Letní tábor Kratizna
Pátek, 26. 8. 2005 – Den 13.
Tento den probíhal současně ve dvou částech, jedné zjevné, což byl druhý Atletický den na louce za tábořištěm, kde probíhaly soutěže v těchto disciplínách: vrh koulí, hod létajícím talířem, skok do výšky z místa, skok do dálky z místa a hod míčem na autový způsob. Nebyl to sice původně plánovaný devítiboj, ale i tak bylo vidět dost pěkných výkonů. Ve velmi napínavém souboji ve výšce nakonec třetím pokusem na neuvěřitelných 138 cm porazil Matěj Petra Urbana, když velký favorit Fanda vypadl již dříve.
Druhá část dne byla nejprve skrytá, to když jsem celé dopoledne připravoval honbu za pokladem, a pak teprve zjevná, to když se hledači pokladu mohli z těch mých úkolů zjevit. Honba za pokladem byla vlastně dokončením celotáborové hry.
Samotné hledání pokladu začalo až po všech atletických soutěžích a rovněž po obědě. Podle prastarého obyčeje startovala družstva podle bodů získaných za celý tábor (a to nikoliv v opačném pořadí, tedy že by ti nejlepší startovali jako poslední, jak nějaký vtipálek prosadil na loňském táboře). Po sečtení bodů a také započtení časových rozdílů v řešení jednotlivých úkolů celotáborové hry vyšel rozdíl mezi prvním a posledním startujícím družstvem skoro čtyři hodiny. Hm, to by asi nešlo, to by se z toho nějak vytratilo to soutěžení. Přepočetl jsem tedy rozdíly na jednu hodinu, ale i tak by dvě poslední družstva startovala skoro současně, ale celou hodinu po prvním. Až po dalším zkrácení se všechna družstva vešla do třiceti minut, což bylo už přijatelné.
A tak po krátkém poučení startovalo jako první Fandovo družstvo (jinak se jmenovalo Pitná Voda), aby někde v okolí našlo obelisk, popisovaný v textu, a u něho začátek „dřevěné cesty“, zmiňované již v tom latinském textu. Obelisk, či opracovaný kamenný památník, byl dokonce na nástěnce neumělou rukou nakreslen a Fandovi a jeho spoludružstevníkům stačil jediný a pohled a běželi najisto.
Pro ty, co si nebyli jisti, kde obelisk hledat, tu byla nápověda, dokonce veršovaná:
Pod zemí se v kosti vkrádá chlad
a slunce záře jasná hasne.
Tam najdeš, co pomůže ti snad
a rázem vše ti bude jasné.
Bylo to Vojtovo družstvo (?), které se rozhodlo nápovědy využít. Členové si verše přečetli, přemýšleli asi pět vteřin a pak se neomylně rozeběhli k podzemnímu sklípku asi čtyři sta metrů od tábora. Tam jsem už s nimi nebyl, takže si jen představuji, jak postupovali dál: Ve sklípku našli na zdi papír, kde bylo napsáno:
mali si rikamata hapiliki fidazizi lidi badamiri filipi mini nikaragi halama sikili di tahiti
Lidé neznalí našich táborových šifer by možná nejdříve zkoušeli uplatnit nějaká zeměpisná hlediska či exotické jazyky předtím, než by propadli absolutnímu zoufalství. Nikoli však atleti oddílu SK Čtyři Dvory. Vidím to úplně živě: Někdo se jen chechtá, jiný obrací oči v sloup na znamení, že taková trapná šifra uráží jeho intelekt, zatímco další rovnou přepisuje řešení, protože všem bylo hned jasné, že se jedná jen o jiné zobrazení morseovky. Zpráva pravila: NEJBLIZSI POSED.
Z Pavlových orienťáků měl samozřejmě každý táborník perfektní přehled o posedech v okruhu pěti kilometrů, takže družstvo okamžitě míří k posedu na kraji louky, kde dopoledne probíhaly atletické soutěže. A tam, nahoře na posedu, je mapa s vyznačeným obeliskem, který se nachází hned u cesty do Čenkova, po které jsme nesčetněkrát jeli na koupání do lomečku.
Ostatní družstva o tuto lušticí rozcvičku přišla, buď si někdo vzpomněl, kde ten pomník viděl, nebo aspoň slyšel Dana, který to pověděl každému, koho potkal.
A u toho obelisku, či spíše pomníčku nebo zbytku křížku, se nakonec sešla všechna družstva, bez ohledu na časové handicapy, které jsem tak pracně počítal. Podle instrukcí opět hledali něco, „co poznají, až to uvidí“. I tam ovšem byla připravena nápověda, ale tentokrát jsem její stručnost asi přehnal. Nápověda pravila „Hledej kolíkovou stezku“, ale neuvědomil jsem si, že z toho není jasné, že kolíková stezka nemusí být pokaždé na kolících. Ne všichni mají prostudované hry Jaroslava Foglara. Moje chyba. A kvůli ní museli přiběhnout Fanda a Petr od obelisku až do tábora, abych jim sdělil, že místo kolíků jsem použil stromy, na kterých jsou písmena oghamu, což je posvátné keltské písmo. Naštěstí si všichni pamatovali ogham z loňska (ale pro jistotu jsem ho vyvěsil předem na nástěnku). Sotva odběhli, už tu byla další zpráva, tentokrát dost zlá: Volal Dan, že Kačku Smrčkovou píchla vosa a ona si zapomněla vzít s sebou Dithiaden. Ono pro alergika takové píchnutí může být dost nebezpečné. Ale sotva jsem lék našel a vyndal kolo, že ho odvezu, už tu byl Dan, popadl lék a upaloval zpátky. Píchnutí se tedy obešlo bez komplikací, jak potvrdila i Iva, která se k obelisku přeci jen vydala, ale už tam nenašla nikoho, ani žádnou mrtvolu.
To už konečně začala pořádná honba za pokladem. Hned za obeliskem byla na jednom stromě seříznutá kůra a byla tam značka pro písmeno „K“. Seříznuté místo ukazovalo přibližně směrem, kde byl další strom se značkou „A“. A tak dále: „M“, „E“, „N“. Zde se ovšem jedno družstvo (bohužel už nevím, které) odtrhlo, protože se domnívalo, že již pochopilo záměr budovatele dřevěné cesty, neboť někdo z nich zahlédl šipku „KAMENOLOM“. Zatímco tedy toto družstvo pelášilo do kamenolomu, kde nic nenašlo, a pak pelášilo rychle zpátky, ostatní družstva celkem svorně pokračovala na „Y“, přes silnici k „T“ a „E“, přes louku na „P“, do lesa přes „O“, „V“, „E“, „D“, „O“, až k poslednímu „U“.
To byla tedy ta dřevěná cesta a následovat měla cesta kamenná. Jak jsem pravil všem družstvům v úvodní instruktáži, kameny jsou na kamenné stezce jen na začátku a abych se nemusel moc dřít nošením balvanů, jsou dále nahrazeny zmuchlanými novinami. Kameny a potom tedy i noviny tvořily několikametrové šipky, které se nechaly snadno sledovat ven z lesa až skoro k louce, kam jsme chodili na rozcvičky. Problém nastal, když šipky náhle skončily a nebylo jasné, kterak se dostat na další, tentokrát železnou cestu.
My vedoucí jsme si zatím v táboře užívali zaslouženého klidu. On takový tábor bez dětí má taky něco do sebe, opravdu. Možná si v budoucnu nějaký takový zorganizujeme.
Ale už po necelých dvou hodinách, když se žádní lovci pokladů neobjevovali, se mne pomalu začal zmocňovat nepokoj, protože znám naše atlety. Dvě hodiny bývá obvykle ta doba, kdy přibíhají první hledači a pídí se po pokladu, bez ohledu na (domnělou) obtížnost trasy. Ale dnes se asi někde zasekli. Tak jsem si vyšel na malou zdravotní procházku, přibližně směrem proti předpokládaném postupu hledačů. A vskutku, našel jsem je zaseklé u té poslední šipky, kde už hodinu marně hledali pokračování. Musel jsem se mezi řečí s každým družstvem nenápadně zmínit, že ta šipka je opravdu poslední a že by se možná vyplatilo hledat na jejím konci. Záhy poté se jednotlivá družstva začala nenápadně shromažďovat u posledních zmuchlaných novin, kde objevila malinkou stavbu z kamenů. A uvnitř zpráva! Pro každé družstvo papírek s další šifrou, kterou jsem tentokrát považoval za pekelně těžkou, a tak jsem se pomaloučku zase vracel do tábora. Zpráva sdělovala, že
TCASEEZZLEONKPA
URJČAAEBTV-O-ER
a ještě tam byla posloupnost čísel 16-1-25-9-4.
Nu, měl jsem co dělat, abych do tábora doběhl před prvním družstvem. Myslím, že to bylo Vojtovo družstvo, které jako první pochopilo, že ta čísla jsou druhé mocniny čísel pořadí, podle nichž jsou písmena zprávy zpřeházena. Pak nebylo těžké pochopit, že „CESTA ŽELEZNÁ POKRAČUJE V TÁBOŘE“.
Cestu železnou představoval hlavolam tvořený dvěma spojenými podkovami, na které byl navlečen kovový kroužek. Ten bylo nutno sundat. Podle toho, jak dlouho to trvalo mně, jsem toto pokládal za další oříšek na té pokladové cestě, ale Danovi to trvalo pouhých deset vteřin a kroužek měl dole. Nuže, nezbylo než prozradit, že cesta zlatá začíná v malém pískovém lomu asi dvě stě metrů od tábora. Neprozradil jsem jim ovšem, jak vypadá, ale sami brzy přišli na to, že to jsou proužky staniolu připíchnuté na stromech.
S touto zlatou cestou nemělo žádné družstvo větších problémů a tak se brzy většina družstev pídila po blýskavých značkách na stromech. Cesta zlatá se klikatila lesem a pomalu se přibližovala k táboru, a bylo to Fandovo družstvo, které jako první došlo k cíli, který se již na dálku leskl velkým kusem staniolu. Za odměnu získalo ten předmět, o který šlo v celotáborové hře, tedy knihu, konkrétně knihu „Malý bůh“ o životě keltského druida. A kromě toho jako první zjistili, že poklad se nachází na azimutu 150° od rohu hájovny. Bohužel scházel údaj, od kterého rohu a jak daleko.
Ostatní družstva za Pitnou vodou moc nezaostala a tak netrvalo hodinu a kolem hájovny se potloukalo na třicet táborníků, kteří zjišťovali sever a odhadovali stupně od všech rohů hájovny. Sledoval jsem jejich marnou snahu s opravdovým potěšením, protože aspoň jednou jsem je dnes doběhl. Netušili, chudáci, že poklad mají přímo před sebou, několikrát po něm dokonce přešli. Zakopal jsem ho totiž pod veliký špalek asi dvacet pět metrů od hájovny. Ten špalek samozřejmě převrátili jako první, ale nikoho zatím nenapadlo pod ním hrabat. A tak děti zkoumaly strouhu, šťouraly klackem do jímky smradlavé vody hned vedle toho špalku, procházely záhony vysokých kopřiv, prohlížely vrcholky stromů i pařezy v lese, nebo se jen tak potloukaly kolem a doufaly, že o poklad třeba zakopnou. Když jsem jim pak prozradil, že poklad není dále než 30 metrů, tak ke slovu přišla i kružítka na mapě a krokování v terénu. Ještě jsem jim půjčil buzolu pro přesné změření azimutu, ale pořád nic. Dorostenci spojenými silami dokonce zvedli kanalizační poklop uprostřed tábora, ale ani tam to nebylo. Pak se ještě Kačka Smrčková postavila na ten špalek, aby lépe viděla po okolí. Mužstva se pomalu zmocňovala apatie, ale nakonec to byl Vojta, který znovu odvalil ten špalek a trochu si pod ním zahrábl. Konečně se mohlo rozlehnout vítězné a úlevné volání: „Máme ho!“
Pak byl konečně čas na hledání vedlejších pokladů. Některé byly již dříve lokalizovány, takže teď šlo o rychlost, s jakou se k nim které družstvo dostalo. Petr Urban dostal poklad ve smrčcích hned naproti vchodu o vteřinu před Matějem, Fanda ve starém komíně a Petr Ženíšek v …(?). Matěj nakonec svůj poklad našel zahrabaný v ohništi.
V souladu s dávnými pravidly následovalo okamžitě po nalezení pokladu jeho dělení a konzumace, to aby se náhodou nezkazil.
Tak to byl ten slavný den, kdy se pokladové všelicí otevírali.
Pak den pozvolna přecházel do podvečera, ale ani ten se nezdržel a postupně se měnil na večer a nastával tedy čas táboráku, jednoho z posledních. A jak známo, u jednoho z posledních táboráků probíhá totální výprodej všeho, co lze prodat, jinými slovy poslední a největší burza.
No, popisovat ji nebudu, jednak to nejde a jednak jsem všechna použitelná slova napsal již při popisu burz minulých táborů. Jenom se zmíním, že se poprvé na burze objevily též produkty nejnovějších technologií, konkrétně CD-čka s různými videi – Zimní Prášily, loňský tábor na Dračici a Smrkovci a také, a o ně byl největší zájem, sebrané díly seriálu Simpsonovi. Nutno říci, že před těmito CD-čky bledlo i takové zboží, jako jsou smažené brambůrky či dokonce slané tyčinky.
Ale stejně jako každá řeka do moře dopluje, tak i každá burza někdy skončí a pak už je čas jít spát. Zítra je vlastně poslední den tábora, tak ať máme dost sil si jej naplno užít.