2. kapitola
Seděli ve vagónu metra a přemýšleli. Nakonec dospěli ke stejnému závěru:
„Ano, nikdo jiný to být nemůže,“ řekl Béďa. „Jen vedoucí katedry Horák znal z anotace obsah mé práce předem a mohl zorganizovat tu akci. Je dost schopný na to, aby z teoretických úvah dokázal posoudit možné využití. Ale stejně nemůžu uvěřit tomu, že by na mě poslal nějaké zabijáky.“
Aleš pokrčil rameny.
„Nemusel to udělat dobrovolně, nevíš, čím ho mohli přinutit. Nejspíš jde o organizaci všeho schopných lidí. Ale nechápu, jestli chtějí ten tvůj objev pro sebe nebo naopak ti chtějí zabránit ho rozvinout. Ale teď už je to snad jedno, unikli jsme jim…“
Béďa se zatvářil pochybovačně:
„No, Aleši, nemyslím, že nadlouho. Ty vlastně ano, za chvíli odjedeš do Paříže a tam po tobě nepůjdou. Ale já musím předpokládat, že po mně jde někdo velmi mocný, takže asi znají moji adresu doma i tady v Praze a nejspíš tam už na mne čekají.“
Aleše tato možnost zjevně nenapadla. Rozčileně vyskočil ze sedadla a vyhrkl: „To vůbec nepřichází v úvahu, že bych teď odjel a nechal tě tu samotného. Na to zapomeň!“
Béďa se na něj chvíli díval a pak se usmál. Pochopil, že nemá smysl se snažit Aleše přemlouvat. Místo toho řekl: „Hele, už jsme na Hlavním nádraží. Vystupujeme? Nebo pojedeme radši dál… Co když už jsou tady taky?“
„Jasně, jedem dál. Aspoň budeme mít čas se rozhodnout, co budeme dělat.“
Po dvou přestupech nakonec vystoupili na stanici Nové Butovice, sedli si v hale na lavičku a zkoumali možnosti situace, ve které se tak neočekávaně ocitli. Bylo jim jasné, že domů, do vesničky v Jižních Čechách, ani do Béďova bytu v Praze nyní nemůžou. Ale postupně se rozhovor rozvinul do úvah o tom, o co vlastně těm mužům jde. Bylo zřejmé, že nejsou naladěni mírumilovně, ale nebylo zřejmé, jak velké nebezpečí od nich hrozí.
Béďa přemítal:
„Jestli skutečně po nás jdou kvůli mému nápadu, tak zase tolik možností není. Může to být skupina drsných podnikatelů, kteří by chtěli ten objev využít a nadělat na tom velký prachy. Ale to se nezdá moc pravděpodobné, protože od teoretického zdůvodnění k praktické výrobě nějakého zařízení je hodně, opravdu hodně dlouhá cesta. Takoví podnikatelé by chtěli rychlé výsledky. Takže – druhá možnost je, že se někdo cítí ohrožen i takovouhle malou pravděpodobností nového zdroje energie. Hm… To by mohli být výrobci elektřiny – ale to se mi nezdá, nebo by to mohli … co je?“
Béďa se podíval na Aleše, který ho tahal za rukáv.
„Jsou tu. Támhle … a támhle“, šeptal Aleš a přejížděl očima po odjezdové hale. Béďa uviděl jednoho muže v černém obleku a s černými brýlemi, který se blížil od eskalátoru a rozhlížel se po hale. Pak uviděl ještě jednoho, který byl už blíže. Nicméně se zdálo, že je ještě ani jeden nespatřil.
„Jak nás tu mohli najít?“, šeptal Aleš a v očích se mu pomalu objevoval strach. Béďa také cítil, jak se mu od žaludku nahoru šíří ochromující chlad. „Co budeme dělat?“, zašeptal přiškrceným hlasem.
Ale zdálo se, že Aleš svůj strach už překonal. Zhluboka dýchal a rozhlížel se po hale. Uvědomil si, jak špatně si vybrali místo k zastávce. Hala měla jen jeden východ k eskalátorům a od něj se právě blížili dva muži v černém. Stále Aleše a Béďu nespatřili, ale vypadali, že jdou najisto. Naštěstí zrovna přijely současně dva vlaky metra a lidé se hrnuli k východu. Aleš se rychle rozhodl.
„Béďo, rychle. Sundej bundu a vezmi ji do ruky. Sčesej si vlasy do čela. Tvař se jako buran. Zkusíme jim proklouznout mezi lidmi, co jdou k východu. Rozdělíme se a každý za sebe, jo? Nahoře se sejdeme“.
Aleš si sundal svoji bundu, obrátil ji naruby, přehodil přes batoh, ten vzal do ruky, nahrbil se, zamračil se a zmizel mezi lidmi procházejícími k východu.
Béďa strčil ruce do kapes, zkusil výraz burana a trochu se přikrčil. Nalevo před sebou uviděl jednoho z pronásledovatelů už docela blízko, jak se zkoumavě rozhlíží. Béďa se ještě více skrčil a schoval se za rozměrnou paní středního věku, která se prodírala davem. Šel pomalu a snažil se, aby nic netušící paní byla stále mezi ním a mužem v černém. Už jej téměř minul, když necelé dva metry před sebou uviděl druhého muže, který byl naštěstí obrácen zády. Dvěma kroky se dostal za dva milence, kteří se k sobě tiskli jako o život, a pomalu, schován za nimi, se sunul směrem k východu.
2. Úkol: Hra Omotávání stromů
