5.
O třináct hodin později stál Aleš, hladový, otrhaný a celý pokřivený od bolesti, opět před hlavním nádražím v Morlaix a hodnotil situaci. Za prvé, batoh se všemi jeho věcmi byl kdovíkde. Za druhé, je tu velké nebezpečí, že ti dva pánové nebo někdo jim podobný už čeká v hale na Aleše. A za třetí, ty peníze ve skříňce byly jedinou možností, jak se dostat do bezpečí. Musí doufat, že v hale plné lidí si netroufnou ho přepadnout.
Aleš se nenápadně vmísil do hloučku cestujících, kteří zrovna vcházeli do nádražní haly. Mezi nimi s dostal až k pokladnám, pak se opatrně přesunul ke skříňkám na úschovu zavazadel a stále se rozhlížeje našel svoji skříňku a nastavil na ní svůj kód. Rychle vybral svazek ponožek, ve kterém nahmatal oválný tvar, a obálku s penězi. Všechno to nacpal do kapes a stále opatrně přešel k pokladně. Koupil si jízdenku na přímý vlak do Paříže. Štěstí mu přálo, jeho vlak měl odjíždět za dvacet minut a byl již připraven na nástupišti. Aleš nastoupil, vlakem prošel až do posledního vagónu a přitom se stále ohlížel, zda jej někdo nesleduje. Našel si prázdné kupé a ztěžka usedl. Cítil se velice unavený, tělo ho bolelo a přes všechny příhody posledních dnů dokázal nyní myslet jen na to, jak se doma vykoupe a pak bude spát aspoň dvanáct hodin. Únava přemohla jeho opatrnost a oči se mu samy zavřely. Už jen v polospánku vnímal, že se vlak rozjel a že do kupé přistupují lidé. Probral se až po několika hodinách jízdy, vlak zrovna vyjel z nádraží v městě Laval. V kupé kromě něho seděl už jen starší muž, elegantně oblečený, a přátelsky se na Aleše usmíval. „Vidím, že jste musel být opravdu unavený. Sedím tu už dvě hodiny a celou dobu jste spal“, prohodil. Aleš něco zabručel v odpověď, ale postupně roztál a dal se s mužem do řeči. Muž se představil jako Francois dePerignon, obchodník, sice většinou cestuje autem nebo letadlem, ale občas jede vlakem, kvůli příjemným vzpomínkám na dětství. Aleš mu řekl, že byl stopem na dovolené, ale ukradli mu věci a za poslední peníze se teď vrací domů. Pan dePerignon projevil upřímnou účast. Aleš se po dlouhé době konečně cítil dobře, spánek ho osvěžil, ale dostal hlad. Pan dePerignon řekl, že by byl potěšen, kdyby mohl Aleše pozvat na oběd do jídelního vozu. Aleš to s rozpaky přijal, styděl se, že lhal o tom, že už nemá žádné peníze, ale už to nemohl vzít zpět. Po obědě se vrátili do kupé, pozorovali ubíhající krajinu za okny a nezávazně se bavili. Alešovi byl Francois dePerignon stále více sympatický, sice byl o mnoho starší, ale myšlení měl stále svěží a jeho poznámky Aleše často rozesmály.
Aleš mu vyprávěl, že nyní nemá do budoucnosti nic naplánováno, ale že v Paříži nějaký čas vydrží a pak se uvidí. Francois se na chvilku zamyslel a pak řekl: „Víte, mladý muži, vždycky jsem byl rád ve společnosti mladých lidí, ale moje děti se dávno rozprchly po světě a vnoučata přijíždějí tak zřídka. Cítil bych se velmi poctěn, kdybych vás mohl pozvat na několik dnů do svého domu. Mám vilku na venkově a často se cítím osaměle. Nechci se chlubit, ale jsem docela dobrý kuchař, jenže jen pro sebe mě vařit nebaví. A taky mám plný sklep vynikajícího vína.“
Aleš se chvíli vymlouval, ale jemu samotnému připadla představa několika dnů strávených na klidném venkově lákavá a nakonec pozvání přijal.
Vystoupili z vlaku v malém městečku La Loupe, přestoupili na osobní vlak a po dalších dvou hodinách jízdy vlakem a půlhodině jízdy autem přijeli k osamělé přepychové vile obklopené nádherným parkem. Aleš se nestačil divit, Francois dePerignon byl zřejmě mnohem bohatší, než se zdálo. Francois ukázal Alešovi jeho pokoj v podkroví a řekl: „Až se vykoupete a odpočinete si, přijďte prosím dolů do jídelny, chtěl bych vám ukázat něco, o čem jsem vám neřekl, ale jsem přesvědčen, že vás to bude nepochybně velice zajímat“.
Za hodinu byl Aleš, osprchovaný, najedený a spokojený v jídelně. Francois ho již čekal, usmál se na něj a vedl ho ke stolu v rohu místnosti. Tam bylo něco přikrytého látkou. Aleš se zvědavě podíval na Francoise. Ten řekl: „Víte, jsem také poněkud rozechvělý. Asi se to tak nezdá, ale blíží se chvíle, které jsem obětoval roky života a nesmírné prostředky. Jsem rád, že tu chvíli mohu sdílet právě s vámi.“
Pak stáhl látku a Aleš se udiveně díval na nevelkou truhlici, zjevně velice starou, ale dokonale zachovalou. Tázavě se podíval na Francoise.
„Ano, pátrání po tomhle předmětu jsem věnoval mnoho let a mnoho peněz. Teprve v poslední době, kdy už se zdálo, že se nedočkám, se na mne usmálo štěstí.“
Aleš se nejapně zeptal: „No a co je uvnitř?“
„Myslím, že mi s odpovědí na tuto otázku můžete pomoci,“ řekl Francois. „Ano, právě vy. Ta truhlice je totiž zamčená a nedá se otevřít. Obávám se, že násilné otevření by mohlo zničit cenný obsah uvnitř.“
Aleš jen nechápavě řekl: „Ale ? proč zrovna já. Nic o tom nevím?“
Francois se na něho vážně podíval: „Myslím, že právě vy máte klíč k této truhlici. Ano, tu kulatou věc, kterou jste našli v moři a kterou teď máte v kapse.“
V Alešovi se málem zastavilo srdce. S hrůzou hleděl na starého muže, který se na něho přátelsky usmíval.
„Nebojte se, mladý muži. Jsme tu sami, jen vy a já, nikde za dveřmi nejsou najatí zabijáci. Takto jsem si to přál, aby to proběhlo v přátelské atmosféře a dobrovolně. No tak ukažte, co máte v kapse, podíváme se na to.“
Aleš jako zhypnotizovaný vytáhl z kapsy ten podivný předmět. Kolečko z černého kovu s mnoha otvory. Dvěma z otvorů procházel kroužek ze stejného kovu, který však nebyl úplně uzavřený ? mezi jeho konci byla mezera asi pět milimetrů.
Aleš zmateně řekl: „Ale já vůbec nechápu, k čemu to je. A taky nechápu, jak jste mě našel a co s tím mám vlastně společného.“
Francois se stále usmíval: „Jak jsem řekl, toto je klíč k této truhlici. Vidíte tady pod víkem tu štěrbinu? Když do ní zasunete tohle kolečko správným způsobem a posunete tenhle knoflík, truhlice se odemkne. Jenom a pouze s tímto kolečkem. Jenomže ten kroužek na kolečku brání zasunutí, vidíte? Je nutno ho z kolečka vyjmout. Podívejte,“ a opatrně vzal kolečko z Alešových rukou, „když kroužkem takto pootočíte, můžete pak touhle mezerou kroužek vysunout z jednoho otvoru a přesunout nad jiný otvor, kroužek jím prostrčit, pootočit a tak mezeru přesunout zase nad jiný otvor. A cílem je dostat tu mezeru mimo kolečko, abyste mohl kroužek úplně vyjmout ? tady tudy,“ ukazoval Francois.
Až teď si Aleš všiml nízkého vystouplého okraje po obvodu kolečka, který byl v jednom místě přerušen.
„A k vaší druhé otázce ? pátrání po těchto dvou předmětech, truhle a klíči, jsem věnoval několik desítek let. A jestli něco moc chci a mám dost peněz, tak není problém najmout si profesionály. Počínal jste si chytře, ale upřímně řečeno, neměl jste proti nim šanci. Jenom mne mrzí, že i takoví profesionálové selhali, když vás unesla ta druhá skupina.“
Aleš jen údivem rozevřel oči: „Druhá skupina?“
„Ano, po té truhle šlo několik nezávislých skupin. Když se v nedávno objevily fotografie dna ukazující vrak té staré lodi, nastaly v podstatě závody o to, kdo tam bude dřív a vyloví to. Jedna skupina najala vaši loď, druhá skupina tu druhou pod anglickou vlajkou, která pak tuto truhlici vylovila. Jestli to tak mohu říci, v tomto závodě jsem tak trochu zaspal na startu. Ovšem jen já jsem věděl o té druhé věci ? o tomto klíči. Stihl jsem ještě najmout jednoho Francouze, který pak najal Henryho, aby ten klíč získal. A truhlici jsem získal od druhé skupiny, řekněme, také pomoci profesionálů. Ale ubezpečuji vás, že žádní mrtví nebyli, na tom jsem trval.
Trochu se to zamotalo, ale nakonec se tyto dva prastaré předměty sešly zde na mém stole v mém domě. Je to pro mne opravdu šťastný den.“
Aleš zatřepal hlavou, aby se probral z toho šoku.
„Chcete mi říci, že všechno to, co se stalo v posledních dnech, ta cizí loď a ponorka, co mne málem utopila, a ta krádež a ten únos, kdy mě málem zabili, to všechno jen kvůli nějaké staré truhle a téhle kovové hračce? Že jenom pár výstředních amatérských archeologů chtělo tyhle věci? Co v té bedně vlastně má být?“
„V podstatě máte pravdu, všechno se to dělo pouze za účelem získání této truhly. Ale nepídí se po ní nějací blázniví archeologové, v tom se mýlíte. Chtějí ji pro sebe nejmocnější lidé tohoto světa, tak mocní, že je naprostá většina lidí ani nezná.“ Skromně se usmál: „Já ovšem mezi ně nepatřím, a přesto jsem ty předměty získal já. Jak vidět někdy ani velká moc a velké peníze nevedou k cíli.“
Aleše se postupně zmocnila zvědavost: „Řekněte mi tedy, co v té truhle je, prosím.“
Francois se zadíval z okna, pak se obrátil k Alešovi a v jeho očích se objevil podivný výraz. „V této truhlici je tajemství řádu Templářů.“
Aleš nevydržel a vyprskl smíchy: „Poklad a tajemství Templářů? Promiňte mi, ale vždyť tohle jsou pohádky pro malé děti. Na to přece nikdo soudný nemůže věřit!“
Francois kupodivu vůbec nevypadal pohoršeně. „Ano, přesně tohle se několik desítek let šíří mezi prostý lid. Víte, ti mocní se nechtějí s nikým dělit a všechny, kteří by se o tajemství mohli zajímat, přeci jen nelze jen tak zabít nebo zastrašit. Mnohem účinnější je přesvědčit lidi, že je to pohádka. To se jim podařilo dokonale. Ale teď vám řeknu něco důležitého. Podle mých znalostí, a ty jsou podložené seriózními výzkumy, toto tajemství, které leží teď před námi na stole, je mnohem a mnohem starší, než samotný řád Templářů. Mám důvody se domnívat, že tato truhla pochází nejméně ze starého Egypta a tento klíč je více než dva tisíce let starý.“
Aleš pohlédl s údivem na klíč a řekl: „Ale co je to to tajemství, v čem spočívá, proč ho všichni tak touží odhalit?“
Francois pokrčil rameny: „To právě nikdo neví. O to je to tajemství tajemnější. Mnozí se domnívají, že je v něm návod na věčný život. Věřící si myslí, že je v truhle svatý grál, racionalisté si představují recept na nápoj dlouhověkosti. Jiní si myslí, že získají schopnost ovládat jiné lidi, číst jim myšlenky a vkládat jim do hlavy své myšlenky. Setkal jsem se s názorem, že tam bude nevyčerpatelný zdroj energie nebo důkazy o návštěvě mimozemšťanů. Historici se naopak domnívají, že tam bude popis templářských obřadů a zasvěcení.
A my to za několik okamžiků zjistíme. Chápete tuto historickou chvíli?“
Aleš přikývl a zeptal se: „A co si myslíte vy, Francoisi, že tam najdeme? Určitě máte také nějakou teorii.“
Francois položil ruku na víko truhly a řekl: „Ano, mám dokonce dvě hypotézy. Ta první říká, že by tam mohly být poznatky starých egyptských kněží o fungování a stárnutí lidského těla. Je známo, že mnoho vysoko postavených úředníků starého Egypta se dožilo výjimečně vysokého věku a podobné údaje lze vyčíst i v Bibli. Z toho důvodu se domnívám, že by tam mohl být návod, jak si spolehlivě uchovat zdraví do vysokého věku. Vždyť staří lidé neumírají většinou proto, že jsou staří, ale umírají na nejrůznější choroby, protože jejich opotřebovaná těla se jim již nedokáží ubránit.“
„A ta druhá hypotéza, co říká?“
„Tu bych raději nechal zatím nevyslovenou, ona totiž není moc příznivá,“ odpověděl Francois a pokračoval: „A nyní, můj mladý příteli, nastal čas toto tajemství odhalit. Přenechám vám tu čest rozložit klíč, abychom jím mohli odemknout truhlu. Jednak určitě budete bystřejší při luštění tohoto hlavolamu, a jednak na to už dost dobře nevidím. Nuže, do toho!“
Aleš byl zmaten: „Cože, já? Ale jak to mám udělat?“
Francois se usmál: „To je zcela na vás, příteli.“
5. úkol ? Rozložit hlavolam (bez násilí)