Zprávy z tábora, 12. den, čtvrtek 24.8.2017

Atletika, rakety a strašidla
Ráno bylo krásné a výrazně teplejší než minulá rána. Vyběhli jsme na rozcvičku zase po silnici nahoru na křižovatku, na sluníčku nás Žížala hezky rozcvičila a zase jsme běželi dolů, do tábora, na snídani. Den krásně začínal a nikdo z dětí netušil, co přinese večer. Ten byl ještě daleko.
Dnes jsme měli na programu běžecké atletické disciplíny a skok do výšky.
Z těch běžeckých jsme nakonec stihli jen sprinty, od jídelny nahoru ke sloupu elektrického vedení, kolem zabodnutého oštěpu a do cíle. Pouštěli jsme skupiny podle věku a myslím, že všechny výsledky byly podle očekávání, nikdo významně nepřekvapil (tj. ani nepříjemně). Nejlepšího absolutního času dosáhl Danny, hned za ním o pár desetin byl Marek Kuna.
Hned potom jsme přešli na hřiště, kde jsem s pomocí Lukáše sestavil sektor pro skok vysoký. Přinesl jsem své osvědčené táborové stojany na výšku, jako laťka posloužila laminátová tyčka pro rajčata a Terka nám půjčila doskočiště. Ona si totiž na tábor nedovezla obyčejnou karimatku, Terka spí na tlusté skládací matraci. Nevím, jak se na ní leží ve stanu, ale jako doskočiště pro skok vysoký sounož posloužila výborně.
O tuto disciplínu byl velký zájem. Všichni se poctivě rozeskakovali na nižších výškách, rozměřovali rozběh (je povolen krátký náběh před odrazem) a odhadovali, kolik asi dnes můžou dát. Začínali jsme na 45 cm, aby i ti nejmenší závodníci měli nějaký výkon. Pak výška postupně rostla po 5 cm a do startovního zápisu se začali zapisovat stále starší závodníci.
Z nejmladších byl největší hvězdou Boris Brcko, který skočil 75 cm (připomínám, že se skákalo odrazem z obou nohou, pouze s krátkým nakročením nebo naskočením). Tím přeskočil řadu závodníků o několik let starších. Krásně skákal také Marek Kuna, který zdolal magickou hranici 100 cm. Překvapil malý Píba, který se dostal až přes 80 cm, to bych do něho neřekl.
Byl to moc pěkný závod. Skoro celý tábor stál u sektoru výšky a fandil, občas jsme někoho roztleskali, když měl před sebou laťku na nějaké vyzývavé hodnotě. Se stoupající laťkou zbývalo v soutěži stále méně závodníků a skoky už byly lépe technicky propracované. Krásný styl měla Žížala, i když končila na břiše na matraci, údiv budil Lukáš, který se začal rozeskakovat na 90 cm a s obdivuhodnou jistotou skákal skoro všechno na první pokus až do výšky 120 cm. To byl také dnešní nejlepší absolutní výkon. Přes 100 cm se dostali ještě Honza (105), Bára Brcková (100) a Žížala (105). Prostě krásný závod, plný hodnotných výkonů, oceňovaný také proto, že se při něm nikdo nezranil a nikdo nezlomil laťku ani stojany.
Skončili jsme s výškou krátce před obědem, tak se ještě několik dětí rychle skočilo opláchnout do řeky, však už tam dlouho nebyly. Po obědě však bylo jasné, že s dalšími atletickými disciplínami to dnes bude obtížné. Po krátkém klidu se všechna družstva vrhla na sepisování scénářů svých divadelních her, tvorbu masek a kulis a hlavně na zkoušení. A to jsem měl ještě připravené takové pěkné běhy jako běh do vrchu a maratonský běh. Tak snad někdy příště.
Ale ještě tu zabývala poslední kapitola z celotáborové hry, ta nejlepší, podle mého názoru. Svolal jsem tábor a Sára pro všechny přečetla, jak se náš hrdina věnuje vynálezům a řeší úkol urychlování dělostřeleckých nábojů pomocí vody a tlakového vzduchu. To je přeci krásný námět na stavbu vodní rakety. Předvedl jsem dětem start své rakety z odpalovací rampy, kterou jsem vyrobil doma. Docela je to zaujalo a předpokládal jsem, že se vrhnou na výrobu raket a odpalovacích ramp, jak to bylo před pěti lety také zde na Myšárně.
Přinesl jsem k tomu několik prázdných PET lahví, hromadu nářadí, prkýnka, špunty, ventilky ke kolu, šrouby, hřebíky a pumpičky. Všichni začali vyrábět rakety, zkoumat, z čeho vyrobit stabilizační křidýlka a jak utěsnit špunt v láhvi. Ale jen jediný Matěj projevil zájem o výrobu rampy, vzal první prkýnko a začal ho řezat napůl.
Ostatní členové družstev opatrně šťouchali do hromady nářadí a spojovacího materiálu a pak se shodli na tom, že budou odpalovat ze společné rampy, asi něco jako Evropská kosmická agentura. Souhlasil jsem, mohlo to vést k zajímavým technickým řešením, ale ukázalo se, že tou společnou rampou myslí tu moji, kterou jsem vyrobil doma v garáži.
Nakonec jsem souhlasil i s tím, hlavně aby se už začalo odpalovat. A kupodivu i při výrobě raket vznikala různá konkurenční technická řešení, družstva zkoumala vliv množství vody v láhvi, velikosti zátěže na špici, aerodynamiky křidýlek a hodnoty tlaku vzduchu na délku doletu. To byl totiž hodnocený parametr v soutěži jednotlivých raket.
Zkoušky na rampě probíhaly dlouho a byly důkladné, některé rakety už začaly létat docela daleko, a tak jsme začali s vlastními měřenými lety.
Nejlepší let se podařil Žížale hned na první pokus, 37,70 m. Tomu se už nikdo ani nepřiblížil. Dannyho raketa dolétla má druhém místě na 23,26 m a přes dvacet metrů se pak dostal už jen Lukášův stroj. Tím tedy skončil příběh dobrodruha a cestovatele, popsaný v letošní celotáborové hře.
Ale nekončí dnešní program, spíš začínala jeho hlavní část.
Po večeři zase začínaly chodit děti s dotazy, jestli bude a jak dlouhá bude ta dnešní stezka odvahy a po kolika se bude chodit. Odrážel jsem je protichůdnými odpověďmi nebo jsem hrál hloupého, to mi myslím docela šlo. Ale děti se nedaly oklamat.
Už viděly večer své vedoucí kout pikle a bylo jim jasné, že dnes to určitě bude. Jen Terezka Knápková na mě dělala očička a prosila, aby dnes ta stezka byla, že prý se hrozně těší. Tak jsem ji to slíbil.
Kolem osmé se děti sešly u táboráku, bez vedoucích a velkých kluků, kolem deváté přišel signál, že mohou vyrazit. To už se docela slušně setmělo. Dovedli jsme ten houf štěbetajících dětiček s baterkami po cestě nahoru k autům a tam museli ty baterky odevzdat. To už jim asi došlo, že jde do tuhého. Ještě jsem rychle zkontroloval, že strašidla jsou připravena, a mohli jsme zahájit vypouštění dětí.
Vodil jsem je od křižovatky cest vedle statku U Prokopa po cestě pod lesem až k louce, odkud bylo vidět světlo v lese za loukou. Malé děti chodily po dvou a většina vypadala, že se zase tak moc nebojí, i když jsem jim tvrdil, že ta louka je čarodějná a že by mě spálila na prach. „Ale vás tam klidně pošlu. Sbohem, milé děti“, loučil jsem se s nimi.
To byly děti ročníku 2007 a mladší. Ale našlo se také několik jedinců starších ročníků, kteří se báli tak, že museli mít doprovod, nebudu jmenovat. Ty jsem musel spíše utěšovat a ujišťoval je, že ta strašidla jsou vlastně naši vedoucí a nic jim neudělají. Do toho utěšování se ozýval z louky rachot motorové pily a ječení dětí.
Nakonec to ale prošly všechny děti, přes šílence s motorovou pilou a dva nindži na louce k ohnivému drakovi na kraji lesa, přes smějící se postavu v černém hábitu a plazící se příšeru, šeptající „Pojď se mnou, pojď se mnou“, až k osobě houpajíci se na laně v noci v lese a vykřikující „Pojď si hrát!“
Pak už byl konec a tam byl Danny a světlo a ostatní děti a svět byl zase krásný, protože člověk právě prošel stezku odvahy.
Zpátky jsme šli už všichni společně, jako pokaždé ze stezky, aby si mohli všichni účastníci navzájem vypovědět, jak se vůbec nebáli.
To už bylo po desáté hodině. Zahnali jsme všechny děti do stanů spát a brzy jsme je následovali. Teď už všichni spíme a zdá se nám něco pěkného.
Tak dobrou noc.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *