Zprávy z tábora – 5. den, středa 19.8.2020

Do sedel!
Funguje to! Na dnešek jsme neplánovali cyklovýlet, takže ráno bylo jasné a trochu chladné a předpověď slibovala teplý a slunečný den. Ideální pro cyklovýlet!
Budíček byl normálně v půl osmé a je třeba říci, že dnes už si služba trochu zabudila. Rozcvička, jak je pravidlem před cyklovýlety, nebyla, abychom se stihli připravit na náročný sportovní výkon.
Po snídani jsme šli vybalit kola, která máme uložená za jedním ze srubů a přikrytá plachtou. Za ty deště bylo v prohlubních plachty dost vody, ale s Jardou a Petrem jsem to zvládli vylít tak, aby se ani jedno kolo nenamočilo. Děti si pak chodily pro kola, fasovaly svačiny, hledaly helmy a lahve na kolo.
Dáša si je všechny svolala a vydala denní rozkaz, který obsahoval, co všechno děti mají mít s sebou, co musí a co naopak rozhodně nesmí. Trasy máme sice naplánované po cyklostezkách, ale ty vedou skoro všechny po silnicích a silničkách. Nejsou moc frekventované, ale občas po nich projede auto nebo spíš zemědělská technika. A je třeba předem říci, že děti Dášu nejen poslouchaly, ale i poslechly, jezdily opatrně a na silnicích se nepředjížděly, nebo jsem to aspoň neviděl. Sice došlo ke ztrátám jiným způsobem, ale o tom až později…
Táborníci se na cyklovýlety dělí do dvou velkých družstev, pro něž se ustálily názvy Chrti a Malé dětičky. Mezi Chrty se řadí mladší a starší žactvo a dorost, ale může jet i výkonná přípravka, a předpokládají se pro ně trasy sice delší, ale o to méně pohodlné. Takže letos jsme vyráželi s ročníky 2008 a staršími. Jel s námi Jarda Mleziva jako doprovod a navigátor, Kuba Folberger a Kačka Žížala jako sběrná skupina vzadu, Danny a Tomáš jako hoši pro všechno a 22 táborníků včetně vedoucích.
Měli jsme naplánovanou pěknou trasu měřící 40 km přes Blatnou, Hajany, Lnáře, Kadov, Čečelovice, Mečichov a Bratronice a skoro jsme ji dodrželi. Ale o tom také až později…
Ještě před startem jsem byl opět odvolán, abych vyřešil problém s krávou, přesněji řečeno s oním býčkem, který přišel tentokrát seshora po cestě na hřiště. Vyhánět ho mi už pomáhalo pár odvážnějších táborníků, kteří zjistili že obyčejné „Kšššc!“ na tu horu masa stačí. Dokonce si býčka pojmenovali, trochu cynicky, „Mekáč“.
Pak už jsme mohli vyrazit. Do Blatné to jelo samo pořád z kopce, takže ve tamním Lidlu stačilo 15 minut na doplnění zásob. Na radu Jardy jsme pak šli na prohlídku zámeckého parku, kde se volně procházeli bílí pávi a celé daňčí tlupy. Někteří návštěvníci je dokonce krmili z ruky zakoupenými pamlsky, ale k nám se ani nepřiblížili. Buď jsme příliš hlučeli nebo vycítili, že by od nás nic nedostali. Ale park to byl hezký a pěkně jsme se prošli.
Při východu z parku jsme potkali skupinu Malých dětiček a vesele jsme na sebe mávali, jako bychom se rok neviděli, jen Marek Kuna a Silva dělali, že k nim ti malí spratci nepatří.
Pak už jsme jeli podle trasy, profrčeli jsme skrz Hajany, aniž by se kdokoli chtěl vyfotit s tím názvem obce (například Jirka Brunclík, které se snaží všude usnout). Ve Lnářích (ano, asi to jsou ty Lnáře, v jejichž zámku zasedá česká vláda; za zmínku také stojí jadrné vyjádření místního občana o premiérovi napsané fixou na vývěsní tabuli na návsi. Nebudu to zde přepisovat, protože po vyloučení neslušných slov by to už nedávalo smysl. Líbilo se mi ale, že nápis tam je určitě delší dobu a nikdo ho zatím neodstranil) jsme udělali delší přestávku se svačinou, chleby s paštikou a odpočinkem. Byli jsme přesně v polovině (jak jsme si mysleli) a někteří byli už trochu unavení. Je třeba zmínit Štěpána Zelinku, který si údajně koupil kolo těsně před táborem a asi moc často nejezdil. Od tábora vyrážel na nízké sedačce (tzv. lowrideru) a nedal si říci, ale po cestě ho Kuba Folberger přesvědčil a zvednul mu ji, takže se mu pak jelo o dost lépe. Nicméně vypadal, že začíná mít dost. Ostatní taky jen tak v těch Lnářích posedávali a polehávali, tak jsem je povzbuzoval, že už posledních 20 km a že už to nebude z kopce.
Další zastávkou byl Kadov, kde jsme vykoupili místní hospodu a potom jsme se šli podívat na známý kadovský viklan. Je to opravdu obrovský balvan sedící na ploše odhadem 30×30 cm a vypadající, že se musí každou chvíli skulit dolů. Naši vědečtí výzkumníci Matěj a Jirka začali odhadovat jeho rozměry a váhu a od 9 tun se postupně propracovali na 26 tun. Pak jsme našli naučnou tabuli, kde jsme se dozvěděli, že balvan má rozměry 3,5 x 3,5 x 1,5 m a váží 29 tun. Takže naši vědci se skoro trefili. Byl to také ten viklan, o které jsem kdysi četl, že ho vandalové shodili a známý inženýr Pavel Pavel ze Strakonic ho nasadil zpátky. Dokonce dvakrát.
V tom Kadově se ale stala událost, která předznamenala pozdější ztrátu jednoho jezdce. Vojta Kaštovský se jen tak projížděl před hospodou, protože jsme se už chystali k odjezdu, a najednou se mu zablokovalo zadní kolo – černá můra každého cyklisty, přehazovačka ve drátech zadního kola. Těžko jsem ji vytáhl z drátů a nějak provizorně ohnul zpátky, aby se na kole nechalo dojet do tábora. Vpjtu jsem poučil, že nesmí přehazovat na největší kolečko, nebo mu tam přehazovačka zase skočí. Pak jsme vyrazili na závěrečnou etapu.
Z Kadova jsme zamířili na Čečelovice a ve stoupání v Lnářském Málkově se to stalo. Vojta buď přehodil, kam neměl, nebo se přehazovačka sama uvolnila, ale výsledkem byla zlomená přehazovačka, nepojízdné kolo, dále rychlý telefonát Lence do tábora a žádost o havarijní odvoz. Domluvili jsme se, že peloton bude pokračovat dál a s Vojtou počkají Jarda a Kuba Folberger, kteří nás pak doženou.
A tak jsme pokračovali. Krásně se jelo, silnice se pěkně vinula z kopce a minuli jsme ceduli Plzeňský kraj, okres Klatovy. Pomyslel jsem si – vida, kam až klatovský okres zasahuje – a svištěli jsme si to pořád dolů. Užívali jsme si ten sjezd po těch stoupácích a dojeli do obce Svéradice. A teď vám prozradím něco, co na mne nesmíte říct dětem – tam jsme vůbec neměli být. Nějak jsem přehlédl odbočku na cyklostezku 1064 a sjeli jsme o nějakých 60 výškových metrů. No, přiznat se dětem, že to musíme vyšlapat zpátky, tak tu dnešní zprávy asi nečtete.
Naštěstí jsem si všiml další cyklostezky do těch Čečelovic, která začínala asi 400 m nad Svéradicemi, tak jsem přiznal jen přehlédnutí této odbočky a nutnost se trochu vrátit. I tak v mužstvu padaly nějaké obecné úvahy o výhodách kamenování.
Cestou do těch zakletých Čečelovic jsme zase nastoupali ty ztracené metry, ale aspoň to bylo směrem k táboru. Za nimi pak jsme už viděli vysílač nad táborem a ze Záboří jsme se napojili na silničku, která nás po 45 km dovedla konečně do tábora, vyčerpané, zpocené, ale šťastné, že už nemusíme nikam šlapat. Ani jsme si tolik nezajeli (ale stejně jim to neříkejte).
Malé dětičky měly trasu do Blatné a oklikou zpátky, celkem 25 km. Dojely asi hodinu po nás, protože cestou potkaly dvě dětská hřiště, která prostě nemohly minout. Taky odjížděly trochu problematicky, protože první pád nastal už po 800 m, druhý po dalších 800 m, ale pak se to naštěstí zastavilo.
V Blatné nás vystřídaly v oboře, pak vykoupily sladkosti na náměstí v Coopu a posilněny zmrzlinami pokračovaly do tábora. Ale s těmi malými holčičkami to fakt nejde moc rychle. Dáša ale uznale říká, že šlapaly udatně a do kopců kola ani moc netlačily.
Kolem čtvrté hodiny byl pozdní oběd, ale ten zahojil všechny rány a bolístky z výletu – květáková polévka, dvoje knedlíky – bramborové i kynuté, jako příloha zelí a špenát, maso uzené a vepřové. To jsme se nacpali!
A protože dnes nebylo plánování ani koupání, sluníčko pěkně pálilo. Děti, které už od Lnářů mluvily o tom, jak se půjdou vykoupat, zorganizovali koupací výpravu. Vzali jsme s sebou zase paddleboard (česky pádloprkno) a došli k rybníku Chvalov, na tu jeho pěknou písčitou plážičku.
Krásně jsme se osvěžili, všichni, kdo chtěl, se vyřádil na tom paddleboardu, a ještě jsme měli dva silné zážitky – přírodovědný a umělecký.
Jindra Koutecký, známý přírodovědec, uviděl na protějším břehu orla mořského, který seděl na stromě na břehu. Dokonce si ho vyfotil mým foťákem.
Já jsem pak fotil naše krásné atletky a atlety na břehu rybník v zapadajícím slunci. S přisvícením bleskem to vypadalo fakt pěkně a mám povolení zde jednu skupinovou fotku publikovat.

Pak jsme se vrátili do tábora a už už to vypadalo na příjemné zakončení příjemného dne u táboráku – když tu náhle, jako blesk z čistého nebe, udeřila krutá realita. Zločin! Loupež! Někdo vykradl táborovou banku! Všechny plichtíky v prachu! Policie nemá žádné stopy! Policie tápe, zloděj se směje! Takové by asi byly titulky táborových novin, kdyby tu nějaké vycházely. Ale opravdu, z mého stanu zmizela krabice se všemi plichtíky. Na podložce zbylo pouze několik vlasů, zřejmě světlých.
Byly povolány vyšetřovací týmy, aby se ujaly případu. Dlužno podotknouti, že ne všichni vyšetřovatelé se účastnili s plným nasazením, protože se zrovna začala vydávat večeře ze zbytků od oběda. Ale dostatečný počet vyšetřovatelů rychle určil podezřelé, kteří měli delší světlé vlasy – Terezu, Leu a – úplně se to bojím říct – Dášu. Vzali od nich vzorky vlasů a vedle hřiště na ringo jsme zřídili provizorní forenzní laboratoř. Připojili jsme kameru z mikroskopu k počítači a začali porovnávat vlasy podezřelých se vzorkem z místa činu.
Po počátečních zmatcích se nastavila určitá koordinace – Matěj řídil celý proces, Bára Brcková připravovala vzorky a Amálka pracovala s mikroskopem jako zkušená laborantka. Tým si uložil fotky každého vzorku ve dvou zvětšeních a pak jednotlivé fotky porovnával. Rychle bylo zjištěno, že Lea je mimo podezření, protože si barví vlasy a struktura jejího vlasu byla viditelně porušená. Dášin vlas byl také trochu narušený, a tak větší podezření padlo na Terezu. Tomu jsem ovšem nemohl uvěřit, znám ji od jejích osmi let. Ale i Štěpán říkal, že mu přišla podezřelá, protože ji viděl, jak se v jídelně směje takovým tím padoušským smíchem „Hahahahahaha“.
Jak se ale píše v příručce kriminalisty, porovnání vlasů může shodu vyloučit, ale nemůže ji potvrdit. Byl nutný další důkaz. A ten přišel brzy, jako na zavolanou. Danny šel něco hledat do klubovny a tam a polici našel schovanou krabici s plichtíky a posměšným dopisem od pachatele:

Milá hloupá policie,
To já jsem ukradl ty plichtíky, původně čistě pro ty peníze, ale bylo to jaksi příliš snadné. Žádná ochrana, žádné zabezpečení, nikdo si mne nevšímal. Jsem sice zloděj, ale mám svou hrdost a taková loupež bez rizika mě jaksi ani netěší. A taky nejsem necita a nechci zkazit dětem tábor. Tak tady je máte zpátky a zapomeňte na to, že mě někdy chytíte, na to jaksi nemáte, hahaha.
Váš lupič gentleman

Dopis byl psán ručně, ozdobným rukopisem. Tentokrát napadlo Marka Kunu a Verču Hejdovou využít další poučky z příručky – porovnání rukopisů. Přiměli Leu, Dášu a Terezu, aby jim napsali přání k Vánocům (vidíte, jak nenápadně si počínali?) a pak podle pokynů porovnávali rukopisy. A ejhle, výsledek opět ukazoval na Terezu, M a p byly úplně stejné, i další znaky se shodovaly.
Policejní komando vrazilo do jídelny, obstoupilo Terezu a vyzvalo ji, ať jde okamžitě s nimi, nebo bude zle. Sice ještě muselo počkat, než Tereza domaluje jakýsi složitý obrazec Kačce na ruku, ale pak ji vyvedli na výslechovou lavici před kuchyní a pustili se do ní. Verča vyžadovala přesný popis toho, co Tereza údajně četla v době krádeže, zatímco Marek jí svítil do obličeje baterkou a hrál zlého policajta. Tereza klidně odpovídala a nakonec řekla, že bez právníka nebude vypovídat. Jako obhájce ex-offo přišla Alena Kvasničková a zkušeně zametla s nezkušenými vyšetřovateli. Zasypala je paragrafy, zákony, dodatky a dokonce ústavou, ostentativně zívla a pak jen netečně zírala na policajty.
Bylo jasné, že je to patová situace. Důkazy nebyly dostatečné k zatčení, a tak jsem do sporu vstoupil jako státní zástupce a prohlásil, že pro nedostatek důkazů se Tereza zprošťuje obvinění a může jít domů. Koneckonců, škoda nevznikla, plichtíky se vrátily do banky a kromě toho Tereza je hodná holka.
A tak jsme se mohli vrátit k táboráku, vyplatit plichtíky za dnešní cyklovýlet a zazpívat si se Sárou Součkovou, která se dnes přijela na nás podívat.
Nad námi blikaly hvězdičky a oheň rudě ozařoval tváře a tvářičky táborníků. Jiskry zase lítaly společně s tóny a hlasy a hlásky – no pěkné to bylo.
Teď už jsou všichni v hajanech (jiných, než jsme byli my).
Tak dobrou noc.