Do středu, boj se singularitou a s úřady. Práce fekálu a jak známe filmy a seriály
Další sobota 13. srpna byla věnována hrám. Začala jako každá jiná sobota, klidem před půl osmou, pak budíčkem tou strašlivou fotbalovou trumpetou (i když Honza si stěžoval, že služba troubila slabě a jeho to nevzbudilo). Na rozcvičku jsme běželi po žluté značce směrem na Kačlehy a na kraji lesa nám Danny dal svoji speciální běžeckou rozcvičku.
Po snídani jsme hráli hry, které bychom hráli v úterý, kdybychom se do něho dostali. Začali jsme táborovou klasikou – Zapichování kolíku do středu. Vyznačili jsme kruh o průměru asi 6 metrů a pak Bára Brcková každému soutěžícímu zavázala oči, provedla ho po obvodu kruhu a dala mu do ruky křížový šroubovák. Jeho úkolem bylo poslepu zapíchnout ten šroubovák co nejblíže středu kruhu.
Každý rok při této hře někdo předvede fenomenální výkon, kdy se téměř trefí do středového hřebíku. Letos to byl Vojta Kaštovský, který zarazil šroubovák pouhých 14 cm od středu. Měl z toho oprávněnou radost, ale nejlepší na tom bylo, že překonal o centimetr loňský výkon Jirky Dohnala. Ale letos jsme viděli i další vynikající výkony, Štěpán Zelinka se trefil 22 cm a Adam Komárek 27 cm od středu.
Mezitím všechna družstva prošla první zkouškou bojem při snaze o neutralizaci singularity, která nás tu uzamkla v časové smyčce. Jak známo, singularity při svém pohybu trousí malé uzlíky v naší realitě, které se projevují podivnými věcmi na nesprávných místech. Našli jsme takový řetězec těchto stop nedaleko od tábora. V sobotu se s nimi utkalo Honzovo družstvo Čtvrtá dimenze, dnes je odhalila ostatní družstva. Každé našlo na konci ten podivný předmět, v němž se chová prostor (a snad i čas) nějak podivně. Uvidíme, co z toho nakonec bude.
Po svačině následovala neméně klasická Navigace v mlze. To se celému družstvu zaváží oči a mají za úkol dojít od jídelny kolem stožáru až k východu z tábořiště směrem k hrázi. Aby se trefili, naviguje je vedoucí (nebo určený navigátor) od jídelny pomocí domluvených signálů. Ty ale mohou být pouze jednopísmenné. Navigátor tedy musí důmyslnou soustavou signálů sdělit, koho naviguje a kam ho naviguje. A tak se po tábořišti ozývalo „K D P L“, což znamenalo asi „Kačka rovně, Pavel doleva“. Ale zkuste takhle navigovat současně sedm až osm dětí, které se s nataženýma rukama před sebou pomalu potácí táborem ve všech směrech. O to víc vyniká výkon Matějova družstva, které se dostalo do cíle za 1,5 minuty. Zřejmě dostali od Matěje dobrý briefing před startem.
Pak byl oběd a po obědě se u nás objevil fekál, tedy traktor s přívěsem na vysávání fekálních jímek. Naše jímky pod kadibudkami se v poslední době přeplnily, a tak jsme volali pána, který je dokáže vyčerpat. Pán byl profesionál a jímky byly brzo vyprázdněny. Při vyplňování faktury a výdajového dokladu se ukázalo, že byl na vojně ve stejném útvaru jako já, tak jsme si vyměnili několik absurdních historek z vojny a hned to úřadování šlo líp. A hlavně se už nám nebudou ucpávat záchody.
Ale potom, tomu byste nevěřili, se u nás objevil Úřad. Ukázalo se, že člověk nemůže jen tak bojovat s nějakými singularitami nebo časoprostorovými anomáliemi bez povolení a osvědčení o způsobilosti. Prostě se u nás objevili úředníci, kteří k pokračování boje se singularitou vyžadovali vyplnění formuláře k žádosti o povolení provádění činností týkajících se času/prostoru/časoprostoru (nehodící se škrtněte).
Řekněme si upřímně, boj s pastmi singularity byla úplná pohádka ve srovnání s bojem s úředním šimlem. Nejen že formuláře byly málo srozumitelné, ale úředníci (přijeli z Úřadu vlády pro mimořádné jevy, ÚVMJ) byli neochotní, arogantní, soukromě telefonovali, i když jim u stolu stála fronta žadatelů, neustále odcházeli na kávu nebo měli pauzu a při vyplňování formulářů zásadně neporadili. Úřednice na odboru životního prostředí byla zřejmě trochu šílená a nutila žadatele objímat stromy.
Stručně řečeno, vyplnění jednoduchého formuláře s třemi přílohami (Potvrzení o způsobilosti k provádění činností, Potvrzení k povolení provádění činností o vlivu na životní prostředí a schválená mapa pro označení činností) a s potvrzením od statistického úřadu a popisem použitých přístrojů včetně výr. čísel a čísla licence trvalo kolem 3,5 hodiny. Úřadovny byly naprosto nelogicky rozmístěné, například kancelář 106-B Statistického úřadu byla v kuchyni, zatímco kancelář 106-A byla až u ohniště. Nejhorší byla paní Kolomazníková (trochu připomínala Alenu Kvasničkovou), která měla trvale postavenou cedulku Přijdu hned a jen si luštila křížovky. Hlavní úředník byl možná trochu vstřícnější, ale stejně požadoval všechny kolonky vyplněné a všechna potvrzení podepsaná a orazítkovaná. Paní vydávající Potvrzení o způsobilosti k provádění činností neustále odcházela na kafe s kolegyněmi, nebo si telefonovala a jednou dokonce před frontou žadatelů hrála na mobilu a nepřestala, dokud nedosáhla skóre 195.
Úplně mimo byl ten chlápek, co se potloukal po táboře s foťákem, a byl velmi překvapen, když na požádání objevil ve své kapse oficiální mapy, které byly povinnou přílohou Žádosti.
S úředníky zřejmě přijela i podivná existence, která dokázala na formuláři zfalšovat popis použitých přístrojů a jejich výrobní čísla, včetně čísla licence. Sice to nebylo zadarmo (za sušenky nebo brambůrky), ale tato položka ve formuláři prošla bez problémů.
Říkám si, jaké to štěstí, že se členové družstev už nikdy nepotkají s podobným přístupem na našich úřadech, kde s vyplnění formulářů vždy pomohou ochotní a vstřícní úředníci. Ale kdybyste někdy potřebovali získat povolení k provádění činností, stáhněte si tento formulář a svých dětí se zeptejte, jak ho vyplnit.
Nakonec, po mnohém skřípění zubů a polohlasných kletbách měla všechna družstva podepsaný a orazítkovaný formulář. Mohla tedy pokračovat v hledání stop singularity a pokusech o její neutralizaci.
A čirou náhodou se další stopa té singularity objevila v rybníku nedaleko od naší plážičky. A opět byla smrtelně nebezpečná. Vypadala jako pravoúhlá mřížka objektů na hladině vody (vypadaly trochu jako PET lahve) a skrývaly v sobě cestu k dalším objektům, které by mohly pomoci při neutralizaci singularity. Ale kdo by šlápl mimo tuto neviditelnou cestu, by byl okamžitě anihilován na atomy. Ještě štěstí, že tu máme tu časovou smyčku, takže všichni, kdo přišli o život, se zase probudí dnes ráno.
A tak družstva posílala své členy na jistou smrt, aby zjistili, který objekt ve vodě (připomínající PET láhev) je součástí cesty (zelené víčko) nebo je to pro daného jedince konečná (modré víčko). Ale tyto ztráty byly nezbytné a všechna družstva nakonec získala na konci zelené cesty další kulaté objekty, které podivným způsobem lámaly světlo. Skoro to vypadalo, jakoby světlo soustřeďovaly do určitého ohniska. Nevíme, k čemu to všechno je, ale snad to dobře dopadne.
Večer byl konečně čas na nějakou zábavu. Danny přišel s jedinečným kvízem na poznávání filmů a seriálů podle obrázků. Pustili jsme centrálu, zapojili počítač a dataprojektor a Danny promítal obrázky nejdříve z dětských filmů a pak z dospěláckých seriálů a družstva si zapisovala jejich názvy.
No, nejhorší skóre bylo 36,5 bodu ze 40 a plného počtu bodů dosáhlo družstvo Báry Čermínové (jmenuje se „Nevím je univerzální odpověď na všechny otázky“). Ty děti mne nepřestávají udivovat.
Najednou bylo deset hodin a táborníci se pomalu odebírali do spacáků, někteří dnes i mimo stany, tedy pod širák.
Přejme jim klidnou noc a hvězdné nebe nad hlavou.
P.S.: Ještě přidám popis včerejšího cyklovýletu Malých dětiček od Dáši
Cyklovýlet – malé dětičky
Na trať vyrazilo 15 dětí pod vedením Dáši, Andrey, Jitky Peltanové a Aleny.
Jeli jsme po žluté značce do Kačleh. Ta značka byla turistická a pro kola obtížně sjízdná, takže Dáša na kopci mohla prohlásit: „To nejhorší z cesty máme za sebou…“, ale nebylo, jak uvidíme dále.
Cesta pokračovala na Hozpříz a Střížovice, kde byl krámek a dětské hřiště, které se ukázalo lepší než nějaké muzeum nebo zámek Rozkoš.
Pak jsme pokračovali po červené, kde měla vést cyklostezka mezi rybníky na Lomy. Ale ta najednou skončila u ohrady a čekala nás cestička trávou, roštím, lesem a dokonce kukuřičným polem. A stále to bylo po červené, takže turistická cesta a stezka pro horská kola. Ale děti to zvládly, dokonce je to moc bavilo.
Dojeli jsme zpět ke Krvavému rybníku a kousek stejnou cestou zpátky směrem do tábora. Zdatnější děti jely společně s Andreou a daly si zážitkovou cestu přes kopec s dramatickým sjezdem. A závěrečný sjezd do tábora byl ještě divočejší. Naštěstí ho zvládly všechny děti včetně Filípka (ročník 2016), ač ten to měl trochu s muzikou.
P.S.1: A takto viděla dnešní sobotu Eliška Cikhartová. Ve stručnosti vše podstatné.
4. táborový den
Ráno byl budíček, rozcvička a snídaně. Po snídani jsme měli hru, kde jsme museli poslepu zapíchnout šroubovák co nejblíže ke středu kruhu. Pak byla svačina, k svačině byl termix. Potom byla hra, kde musel kapitán navigovat zbytek týmu, který měl zavázané oči, aby mohli projít určenou trasu.
Potom byla k obědu zelňačka a boloňské špagety. A polední klid.
Potom se hrálo ringo a byla svačina. Po sváče byla hra, kde jsme běhali po úřadech, abychom dostali nějaké povolení. Potom byla k večeři krupicová kaše. Po večeři byla hra, kde jsme poznávali filmy a seriály a potom jsme byli u ohně.
Moc zdravim vsechny ucastniky tabora,i Vas- vedouci..kuchare i pomocniky