1.
Zde do našeho příběhu vstupuje Aleš Wágner zvaný Wagi. Původem je z Českých Budějovic, ale nepokojná povaha podporovaná romantickým představami živenými četbou dobrodružných knih jej brzy po maturitě vyhnala do světa. Potuluje se po Evropě, zde dělá nočního uklízeče, tam sbírá na poli jahody, byl už podavačem u zedníků, vyhazovačem v baru, psal texty jedné obskurní kapele v Amsterodamu a hrál na kytaru na bulvárech Paříže. Měl za sebou také námořnické období na jedné nákladní lodi.
Ráno 2. srpna 2005 zazvonil v jeho pařížském bytě telefon. Aleš se jen ztěžka zvedal z postele a s očima zalepenýma spánkem hmatal po sluchátku. Aniž si to ovšem uvědomoval, teď zrovna začínal nepodivnější zážitek jeho dosavadního života, dobrodružství, o kterém jako chlapec snil. V podstatě teď začalo splnění jeho dětského snu. A on přitom mumlal nadávky na toho, kdo ho budí v tuto nekřesťanskou hodinu.
“Wagí, Wagí, jsi tam?? ozval se ze sluchátka jeho přítel Martin, se kterým se seznámil na lodi a od té doby to občas táhli spolu. Martin byl podnikavý mladý muž neurčité národnosti, snad Nor, snad Holanďan, možná Němec. Podle přízvuku angličtiny se nepoznalo a Aleš se na to dosud vždy zapomněl zeptat. Ostatně to není moc důležité, odkud člověk pochází.
“No, co je, víš, kolik je hodin?? zabručel Aleš.
“Já vím, je teprve devět, ale tohle je moc důležité. Mám pro tebe perfektní džob, neříkej, že zrovna teď to nepotřebuješ. A dost to spěchá? vychrlil Martin.
“No a o co jako jde?”
“No perfektní práce, jak říkám, výzkumná loď, bude hledat poklady ve vracích středověkých korábů, tohle tě vždycky lákalo, že ano?”
Aleš byl v té chvíli již dokonale probuzený.
Lisa byla výzkumná oceánografická loď o výtlaku necelých 5 500 tun, dlouhá 40 metrů, plující pod francouzskou vlajkou. Kromě obvyklého vybavení pro průzkum mořského dna měla navíc miniponorku Thetis pro jednoho potápěče.
Aleš se přihlásil u kapitána, dobrosrdečně vyhlížejícího Nora ve vlněném svetru. Kapitán znal Martina dobře a jeho doporučující dopis, krátký rozhovor a dlouhý zkoumavý pohled do Alešových očí stačily, aby byl Aleš shledán vyhovujícím a bez dlouhých průtahů přijat do posádky.
Posádka zde byla vskutku mezinárodní. Kromě Čecha Aleše ze byl další Slovan, první důstojník Rus Dmitrij zvaný Dima, který byl zároveň kormidelníkem a navigátorem. Kapitán se jmenoval Andre a kromě kapitánování fungoval také jako výborný kuchař. Dalšími členy, kteří přibyli do posádky celkem nedávno, byli dva Korejci, Kim a Čan, k nerozeznání podobní, kteří pracovali jako potápěči a také řídili miniponorku. Jako strojník zde sloužil Francouz Jean-Paul a veškerou elektroniku obsluhoval sympatický mladý Američan Henry. Aleš měl obsluhovat jeřáb a plošinu na spouštění ponorky a měřicích přístrojů do vody a kromě toho měl dělat údržbáře, uklízeče a děvečku pro všechno ostatní.
Lisa již byla připravena k odplutí. Ještě před startem si však kapitán Andre svolal všechny členy posádky, aby jim pověděl, jaký je vlastně jejich úkol a co se od nich očekává. Řekl, že jej najal jistý bohatý muž, zřejmě Francouz, aby prohledal určenou oblast mořského dna nedaleko od pobřeží, kde se zřejmě nachází vrak lodi ze čtrnáctého století. Podle smlouvy bude posádka více než bohatě zaplacena, ale všechny nalezené předměty budou patřit onomu Francouzovi. Místo hledání je dostatečně přesně určené, počasí se očekává klidné, tak by tato práce neměla být příliš náročná. Pouze je bezpodmínečně nutné všechny vytažené předměty odevzdat kapitánovi. Všem to bylo jasné, všichni souhlasili, zvláště s nadějí na vysokou odměnu.
Lisa tedy brzo ráno 12. srpna vyplula z přístavu Saint-Malo a druhý den již kotvila u ostrova Ille-de-Batz. Podle mapy rychle našli místo asi dvacet pět kilometrů západně od ostrova, kde na jasném snímku dna (kdoví, kde ho ten Francouz sehnal) byl vidět obrys lodi ležící na boku. Posádka začala okamžitě připravovat ponorku i potápěčské vybavení pro oba Korejce, ale náhle si kapitán všiml další lodi, kotvící několik kilometrů od nich. Vlajku měla anglickou a podle vybavení to byla také podmořská výzkumná loď. Nezdálo se pravděpodobné, že by tak blízko u sebe byly dva zajímavé objekty podmořské archeologie, takže zřejmě měla zájem o stejný vrak jako posádka Lisy. To bylo ovšem poněkud znepokojivé, přinejmenším to znamenalo, že ještě někdo se pokouší získat předměty z mořského dna. Dále to znamenalo, že je třeba si pospíšit a vyzvednout co možno nejvíce věcí.
Jenomže se stala nepříjemná věc. Korejec Kim (nebo to byl Čan), který měl obsluhovat miniponorku při prvním průzkumném ponoru, při slézání po žebříku z paluby uklouzl a spadl ze dvou metrů na spouštějící se plošinu. Rozsekl si kůži na čele, ale co bylo horší, měl neklamné příznaky otřesu mozku. Zvracel a nepamatoval si nic z poslední hodiny. Bylo jasné, že nejméně dva dny bude mimo provoz. Co horšího, ukázalo se, že druhý Korejec, Čan (možná ale, že to byl Kim) ponorku obsluhovat neumí, byl vždy jen potápěčem. Pro kapitána to byla velmi svízelná situace, protože dva dny zdržení s konkurencí na obzoru by mohly celou tuhle zakázku zničit.
Aleš neváhal a předstoupil před kapitána: “Nechte jet mne, kapitáne. Já tuhle miniponorku znám. S podobnou jsem jezdil, když jsme na nákladní lodi kontrolovali a opravovali vnější plášť. Jenom ten vrak obhlídnu, podívám se, kde bude nejlepší začít a odpoledne se už můžeme potápět.”
Kapitán chvíli váhal, přeci jen Aleše dobře neznal, ale protože šlo o úspěch celé akce, nakonec souhlasil. Trval ale na tom aby si Aleš vzal do ponorky i potápěčské brýle, ploutve a vzduchovou bombu.
Za hodinu Aleš seděl v miniponorce spočívající na plošině, která pomalu klesala pod hladinu. Rychle zkontroloval ovládání a s uspokojením zjistil, že je prakticky totožné s tím, které už znal. Plošina se s trhnutím zastavila dva metry pod hladinou a Aleš spustil motor. Opatrně nadzvedl plavidlo a pomalu odplouval od lodi. Provedl několik zkušebních manévrů, aby se ujistil, jak Thetis reaguje na řízení. Pak podle kompasu zamířil určeným směrem a současně pomalu klesal ke dnu.
Soustředil se na kompas, na ukazatel vzdálenosti, kterou urazil, a současně napínal zrak, aby mu neunikl vrak na blížícím se povrchu dna. Proto nejdříve nepostřehl stín blížící se k němu zprava. Ale jak ale klesal stále níž, všiml si náhle nad sebou tmavého předmětu rýsujícího se proti světlé hladině nahoře. Předmět se rychle blížil a Aleš v něm brzy rozpoznal další miniponorku, o něco větší než Thetis. Zřejmě patřila k oné konkurenční lodi, kterou viděl kapitán. Stále rychleji se blížila, shora a zezadu, a v Alešovi zvedl vztek: “Copak mě nevidí? Vždyť se srazíme!” Musel udělat rychlou zatáčku doleva, aby vyjel z kolizního kurzu a podíval se nahoru, kde je druhá ponorka. Nejdříve ji neviděl, ale když se naklonil, aby viděl z vypouklého skla kabinky, spatřil ji stále za sebou, stále mířící tupým čumákem na něho. S hrůzou uvědomil, že pilot cizí miniponorky se s ním srazit chce, buď aby ho rovnou potopil nebo mu poškodil plavidlo. V panice zvedl otáčky motoru na maximum a snažil se cizí ponorce ujet. Po několika vteřinách si dovolil se otočit a strach ho málem ochromil ? ponorka byla přímo za ním a snažila se mu najet do krytu lodního šroubu. Aleš strhl řízení prudce doprava a dolů a temná masa cizí ponorky se mihla těsně nad krytem kabiny. Aleš dokončil rychlou obrátku a současně namířil příď své ponorky nahoru. Radostně si oddechl, když zjistil, že se mu záměr vymyšlený na poslední chvíli podařil. Cizí ponorka byla větší a těžší a nedokázala tedy provést takový rychlý manévr. Aleš se nyní ocitl za ní a cizí potápěč ho nemohl vidět. Ponorka se pomalu otáčela, jakoby Alešovo plavidlo hledala, ale Aleš se bez problémů dokázal plout těsně za ní. Toto ovšem nebyla zrovna udržitelná situace. Aleš začínal přemýšlet, jak z ní ven, ale cizí ponorka to náhle vyřešila za něj. Potápěč se zřejmě dovtípil, kde se Aleš schovává, protože ponorka náhle zrychlila a Thetis s ní nedokázala udržet rychlost. Po chvilce se již cizí ponorka začínala ztrácet v šeru vodní hmoty, ale těsně předtím, než zmizela, uviděl Aleš, že se začíná otáčet. Sledoval, jak se tmavá silueta pohybuje na pozadí tmavých hlubin oceánu a otáčí se směrem k němu. Za několik vteřin se již ponorka blížila, stále zrychlovala a bylo zřejmé, že chce Thetis nárazem rozbít a srazit na dno. Aleše polil studený pot ? tady už šlo skutečně o život. Přesto překonal panickou touhu vyrazit plnou rychlostí pryč, naopak se přinutil zpomalit a čekat. Připadal si jako králík, skrčený na louce, k němuž běží velký černý pes, o jehož úmyslech nejsou žádné pochyby. Cizí ponorka se plnou rychlostí blížila a mířila stále na Thetis. Aleš čekal do poslední chvíle. Když se cizí ponorka přiblížila na posledních třicet metrů a srážka se zdála nevyhnutelnou, otočil ovladačem otáček motoru naplno. Thetis poslušně vyrazila dopředu jako pobídnutý kůň. Podařilo se! Cizí ponorka již nedokázala změnit na poslední chvíli kurz, prolétla za Alešovou ponorkou a hnána setrvačností se pohybovala dále. Aleš ji sledoval s obavami, co ještě provede, ale pak jeho pozornost zaujalo něco jiného. Při honičce se obě ponorky dostaly do blízkosti vraku lodi a Aleš nyní jasně viděl obrysy rozpadlého trupu na dně. A také viděl dva potápěče, kteří zrovna od trupu pomalu odplouvali na podvodních skútrech a za sebou táhli jakýsi neforemný balík. Když se Aleš znovu podíval, co dělá cizí ponorka, viděl, že souboj nejspíš vzdala a mizela ve směru, kam se pohybovali také oba cizí potápěči.
Aleš stále s bušícím srdcem obrátil Thetis a spěchal ke své mateřské lodi.
1. úkol ? Hra na ponorky