelímky od velkých jogurtů na pařez a začali přejíždět noční les paprskem baterky.
No, nebylo to snadné. Pašeráci byli samozřejmě slyšet zdaleka, ale poznat z postavy zavrtané obličejem do země, kdo to je, byl docela problém. Mě to usnadnili jen kluci Komárkovi, kteří měli na zádech svých mikin velké nápisy JUDO České Budějovice. U ostatních jsem to jen odhadoval. Občas jsem vykřikl „Matěj!“, protože tu máme čtyři, a asi dvakrát jsem se trefil.
Je to pěkná hra, nenáročná na přípravu, a asi ji zařadíme do našeho fondu táborových her.
Přišli jsme z lesa asi v půl jedenácté a hned zahnali děti do spacáků. Ani moc neprotestovaly, však toho mají za dešek dost.
No já taky, tak dobrou noc.
