4. kapitola
Profesor Valenta se ukázal jako ten správný muž na pravém místě. Naštěstí se již vrátil do své chalupy. Z rozhovoru s Béďou rychle pochopil, do jakého maléru se jeho bývalí studenti dostali, a neváhal ani na okamžik, když jej Béďa požádal o splnění riskantního úkolu. Provedl ho s nečekanou vynalézavostí. Aleš se nikdy nepřestal divit, co všechno profesor dokáže. Převlékl se za instalatéra, nalepil si falešné vousy, vyměnil své profesorské brýle za staré brýle s tlustými obroučkami, vzal si přes rameno vlastní montérskou brašnu a zcela nerušeně vešel do domu Látalových. Posbíral vše, oč ho Béďa požádal a stejně nerušeně odešel. Jak o hodinu a půl později Alešovi a Béďovi telefonem vyprávěl, neviděl nikoho cizího, natož nějaké muže v černém, jen si všiml slabého záblesku, jakoby odrazu od skla, který na chvíli blikl z věže kostela. Nic neobvyklého jinak nezaznamenal. Ale souhlasil s Béďou, že může jít o velmi mocnou organizaci s profesionálními vyzvědači.
„Radím vám, chlapci, schovejte se někam hodně daleko a hodně nadlouho. Nabídl bych vám rád azyl ve své skromné chaloupce, ale je to příliš blízko ohnisku dění a bylo by to příliš riskantní. Pokud nic neseženete, ozvěte se co nejdříve, a já vám zkusím zajistit ubytování u některého kolegy v zahraničí. A o své věci se, kolego Látale, nebojte. Schoval jsem je spolehlivě tam, kde je nikdo hledat nebude. Přeji mnoho štěstí a brzy se ozvěte,“ zakončil profesor své hlášení o úspěšné misi.
„Má pravdu,“ řekl zamyšleně Aleš. „Musíme odsud co nejdříve vypadnout, než jim dojde, kde bychom mohli být. Jenže kam? Mě nic nenapadá, když musíme počítat s tím, že vlaky a autobusy a letiště jsou hlídané. A auto nemáme. Neznáš někoho z ústavu, kdo má auto?“
Béďa si rozpačitě drbal bradu.
„Hmmm, nejsem tu moc dlouho, znám tu lidi jen od pohledu a zatím jsem se s nikým blíž neseznámil. A kromě toho teď už je skoro noc, nikoho tu neseženeme. Budem tu muset přenocovat a zítra ráno zkusíme někoho požádat, aby nás odvezl z Prahy. Udělej si pohodlí, já se jdu zatím umýt. K večeři zkus najít něco tamhle v šuplíku, snad tam zbyly nějaké sušenky.“
Béďa vyšel na chodbu a zamířil k umývárně. Už bral za kliku dveří, když se náhle otevřely dveře od laboratoře naproti umývárně a vyšel muž, kterého si Béďa pamatoval jako jednoho z mnoha svých nových kolegů. Neznal jeho jméno, jen ho občas potkal na chodbě a vzájemně se pozdravili. Nyní se na Béďu kolega překvapeně podíval a řekl:
„Koukám, že svoji práci berete taky vážně, pane kolego. Z fyziků tady většinou ponocuji jen já.“
Béďa náhle nevěděl, co odpovědět. Rozpačitě něco zamumlal, sklopil oči a snažil se uniknout do umývárny. Nechtělo se mu do svého problému zatahovat další lidi. Zdálo se, že bezejmenný kolega pochopil, že Béďovi není do řeči a otočil se ke svým dveřím, aby zamknul. Béďa už byl skoro v umývárně, když ho zastavil vědcův hlas:
„Promiňte, pane kolego, že se ptám – nemáte nějaké problémy?“
Béďa se překvapeně otočil: „Ehm…, proč myslíte?“
Muž se usmál: „Jednoduchá dedukce. Zaslechl jsem, že dnes jste prezentoval nějakou svoji teoretickou práci před vědeckou radou, a že měla úspěch. Také vím, že bydlíte na ubytovně ústavu nedaleko odsud. A nyní vás vidím vstupovat s kartáčkem na zuby do umývárny, zřejmě se tu chystáte nocovat. Předpokládal bych spíše, že po úspěšné prezentaci budete slavit nebo pokračovat v teoretických úvahách, ale určitě ne zde v laboratoři. Takže – jestli máte problém, třeba bych vám mohl pomoci. Neostýchejte se, my fyzici musíme držet spolu.“
Béďa se neostýchal. Jednak na něj udělala dojem logická dedukce, jednak s Alešem pomoc opravdu potřebovali. A tak odvedl kolegu do své laboratoře, představil jej Alešovi a pak mu společně vypověděli, do jakého maléru se dostali.
Jejich nový známý, který se jmenoval Michal Nový, se zamyslel.
„Myslím, že vám můžu pomoci. Dokázal bych vás schovat tak, že vás nenajde žádná sebeschopnější organizace. Ale … ale má to určitý háček.“
Aleš se na něj podíval:
„Víte, my jsme tak trochu v zoufalé situaci. Někdo po nás jde, nevíme kdo a nevíme přesně, co chce. Ale určitě to není nic příjemného. Takže bychom opravdu potřebovali…“
Béďa ho přerušil: „Jaký háček?“
Kolega Michal zrozpačitěl:
„Nejspíš mě budete mít za magora. Ale dokážu sebe a jiné lidi přenést s pomocí určitých slov do jiného prostoru. Je to jakási časová bublina, nebo co, a je tam ten prapůvodní les, který tu byl před tisíci lety, a žijí tam Keltové … Ale opravdu …“
Béďova tvář ztuhla. V jeho výrazu se postupně vystřídal nevěřícný úžas, pak vztek a nakonec zklamání. Řekl chladně:
„Děkuji, pane kolego, za nabídku, ale myslím, že si nějak poradíme sami. Ráno se určitě…“
Přerušila ho vyzváněcí melodie mobilního telefonu. Béďa ho prudkým pohybem uchopil, podíval se na displej a jeho výraz se opět prudce změnil. Na tváři měl výraz opravdové hrůzy. Aleš se vyděsil:
„Co je?“
Béďa třeštil oči na displej:
„Ikona chráněného spojení zmizela. Někdo se proboural mojí ochranou. To není možný … našli nás …“
Telefon dál vyhrával svoji melodii. Béďa opatrně, jako by se mohl spálit, stiskl tlačítko příjmu a pomalu přiložil telefon k uchu. „Ano?“
„I hope you have really nice evening, mister Latal.“
Uhlazený hlas pečlivě vyslovoval anglická slova.
„Doufám, že máte opravdu příjemný večer, pane Látale.“
Béďa těžce polknul:
„Co chcete?“
„To vy přeci víte, pane Látale. Jste velice inteligentní, určitě vám došlo, že váš objev vzbudí pozornost.“
„Tak přece jde o moji teorii. A co vlastně chcete? Chcete ji použít pro sebe? Kdo jste?“
„Na tom, kdo jsem, nezáleží. A vaši teorii použít nechceme, spíše naopak. Zastupuji skupinu, která vám mým jménem chce učinit velice výhodnou nabídku. Nabídku, která se neodmítá.“
„Ano?“
„Každý rok pět milionů jako grant pro vaše výzkumy. Za předpokladu, že ty výzkumy se nebudou ubírat cestou přímé přeměny tepla na elektřinu.“
„O co vám vlastně jde? Chcete zastavit pokrok?“
Hlas ho přerušil:
„K čemu taková velká slova, pane Látale. Vždycky jde jen o peníze. Skupina, kterou zastupuji, by se cítila ohrožena ve svém podnikání, kdyby se vaše teorie měla rozvinout do praktických aplikací. Například by mohly poklesnout zisky z prodeje pohonných hmot.“
Béďa těžce polkl. Všiml si, jak ho Aleš vyděšeně pozoruje. Uvědomil si, že nejspíš právě teď mají poslední příležitost k úniku. Sebral ze stolu poznámkový papír a tužku a přitom hovořil do telefonu:
„Aha, takže naftovým magnátům jde o prachy. Bojí se, že elektromobily, ve kterých by se mohlo topit čímkoli, by je připravily o zisky. To je opravdu silný důvod pro potlačování vědeckého poznání?“
Hlas se ozval trochu dotčeně:
„Ale proč tak vulgárně, pane Látale? Nabízím vám oboustranně výhodnou spolupráci. Vy se nebudete zabývat svojí teorií, my vám budeme platit. Nebudete první ani poslední. Nakonec si můžete vzít jako pomocníka i pana Wágnera, který je ve vaší laboratoři s vámi a kterého tímto pozdravuji.“
Béďa se rozhodl. Možná zbývají minuty, než před ústavem zastaví černé auto a vystoupí muži v černém. Zároveň si uvědomil, že pronásledovatelé nevědí o jejich novém známém. Horečně psal několik slov na papír a přitom mluvil do telefonu:
„Víte, děkuji za nabídku, ale musím ji odmítnout. Svoboda vědeckého bádání mi je přednější. A ještě vám musím říci, že před chvílí jsem umístil všechny své poznámky k teorii na internet. Jsou k nim přiloženy adresy nejrůznějších univerzit a hlavních médií po světě a pokud nebudu pravidelně měnit nastavení, třeba kdyby mne náhodou porazilo černé auto, nebo kdybych beze stopy zmizel, automaticky se rozešlou.“
Mezitím ukázal papír kolegovi Novému. Stálo na něm velkým roztřesenými písmeny:
„MÁTE TADY AUTO?“ Kolega Nový přikývl.
Hlas Béďu s pobaveným tónem pochválil:
„Hezký pokus, pane Látale, ale ujišťuji vás, že z vašeho počítače během posledních dvou hodin nic neodešlo. To jsme si zjistili. Opravdu mi připadá, že nás podceňujete…“
Hlas samolibě pokračoval, ale Béďa už neposlouchal. Gesty ukazoval, že všichni musí okamžitě odejít. Aleš i druhý muž to pochopili okamžitě. Béďa opatrně položil stále hovořící mobil na stůl a společně s ostatními vyběhl ze dveří. Běželi za Michalem, seběhli ze schodů a ven z ústavu. Již na schodech z budovy Michal vytáhl z kapsy klíčky k autu a dálkově odemkl svoji modrou Octavii stojící na parkovišti. Všichni tři nasedli do auta, Béďa na místo spolujezdce, Aleš dozadu. Od útěku z laboratoře neuplynulo více než čtyřicet sekund. Michal nastartoval a vycouval z parkoviště. Projeli ulicí Pod Vodárenskou věží a na křižovatce zabočili doprava na Davídkovu ulici. Sotva ujeli několik desítek metrů, uviděli v protisměru velké černé auto. Všichni jako na povel se ohlédli a viděli, jak prudce zabočilo do ulice k Fyzikálnímu ústavu. Aleš přiškrceně pronesl:
„Tak to bylo zase o fous.“
Až nyní si uvědomili, jak jsou rozrušení, jak rychle jim buší srdce a jak prudce dýchají. Aleš se podíval na svoji ruku a viděl, že se sice jemně, ale neovladatelně chvěje. Cítil v žaludku tlak, který hrozil vystoupat až do mozku a zaplavit ho ochromujícím strachem. Zhluboka dýchal, aby strach ovládl.
Michal za volantem polkl a řekl:
„Vidím, že je to opravdu vážné. Kolego Látale, prosím, věřte mi. Odvezu vás do Jižních Čech na jedno určité místo a schovám vás ke svým přátelům Keltům. Kdekoliv jinde v našem prostoru a čase byste nebyli v bezpečí.“
Béďa chtěl něco říci, ale pak jenom zamručel a přikývl. Bylo vidět, že i na něj rychlost nepřátel udělala dojem.
Prahou projeli v mlčení. Byl už pozdní večer a setmělo se, provoz byl slabý a obávanými místy, kde ve dne stojí dlouhé kolony, projeli bez zastávky. Vyjeli na dálnici, za Mnichovicemi odbočili na Benešov a zamířili na Tábor. Auto tiše šumělo letní nocí a Aleš na zadní sedačce usnul. Béďa nakonec potlačil nedůvěru ve svého zachránce a dal se s ním do hovoru. Projeli kolem Tábora a pokračovali dále na jih. Za Veselím nad Lužnicí odbočili na Třeboň. Byla již hluboká noc a z měst viděli jen svítící okna domů a ulice osvětlené lampami ubíhající dozadu, do letní noci.
Na začátku Třeboně Michal odbočil doleva podle směrovky na Suchdol. Béďa také již nějakou chvíli klimbal, ale náhle ho vzbudil prudký manévr vozu a zaklení řidiče:
„Ksakru, co to dělá, ten…!“
Béďa vytřeštil oči na velký černý automobil, který je divoce předjel a nyní před nimi prudce brzdil.
„To jsou zase oni!“ zašeptal nevěřícně. „Jak nás mohli zase najít?“
Černý vůz již téměř zastavil a pomalu se otáčel bokem k Octavii, aby jí zabránil projet. Béďa se jen díval, jak se jejich vůz pomalu blíží k automobilu, který nyní připomínal černou skálu stojící na silnici. Už nevěděl, co by měl udělat. Zezadu slyšel přerývaný dech Aleše, který se také probudil a nyní hleděl předním oknem na jejich nemilosrdný osud.
Jenže Michal za volantem se zřejmě nehodlal jen tak vzdát.
„Držte se!“, vykřikl a šlápl na plyn. Prudce strhl volant doprava a protáhl se mezi plotem a zádí černého vozu. Přejel obrubník chodníku, Octavia nadskočila, zezadu se ozvala rána a skřípění plechu, přejeli přes trávník a najednou byla před nimi volná ulice. Motor Octavie vyl v plných otáčkách, Michal horečně řadil a prudce trhal volantem. Plnou rychlostí proletěli několik křižovatek. Aleš se s úzkostí díval dozadu a hledal, zda se neobjeví světla vozu pronásledovatelů. Jejich Octavia zatím s ječením pneumatik projížděla úzké uličky vilové čtvrti Třeboně a náhle se vynořila na silnici vedoucí po hrázi rybníka Svět. Projeli úzkou alejí stromů a devadesátkou se řítili ven z města. Náhle Aleš zahlédl světla auta jedoucího za nimi a pak se ve světle lamp pouličního osvětlení objevil černý vůz, řítící se úzkou silnicí za nimi.
„Jsou tu, zase jsou za námi!“
Řidič jen mrkl do zpětného zrcátka, přidal plyn a bez zpomalení prudce zabočil doprava na odbočce, která se před nimi objevila. Uháněli noční jihočeskou krajinou a za nimi pár kulatých světel, která se nepřibližovala ani nevzdalovala. Projeli bez zpomalení nějakou vesnicí, pak jeli mezi loukami a vnořili se do lesa. Řidič využil toho, že v zatáčce na chvíli zmizela světla pronásledovatelů a na nejbližší odbočce zabočil do lesa na lesní cestu. Zhasl světla a chvilku jeli cestou potmě. Aleš zadním oknem zahlédl černé auto, jak projelo kolem odbočky.
„Rychle, vystupujeme a jdeme do lesa, “ zašeptal Michal. „Zkusím se dostat do pra-lesa tady, jinak už neunikneme.“
Sotva se vzdálili od vozu necelých dvacet metrů, osvítily cestu reflektory automobilu, který sem přijížděl ze silnice. Všichni tři pronásledovaní se skrčili pod smrček. Cizí auto zastavilo za jejich Octavií, ozvalo se klapnutí dveří a pak kroky v jehličí.
4. úkol: Hra s hledáním dětí schovaných v lese
