Letní tábor Kratizna
Pátek, 19. 8. 2005 – Den 6.
Brzy ráno přijel Pavel a přivezl nám další krásné jitro, s šikmými slunečními paprsky pronikajícími oparem mezi stromy, rosou třpytící se na krajkách pavučin v trávě a ptáčky zpívajícími vysoko na nebi. To byla ale krása! To se běželo úplně samo na rozcvičku! Však také všichni již dobrou čtvrthodinu před budíčkem netrpělivě podupávali před stany a hudrovali, kde je ten Bohouš, že je zbytečně zdržuje od rozcvičky. Ale nakonec se zívající a protahující se Bohouš objevil, protřel oči a mohli jsme konečně vyrazit. Děti samy již věděly kudy, a než se Bohouš jako poslední objevil na sluncem zalité louce za lesem, všichni již cvičili, protahovali se, běhali rovinky a dělali padesát kliků. Takové to bylo krásné ráno!
Ale i jinak se ukazovalo, že tábor konečně vjel do zaběhaných kolejí. Po přiběhnutí z rozcvičky (samozřejmě téměř sprintem) jdou všichni na snídani, při níž zběžně kontrolují nástěnku, zda se neobjevily nové úkoly oblíbených intelektuálních rozcviček. Následuje dokončení hygieny, čištění zubů a tak podobně.
Mezitím už Pavel připravuje svůj další orientační závod. A než si připraví mapy, seznamy kontrol, průkazky a startovní listiny, vyhlašuji další celotáborovou hru – hru na vraha. Taky ve vás teď tak hrklo? Ale nebojte se, nešlo o opravdové vraždění, bylo to jen jako, tedy většinou. Dva jedinci byli vylosovaní jako vrahové a jejich cílem bylo zavraždit (jenom jako, samozřejmě) co nejvíce lidí. Vraždilo se jednoduše – stačilo druhého chytnout pod krkem, a bylo po něm. Opakuji, jenom jako. Když jste ho tedy moc nezmáčkli. Zavražděný (jako) musel lehnout a ležet, dokud se ho někdo jiný nezeptal: „Helé, a nejseš ty náhodou mrtvéj?“ Pak už mohl vstát, ale protože, jak známo, mrtví nemluví, nesměl prozradit svého vraha.
No a druhým cílem vrahovým, tentokrát stejně jako u opravdových vrahů, bylo nenechat se vidět při činu, chytit a usvědčit. Nejlepší na tom bylo, že nikdo nevěděl, kdo jsou ti vrahové. Mohl to být kdokoli. Nejlepší přítel, spolubydlící ve stanu, vaše kamarádka, které řeknete všechno, nebo ta sympatická holka z protějšího stanu. Chápete tu nejistotu? To byla asi ta nejhorší hrůza – člověk nevěděl, od koho přijde smrtící chňapnutí pod krkem.
No ale teď bylo slunečné dopoledne, zatím to ještě všem tak nedošlo. Jen počkejte večer, až budete chtít jít na záchod, holenkové!!! Ale zatím si všichni, vrahové i budoucí oběti, připravovali mapy na Pavlův orienťák.
No, kolem poledne bylo odstartováno a okolní lesy a luka se zaplnily pobíhajícími dětmi s mapami, hledajícími důmyslně schované Pavlovy kontroly. Přibíhající děti na tábořišti pak registrovali manželé Šimečkovi. (Připomínám, že po dobu orienťáku byla hra na vraha pozastavena.)
Po orienťáku byl oběd, pak bylo podle programu koupání v lomečku, jenže bylo třeba dohnat včerejší atletický den. Kromě toho také přijel náš nejlepší atlet, Honza Kreisinger, tak jsme se chtěli vytáhnout.
Začali jsme 60 m pro žactvo, pokračoval sprint 100 m pro dorostence, hod oštěpem a střelba ze vzduchovky. Bohužel se vzduchovce již první den při tom nakládání a vykládání nějak ztratila muška. Sice jsem vyrobil náhradní mušku z drátu, který jsem omotal kolem hlavně a zakroutil kleštěmi nahoru, ale kupodivu se s tím skoro nikdo nemohl trefit.
Pak Pavel ještě učil Hanku Urbanovou házet oštěpem, no a tím prozatím atletické soutěže skončily. Pak následoval ještě volejbálek dorostenců s Honzou Krajsíkem.
Navečer jsme konečně odjeli do lomu na to slíbené koupání. Odvážní chlapci zde zkoušeli skoky z ještě vyšší skály, která při tom prvním koupání v dešti nebyla v mracích ani vidět. Posíleny jejich odvahou, i mladší žákyně se nakonec odhodlaly skákat ze skály, i když z menší výšky. Fanda zase předváděl svá oblíbená salta do vody. Kromě toho jsem také přivezl potápěčské ploutve a brýle, takže mnozí okusili i podvodní svět ticha.
Do tábora jsme se vrátili až po sedmé hodině. V táboře byl již Pepík Běláč, jak všichni vědí, tatínek Honzíka Běláče (toho odvezl) a Kačenky Běláčové (tu přivezl). Takže proběhlo střídání, ale celkový počet Běláčů zůstal vlastně zachován.
Pak však byl již čas na večeři, po večeři rychle na táborák, protože se nejen vyplácely plichtíky za služby a umístění v soutěžích, ale byla také první burza. Ale burzu je, jak známo, zbytečno popisovat. Kdo ji nezažil, nepochopí to vzrušení z přihazování, horečné počítání zbývající finanční hotovosti, uzavírání konsorcií za účelem získání velkého pytlíku smažených brambůrků (s horskou solí!), to zklamání, když někdo bohatší si šťastně odnáší zrovna ten šampon, který tak nutně potřebujete. A kdo to zažil, pro něho jsou veškerá slova zbytečná. I když nutno přiznat, že tato první burza nebyla ještě tak napjatá a ani se tu neprodávaly tak vysoce ceněné artefakty, a hotovosti mezi lidmi bylo také zatím málo, takže jsme ji krátce po desáté hodině večerní ukončili. Však si ještě zaburzujete!
Ještě jsem zapomněl říci, jak dopadl první vražedný den: dopadl výtečně – aspoň pro Vojtu, který vyvraždil skoro celý tábor a má tedy na svědomí 26 vyhaslých životů nevinných dítek (jenom jako, že?) a tím si vydělal 26 plichtíků (ono to vraždění je taky dřina, nemyslete si). Druhý vrahoun Vítek Pšenička měl na kontě jen dva kousky. No a tím skončil další den, skoro všichni již klidně oddechovali ve stanech, jenom bratři Kubelkové a myslím oba Petrové a Fanda si na žhavých uhlících opékají vlastnoručně připravený špíz. Tak dobrou chuť a dobrou noc!