Letní tábor Kratizna
Neděle, 21. 8. 2005 – Den 8.
Ráno bylo stejné, jako každé jiné ráno v tělocvičně, a že jsme jich už zažili!
„Tak, mládeži, vstávat!“, duněl v půl osmé s ozvěnou Bohoušův hlas, ale děti předstíraly, že během noci podivnou a nešťastnou náhodou ztratily sluch a zavrtávaly se hlouběji do vyhřátých spacáků. Bohouš ovšem zjistil, že neztratily vnímavost ke studené vodě, a tak tedy obcházel po tělocvičně a jako pan farář kropil jednoho hříšníka po druhém.
Nakonec se však, ostatně jako vždycky, všichni ze spacáků vyhrabali, omyli se, sbalili si věci a oblékli se. Z chodby se již linula vůně snídaně, čerstvých rohlíků, horkého kakaa a jahodové marmelády. Před tělocvičnou zřídili kuchaři a kuchařky improvizovaný švédský stůl z laviček a všichni se nacpali, co se do nich vešlo. Však taky dnes potřebujeme hodně energie, čeká nás cesta zpět do tábora. A tábor leží od nás kde? Správně, na severu. A sever je na mapě vždy kde? Správně, nahoře. Z toho vyplývá, že celou cestu pojedeme do kopce. Nebo že by ne?
Krátce po deváté hodině jsme byli připraveni a vyrazili jsme. Obě skupiny směřovaly k hradu Landštejnu, ovšem my, co nejsme malé dětičky, jsme jeli o něco delší trasou na Český Rudolec. Kousek za ním Kačka Smrčkové píchla duši u kola, ale protože jsme měli náhradní, oprava netrvala dlouho a zase mohla jet. V Matějovci jsme se opět rozdělili na stejné skupiny jako včera. Bohouš se svou skupinou chrtů odjel a Kačka znovu píchla. Ukázalo se, že si vozila v plášti zaražený hřebík, který tu celou neplechu způsobil. Hřebík jsme odstranili, duši zalepili a nafoukli a mohli jsme pokračovat na Rožnov a dále po modré. Tam, po několika desítkách metrů po polní cestě – hádejte co! Myslíte, že Kačka píchla duši? Kdepak, špatně! Tentokrát ji celá duše praskla. A nebylo to naposled.
Ale abych to nezdržoval – po třicátém prvním zalepení duše, nasazení na kolo a nafouknutí to nějak vydrželo a mohli jsme dojet k hospodě pod Landštejnem, kde již všichni čekali, nikoli na Kačku a mne, ale na Pavla, který měl přivézt oběd. Avšak nepřijížděl, mobil nebral, čas utíkal, zoufalost stoupala a hromadná smrt hladem se stávala reálnou možností konce našeho výletu. Ale pak, sláva, odkudsi přišla zaručená zpráva, že Pavel přijede, ale až ve dvě hodiny. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, takže jsme se rozhodli, že dojedeme do Slavonic a tam poobědváme. Hlavně, že budeme blízko u nádraží, protože jsme se měli vlakem přiblížit k táboru (a proto až tak nevadilo, že to je na sever a tedy do kopce).
Netřeba připomínat, že dokonale zafungovaly zákony klasické komedie ze současnosti, protože ještě poslední dítě nezmizelo za zatáčkou a na silnici se objevilo auto s Pavlem. Byl to opravdu on, protože nám, kteří jsme nestačili ujet do Slavonic, hned vynadal, kam jsme ho to poslali, že tam někde v lese znenadání končila silnice třímetrovým srázem, že odsud musel asi třicet kilometrů couvat, a co je to za blbost, že přijede až ve dvě hodiny, když je přeci tady zrovna teď. Když se vybouřil, nakonec souhlasil s tím, že poobědváme před nádražím ve Slavonicích, a odjel. I my jsme nakonec od té hospody odjeli, ujeli těch deset kilometrů do Slavonic, kde se již většina dětí oddávala zmrzlinovým a nanukovým orgiím, a ti odvážnější se dokonce vydali do katakomb pod náměstím. A když jsme se tedy vydováděli, pomalu a důstojně jsme se přepravili k nádraží, kde již z Pavlova auta voněl oběd z várnic. Kupodivu jsme stále všechno stíhali, pěkně jsme se najedli, uklidili ešusy zpět do Pavlova auta, dovedli kola k nástupišti a ukázněně vyčkali příjezdu vlaku směr Dačice – Telč – Hodice, odjezd v 16:06 z prvního nástupiště. V tom vlaku jsme měli dokonce vlastní vagón pro nás a naše věrné bicykly, protože Bohouš, budiž mu věčná chvála, nezapomněl oznámit Českým drahám náš úmysl odsud cestovat.
Během cesty vlakem se myslím nic zvláštního nestalo, vyložili jsme se v Hodicích a odjeli do tábora. Tam už čekala Iva Svatošová, která přijela z Jindřichova Hradce sama na kole. Naopak odjíždějí Šimečkovi s Terezou, Urbanovi, Jitka Kaletová. A vrátil se Honza Běláč. Tím personální změny skončily.
Večer jsme ještě zkoušeli pokácet další z vítězných soušek, ale tahle se nějak vzpouzela, pořád stála, i když jsem uřízl odspodu čtyři asymetrické, tedy asi metr dlouhé (to je ale starej vtip, co?) špalky. Nakonec došlo na lano a hrubou silou jsme tu vzpurnou soušku nakonec skolili, naporcovali, odnosili to tábora a naštípali na kusy. Tak, patřilo jí to. A když se setmělo, tak jsme s ní zapálili táborák, u které se opět vyplácely plichtíky za cestu, za služby, za vraždění, prostě taková normální účetnická rutina.
A protože už je polovina tábora za námi a děti začínají být dost unavené, ani nikdo neodmlouval, když bylo zaveleno odebrati se do říše snů.