Začátek
Byl to docela malý a celkem jednoduše vyhlížející předmět. Ale nebylo možné určit, k čemu má vlastně sloužit.
Milthir byl nejšikovnější kovář v celé oblasti. Dokázal vykovat dokonalé meče i pluhy, udidla pro koně i kování na vozy, stejně jako jemně zdobené jehlice do vlasů či spony na oděv. Ale vždy věděl přesně, k čemu bude vyráběný předmět sloužit. Ale u tohoto předmětu, jehož přesný nákres mu dal ten cizinec v podivném oděvu, neměl ani nejmenší představu.
Ale cizinec mu zaplatil velmi dobrou cenu a kovář tu není od toho, aby se pídil po smyslu věcí. Po třech dnech práce byla ta věc hotová a jak bylo domluveno, cizinec se s večerem objevil v kovárně. Beze slova přijal onen podivný předmět a beze slova zaplatil zbytek smluvené ceny. Nevšímal si zvědavých pohledů vesničanů a volným krokem odcházel z vesnice.
Milthir se za ním díval, dokud nezmizel v houstnoucím šeru za posledním domem. Pak jen pokrčil rameny a vrátil se do kovárny; měl ještě dost práce, neboť Keltové z kmene Bójů dobrou kovářskou práci potřebovali stále. A tím Milthir rovněž opustil náš příběh, v němž hrál sice krátkou, ale důležitou roli.
Cizinec zatím pokračoval volným krokem stále na západ. Cestoval tak mnoho dní, přespával u dobrých lidí a do svého cíle dorazil koncem léta roku, kdy ještě zbývaly téměř tři stovky let do doby, než se narodí chlapec, jehož rodiče pojmenují Ježíš.
Zde tento záhadný cizinec na dlouhou dobu také opouští náš příběh.
Nevlídný říjnový den roku 1307 se chýlil k večeru. Na lesy a louky padal spolu se soumrakem vytrvale drobný studený déšť, ale v pokoji bylo teplo od ohně v krbu a světlo od mnoha loučí. Poslední velmistr řádu Templářů Jaques de Molay naposled zkontroloval obsah truhlice, s klapnutím zavřel víko a pohlédl na svého společníka.
Pak mu položil ruku na rameno a řekl: ?Za několik dní přijdou královi muži a řád Templářů bude rozehnán. Vím ze spolehlivých zdrojů, že všichni budeme zatčeni a mučeni, abychom se přiznali k něčemu, co jsme neudělali. Jediný důvod pro to všechno ovšem není jen naše bohatství, po němž se chamtivě natahují královy i papežovy ruce. Hlavní důvod je uložen v této schránce. Oni to chtějí mít, protože si myslí, že jim to dá věčnou moc nad celým světem. Doufám, že chápeš, co to znamená. Nebylo dosud nikdy důležitější zásilky než je tato, kterou ti předávám, abys ji odvezl do bezpečí.?
Jeho společník, jeden z posledních rytířů řádu, mlčky poklekl a převzal z rukou velmistra prostě zdobenou, ale bytelně vyhlížející truhlici.
Velmistr pokračoval: ?Zde převezmi také klíč k našemu tajemství. Bez něho se truhlice nedá otevřít, ani násilím. Vím, že truhlice a klíč by se měly dopravovat odděleně, ale nedostatek času mi nedává jinou možnost. Proto jsem si také zvolil tebe, nejoddanějšího rytíře našeho řádu, protože vím, že náš poklad bezpečně a spolehlivě doneseš až na místo určení. Bůh tě provázej.?
O několik minut později na nádvoří hradu zazvonila kopyta a postava v bílém plášti s červeným křížem rychle zmizela v houstnoucí deštivé tmě.
Počasí v říjnu toho roku 1307 se nijak nezlepšovalo. V přístavu La Rochelle na západním pobřeží Francie se zvedal silný vítr a vlny pohazovaly zakotvenými bachratými loděmi jako s hračkami. Lodě s červenými kříži na plachtách proto postupně odrážely na volné moře, kde pak nabíraly určený kurs. Jen jedna loď, Le Espoir, stále setrvávala na kotvě. Kapitán byl stále nervóznější, ale věděl, že jeho velitel čeká na důležitou zásilku. Vítr sílil celou noc a bylo třeba shodit druhou kotvu, aby se loď neutrhla a nerozbila se o pobřeží. Brzo ráno se však konečně z mlhy na vlnách vynořil člun, z něhož na palubu vystoupil rytíř v bílém plášti s červeným křížem. Le Espoir okamžitě začala zvedat plachty, aby mohla co nejdříve vyrazit. Záhy i ona zmizela z dohledu pobřeží a zamířila na sever, ke skotské zemi. Ovšem vítr byl již příliš silný a brzo se rozpoutala silná bouře.
Z osmnácti templářských lodí doplulo do svých určených cílů jen sedmnáct.
O několik století později, přesněji 24. července 1977, letěl hlídkový letoun Dassault Mirage IIIC kapitána Pierra Ardonnauxe pravidelnou trasou asi pět kilometrů od atlantského pobřeží Francie. Když doletěl na dohled ostrova Ille-de-Batz a pilot se podle předpisu zrovna chystal ohlásit kontrolní věži, náhle a bez varování všechny přístroje v kokpitu letadla pohasly a ručičky měřičů padly na nulu. Okamžitě se zapnul nouzový zdroj, přístroje zablikaly, ručičky poskočily, ale po dvou vteřinách vše opět zmrtvělo. Motor stíhačky zhasl a neovladatelný stroj se naklonil a řítil se do moře. Kapitán jednal takřka instinktivně ? pravá ruka mu sjela k páce u sedačky, palcem odklopil pojistku a škubnutím za páku se katapultoval. Právě včas, letoun se zrovna propadl výškou pro bezpečné katapultování.
Kapitána Pierre Ardonnauxe v pořádku po dvou hodinách vylovila z moře hlídková loď francouzského námořnictva. Letadlo však leželo na dně Atlantického oceánu. Stroje tohoto typu byly do té doby naprosto spolehlivé, a proto tato záhadná totální porucha dělala starosti nejen konstruktérům, ale i velení letectva. Bylo rozhodnuto, že letadlo bude nalezeno, vytaženo a prozkoumáno, aby se zjistilo, co způsobilo tuto havárii. Přes poměrně přesné určení polohy však nebylo možné dlouho vrak na dně najít, a tak velení francouzské armády nerado, ale přece požádalo armádu USA o pomoc při hledání.
Již v té době se vědělo, že americké satelity mají tak vyspělou snímací techniku, že dokáží z oběžné dráhy přečíst číslo auta, ale nebylo již běžně známo, že speciální infračervené kamery dokáží nahlédnout i hluboko pod hladinu moře. A tak již za týden americká armáda poslala svým francouzským kolegům fotografii mořského dna, kde byl jasně vidět rozbitý trup letadla Dassault Mirage IIIC.
A bylo tam vidět i něco jiného…