6. kapitola
U řeky nakonec strávili celý týden. Za tu dobu si postavili z větví přístřešek, vyrobili si oštěpy, luky a šípy a lovili ryby v řece a králíky na malých paloučcích podél řeky. Všichni tři muži naštěstí měli u sebe kapesní nože a Aleš měl navíc v kapse bundy klubko provázku, které doma nestihl zabalit do batohu. Michal se projevil jako zdatný zálesák, naučil je střílet z luku, lovit oštěpem ryby, rozdělávat oheň třením dřev, péci ulovená zvířata na ohni, vydělávat králičí kůže a mnoho dalších věcí nezbytných k přežití v přírodě. Rychle se zotavili z útrap prožitých v prvních dvou dnech a po týdnu byli připraveni k další cestě.
Zabalili si do brašen ušitých z králičích kůží zásoby sušeného masa, vzali své nové zbraně a vyrazili po proudu řeky. Při balení našel Michal v kapse svůj mobilní telefon, chvíli se díval na temný displej a pak řekl:
„Teď jsem si uvědomil, jak nás mohli tak rychle najít, když jsme ujížděli z Prahy. Lokalizovali vaše mobily a také zjistili, že tam je signál dalšího, mého mobilu. A když našli v laboratoři vaše opuštěné telefony, soustředili se na nový signál. Opravdu schopná parta…,“ dodal zamyšleně.
„Zajímalo by mne, jestli nás po tom týdnu ještě hledají. Třeba bychom se už mohli vrátit,“ řekl Béďa. Michal se zatvářil rozpačitě.
„Víte, pane kolego, čas tady a tam, v našem světě, běží poněkud rozdílně. Zatím jsem nezjistil, o kolik se liší, ale za náš týden tady mohl v našem světě uplynout nanejvýš jeden den. Takže bych s návratem moc nespěchal. Ale teď už vyrazíme, snad do setmění narazíme na nějaké lidi.“
Podél řeky postupovali pomalu. Břehy byly většinou neschůdné a les kolem břehů byl hustý a těžko prostupný. Až druhý den kvečeru našli známku přítomnosti lidí. První si jí všiml Aleš.
„Hele, taky na břehu jsou ohořelá dřeva. Tady někdo tábořil!“
Michal znalecky si prohlédl ohniště.
„Hm, to už je hodně staré. Ale aspoň víme, že jsme na správné cestě. Už se začíná stmívat, pojďte, utáboříme se tu.“
Snědli poslední zásoby, napili se vody z řeky a pak seděli u skomírajícího ohníčku. Za šumění řeky a zvuků pralesa, na které si už pomalu zvykali, jeden po druhém usínali.
Probuzení nebylo příjemné. Aleš si ho vlastně ani moc nepamatoval. Matně si vzpomínal jen na nějaké zvuky v lese, které slyšel v polospánku, rychlé kroky mezi stromy a pak mu přes hlavu padla nějaká tmavá látka nebo pytel… a silná rána do hlavy.
Probíral se pomalu a bolestně. V hlavě mu pulsovala ostrá bolest, a jak se mu postupně vracelo vědomí, uvědomoval si bolest také v ramenou a v zápěstí. Pokusil se otevřít oči, ale světlo bolest hlavy ještě zhoršilo. Otevřel víčka jen na malou škvírku a snažil se zjistit, kde je a co se s ním vlastně děje. Nejprve vůbec nepoznával prostředí kolem sebe, ale oči si postupně zvykly na světlo a Aleš se mohl kolem sebe konečně rozhlédnout. Nejdříve zjistil, že on sám napůl sedí, napůl visí na provaze, který mu poutal ruce a procházel kovovým kruhem na kovové tyči vysoké asi jeden a půl metru. Pak uviděl zhroucenou postavu ve stejné poloze, s rukama spoutanýma stejnými pouty procházejícími kovovým kruhem. Béďu poznal jen podle oblečení. Celý obličej mu pokrývala zaschlá krev. Aleš se opravdu vyděsil. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, že jsou s Béďou v jakési chatrči z dlouhých větví, spletených dohromady, které tvořily kruhovou místnost. Kromě silné kovové tyče s kruhem, skrz který byli k sobě s Béďou připoutáni, zde nebylo vůbec nic. Podlahu tvořila udusaná hlína, střecha byla ze stejných spletených větví.
„Béďo! Béďo! Slyšíš mně? Probuď se! Béďo!!“
Béďa pohnul hlavou a zasténal. Pak se pokusil otevřít oči zalepené vrstvou zaschlé krve a chraptivě zašeptal:
„Aleši?“
Náhle zapraskaly větve a ve stěně chatrče se otevřel otvor, snad dveře, kterých si Aleš dosud nevšiml. Vstoupil Michal, který vypadal o něco lépe, než jeho společníci, ale na tváři měl znepokojený výraz. Nesl s sebou kovovou nádobu s vodou. Aleš se pokusil postavit a s nadějí zvolal:
„Michale! Pomoz nám… Béďovi!“
Michal zavrtěl hlavou a přistoupil k nim. Beze slova pozvedl nádobu a dal Alešovi napít. Aleš si až teď uvědomil, jak silnou měl žízeň, a hltavě pil. Pak Michal přistoupil k Béďovi, prohlédl si ho, vytáhl z kapsy kapesník, namočil ho do vody a opatrně umýval Béďovi zakrvácený obličej. Béďa jen tiše sténal, ale po chvilce se zdálo, že přichází k vědomí. Michal mu ještě omyl krvácející ránu na hlavě, otřel mu mokrou látkou rty a Béďa pomalu zvedl hlavu a podíval se na Aleše a Michala. Aleš ztěžka polkl a zeptal se:
„Michale, co se stalo? Proč jsme tady svázaní? Kdo…“
Michal ho přerušil:
„Poslouchejte. Chytli nás u řeky. Jsou to Keltové, ale z jiného kmene, než znám. Mluví jiným nářečím a moc jim nerozumím. Říkali něco, že jsme vyrušili jejich říčního boha, nebo co. Snažil jsem se jim vysvětlit, že potřebujeme pomoc, ale nerozuměli. Když nás sem dovlekli, přitáhli mě před jejich radu starších a pokud jsem to pochopil, rozhodli se nás zabít. Vůbec mě neposlouchali, tak jsem nakonec v nouzi vytáhl svůj mobil, zapnul ho, aby zapípal. Ten zvuk a světlo displeje na ně zřejmě udělalo dojem. Nakonec jsem jim vysvětlil, že jsme tři slavní čarodějové na cestách a že nám nesmí ublížit. Vypadalo to, že o na ně zapůsobilo, ale pak vystoupil jeden a vykřikoval, že i ti druzí dva musí ukázat nějaké kouzlo, aby nám uvěřili, tolik jsem pochopil. Nechali mně, abych k vám zašel a dal vám napít. Ale teď opravdu nevím, jak z toho ven. Moc se vám omlouvám, z jednoho nebezpečí jsem vás zatáhl do mnohem horšího…“
Aleš zaškubal pouty tak prudce, až provaz procházející kruhem trhl i Béďovýma rukama.
„No jo, jak ale máme předvést kouzlo, když jsme tu spoutaní dohromady, ksakru!“
Béďa už se úplně probral a oteklýma očima si prohlížel pouta. Pak pomalu řekl:
„Možná to nebude tak zlé, kolegové. Zkusíme se dostat z těchto pout a pak předvedeme radě starších nějaké pouťové kouzlo. Dostaneme se z toho, nebojte se.“
6 úkol: Dvojice se dostanou z pout a vyberou si jeden fyzikální experiment, který předvedou ostatním. Pak vysvětlí podstatu pokusu.
