Letní tábor Kratizna
Sobota, 20. 8. 2005 – Den 7.
Tak tento víkend se pro změnu nechystáme na vodu, ale na dvoudenní cyklovýlet s trasou dle Bohouše. Kdo zná Bohouše, jeho trasy a jeho zkratky, ten už ví, na co se těšit (nebo čeho se obávat?).
Ale ani očekávaná dřina na kolech nás samozřejmě neodradila od rozcvičky. Zvláště když bylo opět tak krásné slunečné ráno a na rozcvičku s námi navíc běžel Honza Kreisinger. Kdo by si nechal ujít rozcvičku s běžcem, který figuruje na předních místech republikových tabulek? Někteří (teda alespoň já) doufali, že nám ukáže nějaký fígl či speciální cvik, s jehož pomocí dosahuje tak fenomenálních úspěchů. Jenže když jsme se dodychtili na jednu z našich rozcvičkových luk, Honza už tam odpočíval, pak nás chvilku sledoval, jak pod vedením Fandy cvičíme a pak se sebral a šel si lehce vyklusnout pár (desítek?) kilometrů v okolí Roštejna. (Jestli tohle náhodou nebude ten jeho fígl!)
My jsme zamířili opačným směrem k táboru, ti, co chtějí být jako Honza, běželi, ti ostatní se jen tak ploužili pěšky. Od lesa nás nevěřícným pohledem sledoval jakýsi postarší tramp zabalený v spacáku nebo možná v celtě.
V táboře pak program pokračoval rychlou snídaní a horečným balením ešusů, karimatek, spacáků, polštářků a velkých plyšových medvědů, zkrátka všeho, co člověk nezbytně potřebuje na dvoudenní výlet. S sebou na kolech jsme ovšem vezli jen to nejnutnější: pití, svačinu, plavky a menší plyšové medvědy, ostatní věci nám Pavel přiveze autem na místo noclehu.
Bohouš ještě rozdílí poslední instrukce ohledně trasy a vyrážíme. Jako obvykle se dělíme již na startu na skupinu menších a větších. Naše skupina, tedy ti větší, silnější, rychlejší a vytrvalejší, jede na Hodice, Panenská Rozsíčka, odsud malou zajížďkou k pramenům Dyje. Tady chvilku odpočíváme, doplňujeme do cykloláhví Dyji a Fanda na děvčatech s pomocí modrých a červených přileb modeluje úlohu o trpaslících s čepičkami z Intelektuálních rozcviček. Myslím, že takto názorné řešení děvčata nakonec pochopila. Pokračujeme cyklocestami i cyklonecestami na Pavlov, Starou Říši, zde se dále dělíme na opravdové chrty (Bohouš, Petr Urban + kluci + Kačka) a běžné chrty (já + ostatní děvčata + Matěj + Dan + David Linhart). Po cestě ještě lehce trénujeme na Intelektuální rozcvičky a jak si tak všichni lámou hlavou s obručí kolem Zeměkoule, či jak to bylo s těmi pomalovanými smějícími se Číňany, ani si nevšimneme, že jsme prosvištěli Červeným Hrádkem a blížíme se k Dačicím, našemu dnešnímu cíli.
Na dačickém náměstí jsme konečně zvolnili a naši pozornost připoutala cukrárna s velkým nápisem „Točená zmrzlina“. Najednou si všichni uvědomili, že již dlouhou řadu dní neměli zmrzlinu ani žádný pořádný zákusek se šlehačkou, a že tento abstinenční příznak už déle nevydrží, takže bylo nutno se tu na nějakou chvíli zastavit. Ale nebyl žádný spěch, déšť ani bouřka se kupodivu nechystaly, a tak jsme si užívali letní pohody v cukrárně. Pak jsme se domorodců vyptali na cestu ke stadionu, kde nám Bohouš domluvil nocleh, a za chvilku jsme už na parkovišti před stadionem vybalovali ešusy na oběd, který nám přivezl Pavel v autě. Malé dětičky pod vedením Jitky, Hanky, Milady a Pavla Šimečka dorazily chvilku před námi, opravdoví chrti pod vedením Bohouše a Petra Urbana st. chvilku po nás.
Potom nás už unavilo se povalovat po asfaltu parkoviště, tak jsme pronikli na trávník stadionu (a velmi jsme si užívali nezvyklého pocitu, že chodíme po trávě a nikdo nekřičí do rozhlasu „Děkujeme atletům, že nešlapou po trávníku!!!“, jak je zvykem na stadionu ve Čtyřech Dvorech). S pobavením jsme sledovali skupinu jakýchsi lidiček, kteří se na dráze jakoby rozklusávali a rozcvičovali, a když se zjevně chystali jít hrát fotbal, otázali jsme se zdvořile, zda by si s námi nechtěli zahrát. A chtěli. Ukázalo se, že je to skupina reprezentantů na soustředění. Reprezentují Českou republiku – to byste neuhodli – v kuželkách. Nikoli v bowlingu, ale v pravých českých kuželkách. Prý se to liší koulemi – u kuželek nejsou koule s dírami pro prsty.
Rychle jsme tedy sestavili mužstva, postavili brány, sehnali obecenstvo, aby nám fandilo, a hra byla zahájena. Nutno říci, že na to, že naši soupeři byli představitelé v podstatě hospodského sportu (a někteří z nich tak i vypadali), nehráli tak špatně. Ovšem nemohli mít na nás, trénované atlety. Rychlé starty na míč, výskoky při hlavičkách, dlouhé sprinty, v tom všem jsme je vysoko převyšovali. Mladí atleti se hnali stále dopředu a vzadu to zkušeně jistil Pavel Šimeček s mojí skromnou dopomocí. Dan Smrčka si chtěl také zahrát, jenže měl na sobě pouze cyklistické tretry, a v nich to rozhodně nešlo. Sháněl tedy nějaké botasky a nakonec si je půjčil od Zuzky Šimečkové. Připomínám, že Dan je ročník 1991 a Zuzka 1996, takže tu byl jistý nepoměr velikostí bot, ale když si Dan vzal dvoje ponožky a pořádně utáhl tkaničky, tak mu Zuzčiny boty z nohou ani moc nepadaly.
Myslím, že to byl pěkný fotbal, útok stíhal útok, dokonce i soupeři občas pronikli na naši polovinu, ale rozhodně jsme kormidlo zápasu drželi v rukou my. Byla to taková příjemná relaxace po celém dnu stráveném v sedle kola.
Cože? Ptáte se, kolik to bylo? Ale to není moc důležité, hlavně, že jsme měli více ze hry a pěkně jsme si zahráli. No dobře, tak já vám to prozradím – bylo to 3:2. Za nás skórovali Jindra a krásnou ranou z dálky David Linhart. Pak už kuželkáři museli jít na večeři, jinak bychom je určitě porazili.
Pak už i my jsme se přepravili k nedaleké tělocvičně, která byla pro dnešek naší ložnicí. S tělocvičnami už máme své příjemné zkušenosti z loňska a ta letošní také byla příjemná. Vysprchovali jsme se v horké vodě a pak jsme se jen tak povalovali po žíněnkách.
Večeře byla studená, ale kdo chtěl, mohl si dát výborné uzením ohřívané buřty ve vedlejším tenisklubu. My, dospělejší, jsme tedy chtěli. Pivo tam měli taky dobré.
Ještě musím zmínit jeden menší ústupek městskému konzumnímu životnímu stylu – Andulka, obě Šárky, Míša a spol. se doslechly, že dnes večer je někde ve městě diskotéka, a rozhodly se ji navštívit. Vykoupaly se, oblékly se do nejlepších tepláků, co měly s sebou, snad na sebe i něco navěsily a namalovaly a ještě s několika kluky vyrazily. My, rodiče, jsme jim v tom moc nebránili, protože lepší než zákazy je to, když potomek přijde sám na to, že není až tak o moc stát. Trochu problémy s rodičkou měla Šárka Kaletová, protože jí ještě nebylo patnáct, ale když slíbila, že se do devíti vrátí, mohla se k výpravě připojit.
Mám dojem, že se všichni vrátili ještě před devátou a vypadali, že skutečně udělali tu zkušenost, že není až tak o co stát. Takže to nakonec všechno dobře dopadlo a mohli jsme všichni jít klidně spát.