Letní tábor Kratizna
Čtvrtek, 18. 8. 2005 – Den 5.
Ano!!! Podařilo se!! Probouzíme se do jiskřivého slunečného jitra!
Přestože je dnes na programu 1. atletický den, vyrážíme na 1. cyklovýlet. Na atletiku bude ještě dost času, musíme využít počasí, dokud nějaké je. Myslím, že snad ani nebyla rozcvička, rychle snídáme, připravujeme svá věrná kola a již před půl desátou vyrážíme. Podle osvědčeného receptu dělíme peloton na „malé dětičky“ a „silniční chrty“. Zdá se, že jsem už poněkud dospěl, takže mi bylo povoleno jet tu náročnou trať s chrty směrem na Růženou a Batelov, zatímco malé dětičky pod vedením Jitky, Hanky, Milady a Pavla Šimečka míří na Telč.
Naše cesta byla pěkná a náročná. Z Batelova jsme po krátkém občerstvení pokračovali na Dolní Cerekev a pak dál a dál do vrchů, až na vrch Čeřínek. V ďábelském závěrečném stoupání se naše skupina poněkud roztrhala, ale nebylo se čeho bát, cyklostezka byla dobře značená. Tak jsem po ní pomalu stoupal s Maruškou a společně jsme se těšili na zasloužené pivo (já) a džus (Maruška) ve vrcholové hospodě. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme přijeli před hostinec s nápisem Čeřínek, ale z celého družstva tam byl jen Petr Urban mladší, stejně zmaten jako my. Několikrát jsme obešli hospodu, podívali se na sjezdovku za hospodou, několikrát jsme přečetli nápis na hospodě, abychom se ujistili, že jsme na tom správném vrchu, ale po zbytku výpravy ani stopy. Záhada. Po chvilkách zoufalého odhodlání dát si to pivo a džus jen tak sami, nakonec přeci jen došlo na mobilní spojení s Bohoušem. Ukázalo se, že jemu a ostatním nestačilo dosažení občerstvovny, ale museli vyjet až na nejvyšší bod (761 m), který byl ještě asi jeden kilometr za hospodou. No, co jsme mohli dělat. Nasedli jsme a vyšlapali za nimi ještě těch několik metrů převýšení, abychom pak mohli říci, že jsme tam byli. S celým družstvem jsme udělali společnou družstevní vrcholovou fotografii a zase jsme sjeli dolů, teď už konečně k oné vábící hospodě, za pivem, džusem, limonádami, nanuky a smaženými sýry. Naše atlety pak ale zaujaly spíše dětské houpačky, takže jsem měl pocit, že jsem zase na výpravě s malými dětičkami.
Kolem půl jedné jsme byli již dostatečně občerstveni a byl čas opět vyrazit. Podle mapy byl Čeřínek nejvyšším vrchem v okolí, takže jsme čekali jen dlouhý příjemný sjezd prakticky bez šlapání až do Nového Rychnova. Leč ouha, jak se praví ve starých románech. Cesta byla nejen kamenitá a těžko sjízdná, ale stoupala tak často do kopce, až to vypadalo, že porušuje přírodní zákony. Ale každý kopec někdy skončí a i my jsme se nakonec dočkali i toho dlouhého sjezdu do Nového Rychnova. Tam došlo k dalšímu dělení „silničních chrtů“ na „skutečné silniční chrty“, kteří pod vedením Bohouše vyrazili směrem na vrch Křemešník (765 m), a „obyčejné silniční chrty“, kteří toho měli už docela dost a rádi by už mířili zpět k táboru. K nim jsem se celkem rád přidal a ve složení: všechna děvčata + 1 Matěj + já jsme vyrazili na Horní Cerekev (po cestě jsme ještě spravovali duši Lucky – tedy jejího kola) a odsud na Batelov, Rácov, Lovětín, Růženou, Čenkovský lomeček a tam koupání – ááách, to byla slast. Pak už to byl jen kousek do tábora, kam jsme dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední a měli spoustu času na povalování, než po šesté hodině dorazili prakticky současně opravdoví chrti a malé dětičky.
Počasí se nám vydařilo, nikdo se neztratil ani se nikomu nic nestalo, takže cyklovýlet je možno hodnotit kladně. Prostě jsme si to všichni užili. Únavu ze šlapání do kopců jsme rozehnali podvečerním fotbálkem až do tmy, a pak už byl čas na táborák a zpívánky s kytarou Vítka a Kačky.