Hnačov 2009

Kronika tábora Hnačov 2009

Sobota 15.8.2009: Vyráží­me, jedeme, šlapeme a přijí­ždí­me

A je to tady! Dlouho očekávaný, nedočkavě vyhlí­žený a radostně ví­taný den odjezdu na letní­ a atletický tábor nadešel.
Opět je po roce malé parkoviště u našeho stadionu plné vzrušených dětí­ rejdí­cí­ch na kolech, vážně hovoří­cí­ch rodičů, automobilů (to je ostatně vždycky), tašek, batohů a atletického materiálu, a tentokrát i rozměrných pří­věsů. Jedeme totiž na západ a taky trochu do minulosti, k Hnačovskému rybní­ku. Tam jsme byli v roce 2002, hned po těch velkých povodní­ch, a tenkrát jsme jeli vlakem společně s koly do Strakonic. Dnes je o sedm roků ví­ce.České Dráhy zlepšily služby cestují­cí­m do takové mí­ry, že je nutno za nemalé pení­ze si mí­sto pro kolo předem rezervovat, a tak raději využí­váme pří­věs a auto Libora Homolky (ten je sice také z ČD, ale u něj to máme zadarmo) a náš rodinný pří­věs na koně k přepravě kol do Strakonic.
Nezvykle brzo, téměř v plánovaných devět hodin, je vše zabaleno a naloženo, poslední­ kola jsou nastrkána do pří­věsů a my, účastní­ci letošní­ho tábora jsme připraveni vyrazit na poslední­ a největší­ prázdninové dobrodružství­. Na rozdí­l od plánu, který předpokládal pěší­ přesun na nádraží­, nás odvážejí­ ochotní­ rodičové a můžeme tedy jet rychlí­kem o jednu hodinu dří­ve. No, dí­ky za tu hodinu… ale to ještě teď neví­me.
S jí­zdou vlakem naši atleti nemají­ problémy, nikdo nevypadává z okna ani nezkouší­, k čemu asi je ta červená páka nade dveřmi … a za další­ hodinu jsme ve Strakonicí­ch. Jede nás 24 lidí­, z toho jako doprovod Hanka Urbanová, Alena Stachová, Jitka Kaletová a Jana Medková (v dří­vější­ch kronikách titulovaná paní­ Martinová-Medková, ale nyní­ jsme byli již oficiálně představeni).
Na nádraží­ ve Strakonicí­ch už čeká Libor Homolka a naši věrní­ oři jsou připraveni nás nésti vstří­c tajemným dálkám.
Každý průvodce dostává mapy trasy na tábor, máme spojení­ mobilní­mi telefony, Ví­tek má dokonce mobil s GPS, počasí­ nám přeje – tak snad musí­ klapnout. Ještě Jitka ošetřuje holeň Martina Medka, který při dovádění­ na kolech zapomněl, že šlapky mají­ ostré hrany, ale pak už jsou všichni připraveni.
Vyráží­me. Naštěstí­ Alena Stachová objevila lávku pro pěší­ a cyklisty přes výpadovku od Českých Budějovic, takže se vyhýbáme té velké křižovatce hned u nádraží­. A máme další­ štěstí­ – po chodní­ku vede cyklostezka přesně tí­m směrem, kterým potřebujeme. A tak jedeme, jedeme, za mostem odbočujeme (jako tenkrát před lety) na okresní­ silnici na Pracejovice a vyjí­ždí­me první­ stoupák naší­ cesty. Je docela vydatný, po dvou kilometrech všichni funí­me a někteří­ mladší­ účastní­ci ( roční­k 2000 a ví­ce) začí­nají­ nahlí­žet, že to možná nebude taková sranda, jak to vypadalo na začátku.
Za Pracejovicemi mí­ří­me na Katovice a zde, po sedmi ujetých kilometrech se rozhodujeme, jak dále. Skvělý plán trasy předpokládal odbočit doleva na Novosedly a přes kopce mí­řit pří­mo k Rabí­. Tento plán ovšem nepočí­tal s tí­m, že malé děti by mohly být unavené, a tak nakonec volí­me variantu s Otavskou cyklostezkou, která vede také k Rabí­, ale trochu obloukem a podél řeky Otavy. Protože když je to podél řeky, tak to většinou nebývá moc do kopce.
Vyráží­me tedy podél klidně plynoucí­ Otavy z Katovic přes Střelské Hoštice, Horažďovice, Velké Hydčice směrem na Rabí­. I když jedem opravdu většinou po rovině, cyklostezka se mí­sty zdá být spí­še tréninkovou trasou pro průvodce africkou džunglí­. Počasí­ je také docela africké a všichni toho začí­náme mí­t docela dost. Rabí­, kde je plánovaný velký odpočinek, se ovšem pořád nějak nepřibližuje. Stále častěji musí­me čekat na ty menší­, kteří­ sice statečně šlapou a (musí­m je pochválit), neptají­ se: „Kdy už tam budem?“, ale viditelně jim docházejí­ sí­ly.
Ale nakonec z Malých Hydčic vidí­me tyčí­cí­ se hrad a pak vyjí­ždí­me na rovnou silnici a ta vede pří­mo a rovně do Rabí­, kde už na nás dlouho předloouho čeká Libor Homolka. Naštěstí­ dopředu nakoupil spoustu studených minerálek a tí­m zachránil několik mladých a nadějných životů.
V Rabí­ tedy nakládáme menší­ děti, které ujely 30 km v dost drsném terénu – Páju, Petra, Elišku, Terezku, Lucku, Aleše – do auta. Pro ně už dnešní­ cyklistické putování­ končí­, do tábora se už jen povezou. Naopak se k nám přidává Dominik Marchal, kterého rodiče přivezli do Rabí­, aby si užil aspoř poslední­ kus cesty. Ten však stál za to. VždyĹĽ se zde opět napojujeme na naši vynikají­cí­ původní­ trasu určenou pouze otrlým atletům.
Z Rabí­ na Budětice, Vlkonice a Černí­č jedeme po slušných silničkách, ale pak začí­ná žlutá značka, která nás má dovést až do tábora. Na mapě to vypadá jednoduše, do Nalžovských hor se taky dostáváme bez problémů, ale pak se nějak stopy žluté ztrácí­. Nachází­me nějaké zamalované značky, pak nějaké žluté, které ale vedou odjinud a jinam, než chceme, až se musí­me poní­žit a zeptat se mí­stní­ch obyvatel, kudy že do Plichtic. Ale domorodci jsou laskaví­ a za dvě zrcátka a nčkolik barevných korálků nám ukazují­ cestu se žlutou značkou. A tak vyráží­me na poslední­ch sedm kilometrů, všichni již značně unaveni. Cesta je skutečně zřejmě pouze pro turisty a je také zají­mavá tí­m, že se na ní­ dlouho, ale opravdu dlouho neobjevují­ žluté značky. Jedeme ale dále, protože, jak stále ještě optimisticky tvrdí­m: „… tady nemůžeme zabloudit…“ Ovšem mýliti se je lidské, že. Cesta je pěkně vyjetá, stoupá na kopec a zde … náhle … zákeřně … a zcela bez varování­ končí­. Jedna její­ slepá větev vede do lesa, druhá se otáčí­ zpět do Nalžovských hor. Co teď? Panika. Pomalu dojí­ždějí­ další­ unavené postavy, kola i cyklisté se bezvládně kácí­ na zem. Mám jim ří­ci, že jsme zabloudili? Budou mne lynčovat hned? Nebo až si odpočinou? Mapa nám nic ví­c neprozradí­, podle ní­ nebylo kam odbočit. A zde konečně přichází­ ke slovu nejmodernější­ technika. Jak bylo řečeno dří­ve, Ví­tek Urban má tak moderní­ mobilní­ telefon, že už se mu ani neří­ká telefon, nýbrž komunikátor. Kromě běžných funkcí­, jako jsou foťák, videokamera, astronomický teleskop, výsuvné plotýnky k vaření­ čaje a zabudovaný vypravěč pohádek má také globální­ navigaci, čili GPS. S její­ pomocí­ zjišĹĽujeme, že jsme opravdu uhnuli ze žluté značky, ale naštěstí­ jsme neujeli moc daleko. Probouzí­me tedy zbylou část výpravy, velí­me do sedel, sjí­ždí­m z kopce a po chvilce nachází­me ztracenou žlutou značku na zarostlé cestě. A z ní­ se už neztratí­me. Ještě projedeme několika loužemi, probrodí­me se blátem a jsme v Plichticí­ch. Tedy spí­še pod Plichticemi, protože cesta náhle prudce stoupá a zřejmě se snaží­ nás na poslední­ chví­li udolat. No, málem se jí­ to povedlo. Na náves ke kapličce se pomalu trousí­ naprosto vyčerpaní­ atleti a těch poslední­ch 300 m do tábora jedou opravdu jen na silnou vůli.
Ale nakonec jsme tady. Opět Hnačovský rybní­k a Plichtice, matka všech plichtí­ků. Mátožné postavy seskakují­ ze sedel, oží­vají­, shání­ bagáž a starají­ se o ubytování­. My průvodci se zdraví­me s Dášou a Liborem a Kačkou a pozorujeme, jak se rozví­jí­ čilý táborový ruch. A tak to má být.
Nu, ze Strakonic jsme ujeli 47 km, což není­ o tolik ví­ce, než 42 km předpokládaných naší­m dokonalým cestovní­m plánem, jen celkový čas je asi šest a půl hodiny. Dí­ky ještě jednou za ten dří­vější­ vlak. Ale hlavně že jsme tady a tábor Hnačov 2009 tedy začí­ná.
Večer jsou všichni už ubytovaní­, umytí­, najedení­, Dáša má první­ proslov k táborní­kům o organizaci tábora, pomalu se stmí­vá a starostlivý Libor zapaluje první­ oheň.
A znovu se plameny odrážejí­ v očí­ch dětí­, jiskřičky z ohně vyrážejí­ na svoji krátkou cestu do tmy a do praskání­ hoří­cí­ho dřeva zní­ Liborova kytara.
Dnes však zní­ jen krátce, všichni jsme dost unavení­ a tak tedy … DOBROU PRVNí? NOC!