3.
Ráno Aleše vzbudilo neurvalé zacloumání ramenem. Sotva vylekaně otevřel oči, Korejec Kim (nebo Čon) vykřikl „Ty vstávej teď hned! Ke kapitánovi! Něco stalo!“ a vyběhl z kajuty. Ostatní lůžka už byla prázdná. Aleš se rychle oblékl, umýváním se nezdržoval a s podivným pocitem kolem žaludku zamířil ke kapitánově kajutě. V chodbičce před kajutou se již tísnila celá posádka. Zrovna, když Aleš došel k ostatním, pootevřely se dveře kajuty a Henry a Dima museli ustoupit, aby mohl kapitán dveře otevřít a vyjít ven. Řekl jen s podivným výrazem ve tváři: „Pojďte všichni do jídelny.“
V jídelně jim kapitán pověděl, co se stalo. Bylo to ještě neuvěřitelnější než včerejší nález zlatého pokladu. Někdo se vloupal ke kapitánovi do kajuty a ukradl ten předmět, který včera Aleš našel v truhle.
Kapitán vypadal spíše smutně než rozzlobeně.
„Domníval jsem se, že poznám, co v člověku je, na první pohled. Ale u jednoho z vás jsem se zmýlil. Nechci to zatím řešit nějakým vyšetřováním a prohledáváním osobních věcí. Dám tomu, kdo to udělal, šanci z toho čestně vyjít a vrátit ten předmět, aniž by se o něm ostatní dozvěděli. Teď si půjdeme všichni po své práci a za hodinu chci mít tu věc tady na stole. Na oplátku slibuji, že nebudu pátrat po tom, kdo to vzal, se všemi z toho vyplývajícími nepříjemnostmi. Tak za hodinu.“
Posádka se rozešla se sklopenými hlavami, nikdo se neodvážil podívat druhému do očí. Aleš se cítil velmi trapně. Za těch několik dnů se se všemi muži spřátelil a dobře s nimi vycházel, a teď mu připadalo nemyslitelné, že jeden z nich je zloděj a že by se s ním měl jako dosud přátelsky bavit.
Za hodinu se všichni sešli opět v jídelně. Stůl byl prázdný.
Kapitán už vypadal o něco podrážděněji: „Dobrá, nechtěl jsem to dohnat až sem a zloděj dostal šanci. Nyní tedy ke mně budete chodit jeden po druhém a já vás vyslechnu. Teď všichni ven, zůstane tu třeba Aleš.“
Seděli proti sobě u stolu a Aleš odpovídal tichým, ale klidným hlasem. V přítomnosti kapitána se uklidnil a odpovídal na jeho otázky:
„Vrátil jsem se z hlídky v jedenáct, vzbudil jsem Dimu a pak jsem celou noc spal a ničeho jsem si nevšiml ? počkejte ? mám dojem, že jsem se jednou napůl probudil a někdo se vracel do kajuty. Nejdřív jsem slyšel nějaké šustění ode dveří, pak se mi zdálo že jsem zaslechl nějaké zacinkání nebo co, a pak ten muž vlezl do postele. Nevím, kdo to byl, ani do které postele si lehnul. Třeba šel jen ze záchoda, co já vím. Mohlo být tak něco před pátou, v kajutě byla už vidět světlejší okénka, tak to muselo být chvíli před svítáním.“
„Podobný předmět jsem nikdy předtím neviděl a nemám nejmenší tušení, k čemu by mohl sloužit. Snad je to jen nějaká starodávná hračka.“
„Samozřejmě jsem ochoten vám ukázat své věci. Ale kapitáne, upřímně, jestli někdo tu věc schoval, tak nemáte šanci ji najít.“
Další byl Dmitrij: „Ano, kapitáne, měl jsem hlídku na můstku od jedenácti do jedné. Vzbudil mě Aleš. Připadal mi nějaký rozrušený, ale třeba se mi to jen zdálo. Na hlídce jsem si ničeho nevšiml. Pak jsem v jednu vzbudil Kima, tedy toho Korejce, co spí v kajutě mužstva hned za dveřmi, vrátil se do své kajuty a zalehl jsem. Většinou mi chvilku trvá, než usnu, a tak jsem poslouchal. Slyšel jsem Kima chodit po palubě. Pak ale nebylo slyšet vůbec nic, mohlo to trvat tak pět minut, a pak jsem ho slyšel vystupovat na můstek. Potom jsem nejspíš usnul a vzbudil mě až ráno Henry, že mám jít k vám.“
Potom odpovídal Henry: „Měl jsem hlídku od tří do pěti, po Kimovi. Stál jsem většinu času na můstku, pak jsem byl na palubě u zábradlí a díval se na moře. V jednu chvíli jsem se otočil a zdálo se mi, že jsem zahlédl nějaký pohyb u dveří do chodbičky k důstojnickým kajutám, tedy k vaší a Dimově. Mohlo být tak půl páté, nad východním obzorem už bylo nebe světlejší, ale na hodinky jsem se bohužel nepodíval. Šel jsem ke dveřím a podíval se do chodby. Dveře na protější straně chodby byly otevřené a zajištěné a mířily na východ, takže v tmavé chodbě tvořily světlejší obdélník. A najednou jsem proti těm dveřím jasně viděl obrys postavy, jak stojí v chodbičce. Myslel jsem, že někdo z vás šel na záchod a vrací se. Pak se postava přitiskla ke zdi, kde je vaše kajuta, uslyšel jsem slabé cvaknutí a postava zmizela ve stěně. Došlo mi, že se zanořila do dveří vaší kajuty. Pomyslel jsem si, že jste to vy, a zamířil jsem zpátky na můstek, ale pak mi to nedalo. Ten člověk se choval příliš opatrně. Ani nebyly slyšet kroky. Vrátil jsem se k chodbičce a chvilku tam stál, ale nebylo nic slyšet a nic se nehýbalo. Prošel jsem potichu chodbičkou, ale z obou kajut bylo slyšet jen oddechování. Pak jsem tedy zamířil do naší kajuty mužstva a snažil se zjistit, jestli není nějaká postel prázdná. A co byste řekl? Na posteli hned za dveřmi bylo pod pokrývkou jen zmuchlané oblečení, aby to vypadalo, že tam někdo leží. Vrátil jsem se na hlídku, ale nikoho jsem už neviděl. Ale když mě ráno vzbudil Čon a řekl mi, co se stalo, bylo mi to hned jasné. Je mi to líto, že ho musím usvědčit, ale tu věc ukradl Kim.“
Pak byl na řadě Kim: „Já byl na hlídce od jedné do třech hodin. Nic nestalo, ve tři já vzbudil Henry a hned šel spát. Až do rána. Nic nevím. Šel spát hned po hlídce.“
„Ano, na hlídce jsem chvilku stál u zábradlí a díval na světla pevniny. Pak na můstek.“
„U vás v kajutě já nebyl. Nevím, co za věc to byla.“
Odpovídal Čon: „Já měl hlídku od pěti hodin, pak já vzbudil vás. Při hlídce ničeho nevšiml, nic se nedělo. Na hlídku mě vzbudil Henry, neříkal nic. Opravdu nevím, kdo mohl vzít.“
Jean-Paul tuto noc hlídku neměl, spal tvrdě celou noc a o ničem nevěděl.
Kapitán svolal celou posádku do jídelny a řekl:
„Každému s vás jsem položil několik otázek. Upřímně řečeno, nejdříve jsem ani nedoufal, že z těch výslechů budu moci zjistit, kdo to udělal, a své schopnosti poznat, když někdo lže, už po dnešku také moc nevěřím. Nicméně ?.,“ podíval se na všechny nevyzpytatelným pohledem, „nicméně nyní už vím, kdo z vás tu věc ukradl. A rovněž tuším, kde bychom ji mohli najít. Záleží jenom na něm, jak to budeme dále řešit ? jestli s policií nebo nám všechno řekne.“
3. úkol ? Určit zloděje