Zprávy z tábora – 6. den, čtvrtek 20.8.2020

Atletika, letecký souboj a stezka…
Rána už začínají být konečně letně-prázdninová, sluníčko se prodírá lesem a hází na stany veselá prasátka. Je trochu chladněji, než bylo při zamračených ránech, ale pořád se děti oblékají do předepsaných kraťasů i a triček. Dnes ráno jsme ještě přiměli Rozárku Martykánovou, aby se šla z holínek a sukénky převléknout do sportovnějšího oblečku, a když jsme na ni asi deset minut čekali (inu, ženská), zjistilo se, že je z družstva Šimona, které má službu, takže na rozcvičku nemusí.
Běželi jsme lesem po jiné cestě než poprvé, tam, kde byla kontrola orientačního závodu, a ještě dále. Na polní cestě nás rozcvičil David Czepiec. Napadlo mne, že by se nechalo doběhnout do blízkých Bratronic a odsud kolem rybníku Likovka zpět do tábora, čímž bychom měli ten toužebný okruh. Ale než jsem to po rozcvičce stačil navrhnout, někdo vykřikl, že dnes je k snídani nutella, a celý houf dětí se rozeběhl zpět do toho kopce, aby náhodou ta nutella nedošla dřív.
Na programu byly dnes atletické závody, konkrétně technické disciplíny koule, oštěp a disk. Ale ještě než jsme vůbec stačili vyhlásit propozice, zjistil jsem, že někdo ukradl vzácný úplně první plichtík na světě, který byl vystaven v bezpečnostní schránce v jídelně.
Přivolaná táborová policie ihned zajistila místo činu a zjistila, že schránka byla pravděpodobně odborně vypáčena, na elektronické zabezpečení zloděj vůbec nebral ohled (zřejmě věděl, že u nás není elektřina) a pod schránkou na zemi ležel bílý klobouk.
Brzy také přišli policejní technici a začal s přípravou sejmutí otisků prstů. Přímo na místě začali připravovat prášek na snímání otisků, přesně podle Táborové příručky kriminalisty.
Poté, co na smirkovém papíru ubrousili dvě nové tužky, měli už prášku dost a opatrně ho nasypali na kryt schránky. A opravdu, objevily se dva otisky. Byly opatrně sejmuty lepicí páskou a uloženy na papír. Byly na nich opravdu vidět papilární linie pachatele. Klobouk byl identifikován jako majetek Tomáše Havelky. Ale od té doby se ve vyšetřování nic neděje, nikdo zatím nebyl vyslechnut, natož sděleno podezření. Určitě je za tím nějaká politika, kdoví, kdo koho kryje.
Z vyšetřovatelů se opět stali atleti a začaly se chystat soutěže ve vrhu koulí, hodu oštěpem a diskem. Přípravka bude házet medicinbalem, raketkou a místo disku ringo-kroužkem.
Ale ještě před začátkem soutěží jsme si zahráli klasickou táborovou hru Zapichování kolíku do středu. Je to prastará hra, kterou jsme už několik let nehráli a letos si na ni vzpomněla Terka se Sárou. Hra spočívá v tom, že na hřišti vyznačíme kruh o průměru asi 10 m a označíme jeho střed. Soutěžící se zavázanýma očima je pak proveden po obvodu kruhu a pak má zabodnout kolík co nejblíže středu kruhu, nebo aspoň tam, kde si myslí, že je střed. Pak se změří vzdálenost mezi kolíkem a středem.
Letos ty výsledky byly takříkajíc monumentální. Když jsme tu hru hráli naposledy před pár lety, byly všechny vzdálenosti do 1,5 m. Letos nebyly výjimkou výkony daleko přes tři metry. Nejlepšího výkonu dosáhl Vojta Kaštovský, který se trefil 17 cm od středu. Tomu se už nikdo nepřiblížil, další výkon byl 33 cm Kuby Outlého. Naopak nejdál se dostal Šimon Kubeš se 415 cm.
Po svačině jsme se konečně dali do té atletiky. Kouli jsme zařídili vedle hřiště na ringo, kruh jsme vyskládali z plastových kloboučků. Přípravka ročníku 2010 a mladší místo koulí házela kilovým medicinbalem.
Oštěp a disk jsme zařídili na louce nad táborem, jedné z mála, která nebyla ohrazená a vypásaná. Tam to řídila Alena Kvasničková. Viděli jsme pěkné výkony, zajímavý byl souboj Honzy a Davida v oštěpu, kdy Honza jako jediný překonal 30 m (na louce do kopce), v kouli zazářila Edita s 8,10 m a v mladším žactvu Silva s 7,50. Kouli staršího žactva vyhrál s přehledem Jirka Dohnal s 7,70 m a oštěp vyhrál Jirka Brunclík s pěkným výkonem 24,45.
Závody to byly hezké, ale trvaly dost dlouho, dokončovaly se ještě po obědě. Sluníčko pořádně pálilo a bylo vedro přesně podle předpovědi. Rohodnutí bylo tedy snadné – jdeme se koupat. Vzali jsme zase paddleboard a už od tábora si táborníci zamlouvali, kdo první se na něm bude vozit.
Šlapali jsme po silnici k rybníku a povídal jsem si s mladým přírodovědcem Jindrou Kouteckým, když tu se dívky, které šly vedle nás, zeptaly, co je to tam v rybníku za velkého ptáka. Jindra s převahou odborníka odpověděl (slovy klasika): „Kachny“, ale děvčata se nedala odbýt a ukazovala opravdu velkého ptáka, který se brodil po mělčině. Jindra zbystřil: „To by mohl být čáp černý, ten je u nás vzácný“, půjčil si ode mne foťák a začal fotit. A byl to opravdu čáp černý, který tam na mělčině lovil ryby. Jindra byl nadšený, jaké má štěstí, a to ještě nevěděl, jaké drama v oblacích nám osud nachystal. Ale nechám to vyprávět samotného Jindru (za prozrazení chyb na jednoplichtíkovce):

Orel a čáp
Čtvrtek 20.8.2020 byl den jako každý jiný. Slunce svítilo, na louce se konal atletický přebor a všichni měli docela dobrou náladu. A nejlepší bylo, že se šlo k rybníku na koupání. Vyrazili jsme tedy na cestu. K rybníku to je asi půl kilometru na koupací plážku. Je to roh rybníka s písečnou pláží, která se mírně svažuje do hloubky. Už z cesty bylo vidět velkého černého ptáka, který se brodil zatopeným podrostem, a něco chytal. Po vyfotografování bylo zřejmé, že je to čáp černý, poměrně vzácný druh.
Sotva jsme došli na plážku, čáp se lekl a vystartoval. Letěl směrem ke stromům na obzoru. Tam na něj však čekalo zajímavé překvapení; jakmile totiž doletěl ke stromům, vystartovali z větví další dva velcí ptáci. Jeden z nich byl zřejmě taky čáp, otočil se a zmizel v mracích, druhý se zachoval poněkud jinak. Rozletěl se přímo proti čápovi. Však taky měl proč. Byl to orel mořský, ten samý, co se na rybníku ukázal i včera. Tenhle rybník zřejmě považoval za své loviště a rozhodl se, že čápa vyžene. Párkrát přeletěli rybník, pak začali stoupat a zmizeli v mracích stejně jako první čáp.
Ostatní na rybníce, kteří se koupali, tento jev také pozorovali, a pak zase pokračovali ve vodních hrátkách.
A když jsme šli do tábora, všichni se již těšili na teplé langoše.

To bylo pozorování Jindry, odborníka na ornitologii a ostatní přírodu. K tomu není celkem co dodat, Jindra to popsal přesně. Opravdu jsme viděli, jak orel zaútočil ve vzduchu na letícího čápa, chvilku kličkovali kolem sebe a pak začali kroužit ve stoupacím proudění. Ve výšce několika stovek metrů se rozdělili a odletěli každý na jinou stranu.
Děti se zatím věnovaly vodním hrátkám – plavaly, potápěly se, cákaly po sobě, hrály jezdecké souboje ve vodě nebo dováděly na paddleboardu. Zdálo se, že předchozí objednávky plavebního času se moc nedodržovaly.
Odcházeli jsme od rybníka až kolem šesté hodiny, vykoupaní a natěšení, jak psal Jindra, na teplé langoše k večeři. Protože langoše na slano a na sladko se již stávají pojmem a tradicí našich táborů. Stejně jako jindy, táborníci ani neopouštěli frontu před okénkem, jen se s dalším přidaným langošem postavili na její konec a cpali do sebe tu dobrotu. Kuchyně oznámila, že jich udělala 300 ks. Zbylo jen několik na snídani.
Myslím, že na množství opět zvítězil David, který jich do sebe nandal 18. Dáša se jen obávala těch žaludečních potíží v dnešní noci. Nu, uvidíme.
Pak jsem spočítal výplaty plichtíků a šel k ohni to vyplatit, ale dětí tam bylo nějak málo. Ukázalo se, že chybějí všichni vedoucí. Potom si ke mně přisedly Matylda se Silvou a začaly ze mne páčit podrobnosti o tom, co se bude dít v noci. Prý bude stezka, myšleno stezka odvahy. Zapíral jsem a mlžil, co jsem mohl, ale marně. Napětí a stoupající strach kolem ohně byl skoro hmatatelný i přes zpívání Sáry s kytarou.
Chvilku před desátou přišla Bára Brcková a požádala o pozornost. Řekla, že se v klubovně našly listy starého deníku tábora před dvanácti lety o divných věcech na tomto tábořišti. Jsou tak podivné, že o tom nemůže mlčet, a přečetla nám těch několik zachovaných stránek. Byly to zoufalé poznámky vedoucího o tom, jak se mu v lese ztrácely děti, které už nikdo nikdy nenašel. No, jestli chtěla dětem dodat odvahy a pozvednout ducha, tak se jí to moc nepovedlo.
Ale pak se rozhlédla a vykřikla: „Kde je Anička Kaštovská?“ A opravdu, v kruhu kolem ohně chyběla naše oblíbená Anička. A současně se z hloubky černého lesa ozvalo zoufalé ječení. Bára se rychle rozhodla – musíme jít Aničku zachránit. Popadla první dítě a odvlekla ho do lesa.
Napětí dostoupilo vrcholu. Kolem mne se utvořil houf dětí, které žadonily o to, aby mohly jít ve dvojicích, ano i slzičky se objevily. Nejsem už takový kruťas, jako před pár lety, a několika dvojicím nejvíce vyděšených dětí jsem to povolil. Stejně bylo jasné, že by na sebe u prvního stromu čekaly. Jen mladší a starší žáci vedli drsné řeči, ale bylo vidět, že se možná taky trošíčku bojí.
Potom se vrátila Bára a postupně odváděla do lesa děti od nejmladších po starší.
Trvalo to dlouho, Bára nechávala dlouhé intervaly mezi jednotlivými dobrovolníky a z lesa se občas ozývalo ječení, při kterém tuhla krev v žilách, aspoň drsnému mladšímu a staršímu žactvu. U ohně se už neozývaly mutující hlasy popisující, co těm strašidlům provedou, bylo slyšet jen praskání hořícího dřeva a to neustávající ječení z lesa. A pak odešel i Matěj, Jirka Dohnal a byl odveden i Mařena. Po chvilce klidu se z lesa vyhrnula skupina malých dětiček s Píbou, Sárou, Luckou Součkovou a dalšími dospělými, kteří doprovázeli dětičky do postelí, protože jim tam usínaly na zemi.
No a pak vyšli i všichni ostatní, ti strašení společně se strašícími, halasili a povídali si o tom, jak se krásně báli. Strach už by pryč a bylo vidět, jak jsou (ti strašení) rádi, že to zvládli.
Ještě tu mám seznam strašidel:
1. Tomáš seděl na cestě a nedělal nic
2. Danny šustil na zemi položenou plachtou
3. Zdenka seděla na kameni a házela na procházející šišky
4. David seděl u cesty a blikal na hlavy aranžérských panáků na cestě
5. Honza a Marty jen tak stáli na cestě a strašení museli projít mezi nimi, Jirka a Šimon chodili přs cestu
6. Alča tahala za větev, aby šustila, Terka mlátila do ešusu
7. Edita ležela u cesty, vykřikovala a chytala procházející za nohy
8. Kuba ležel u cesty v chroští a chrastil, sem tam někoho chytil za nohu
9. U Žížaly a Jany se děti podepisovaly na pergamen a Lea a Verča je chytaly (asi rozprchlé po lese)
A ještě hlášky Jirky Dohnala zaznamenané strašidly:
– Nezkoušejte to na mě
– Neboj se, tady jich je tuna (volal na Mařenu)
– Budu k vám upřímnej, jsem podělanej až za ušima
– Mám velkej tlustej klacek a nebojím se ho použít
Na závěr stezky i dnešních zpráv ještě slova Šimona Hřebeckého:
„A to bylo všechno? To bylo easy!“

Tak dobrou noc a ať se vám zdá něco pěkného o strašidlech