Letní tábor Dálava
Vltava 2006
Sobota, 23. 8. 2003 – Den 8.
Jak se již stalo pravidlem na našich táborech, ten víkend uprostřed je věnován sjezdu nějaké řeky. Ohlédněme se zpět do dávné historie našich táborů a vzpomeňme, jaké řeky jsme jeli: 1997 Vltava, 1998 Lužnice, 1999 nic, 2000 horní tok Lužnice, 2001 dolní tok Lužnice, 2002 Otava, no a letos to vyšlo zase na Vltavu.
Naplánované to bylo pěkně: po budíčku a snídani (bez rozcvičky!) jsme vyrazili na kolech, jak také bývá dobrým pravidlem, k výše uvedené řece. Nebylo to moc daleko, asi 10 km do Kaplice po hlavní silnici, z Kaplice pak již po malých silničkách stále na západ a nakonec po cyklistických stezkách až k Vltavě, na místo zvané „U Fíka“, jinak nedaleko Zátoně.
Nebylo to samozřejmě až tak jednoduché, jak se tu píše, jela s námi spousta menších dětí, ale naštěstí pomáhalo dost rodičů (Urbanovi, Kaletovi, Lukáškovi,…) i trenérů, někteří z nich byli i dospělí.
Nuže, dospěli jsme k Vltavě, ale kemp Pískárna, kde jsme měli zajištěn oběd a uschování kol, byl o pár kilometrů dál po proudu a ještě na druhém břehu. Most nikde, ale pro zkušené terénní cyklisty a zvláště po zkušenostech z pondelí nebyl problém řeku přebrodit. I když je pravda, že tentokrát se ani ti nejodvážnější nepokoušeli projet brodem na kole.
Pak jsme už celkem svižně ujeli těch asi deset kilometrů, jen s jedním pádem Lucky Růžičkové, která se skulila do příkopu, naštěstí bez větších následků. V kempu jsme rychle spořádali oběd, mnozí z nás i oběd dětiček, které už nemohly, uložili jsme kola do jakéhosi obrovitého stanu u recepce a vydali se na autobus, jak bylo naplánováno. Sice jen menší děti, ti větší stále něco řešili nebo nestíhali nebo tak něco a pak za námi dojeli později. Autobus přijel skoro podle jízdního řádu a Petr Urban (otec) s připravenou peněženkou ohlásil řidiči: „28 dětí plus čtyři dospělí!“ Řidič jen tázavě zvedl obočí. Petr opakoval: „No říkám 28 dětí a k tomu čtyři dospělí, kruci!!!“ Řidič povídá: „Ještě jste mi neřekl, kam to bude“. Tak se vyjasnilo, že chceme do Rožmberka.
V Rožmberku u řeky už na nás čekali z půjčovny lodí. Ten Bohouš je opravdu génius, jak to dokázal zorganizovat. Měli jsme tam 4 rafty a 10 kánoí. Nebylo to úplně podle pravidla, že na vodu jako plavidla používáme pouze temelínské rafty, ale takto to bylo lepší, než kdybychom měli plavidla podle pravidla. Rafty jsme nafoukali a spustili na vodu a chystali se vyrazit, když tu se Bohouš vytasil s překvapením: vytáhl a nakrájel melouny. To bylo radosti! Na všechny dětičky se dostalo, no a my větší, na které už nezbylo, jsme tak museli vzít zavděk zase tím hnusným alkoholem.
Na rafty se naskládaly malé dětičky a dospělí jakožto řídící pracovníci a kanoe si rozebrali ti, co si mysleli, že na nich umějí jezdit. Nu, záhy se ukáže, čeká nás rožmberský jez.
Je třeba říci, že to všichni zvládli: ti na raftech i ti na kánoích. Nikdo se nevyklopil a tak jsem neměl příležitost udělat exkluzivní fotku posádky kánoe těsně před padnutím do běsnících vln Vltavy.
Jak je vidět na přiložených fotkách, cesta po řece probíhala až na menší rozmíšky v pohodě. Za Rožmberkem se Vltava pěkně kroutí v hlubokém údolí, celkem dobře teče a cesta rychle ubíhá. Kolem břehů stojí snad tisíce kamenných mužíčků, to jsou ty kameny naskládané na sebe do nejroztodivnějších tvarů. Zřejmě každá posádka kanoe, která tu projede, chce za sebou nechat nějakou památku, aspoň do příští velké vody. Ale některé stavby byly opravdu zajímavé.
K večeru jsme postupně dopluli na Pískárnu, vytahali lodě i rafty, oblékli se do večerních šatů a připravili tábořiště. Pěkný den sice sliboval i klidnou noc bez deště, ale pro jistotu jsme postavili náš tunel. A ejhle – dětičky se tam začaly houfně stěhovat. Člověk by přitom řekl, že si nenechají ujít možnost spát pod širákem. Kromě toho začali i starostliví rodiče stavět rodinné stany, takže pod širákem nakonec spali jen otrlí starší žáci a nás několik vedoucích (na které už v tunelu nezbylo místo).
Navozili jsme dříví, zapálili oheň, nachystali buřty a klacky na opékání, nakrájeli chleba a zahájili přípravu večeře- tedy každý sám pro sebe. Oheň si potichu praskal, buřty začínaly vonět, za námi stálo studené pivo, dětičky nezlobily – prostě pohoda. Nic nenasvědčovalo blížícímu se dramatu.
Pak se k nám přiblížily dvě postavy: byli to dva chasníci, které jsme viděli už na vodě, nyní již ve stavu, jak to říct, značně podroušeném. Vmísili se mezi nás, tak jsem se šel slušně zeptat, koho tu hledají. Povídali, že maminku.
„My u nás máme svoje maminky, ale vaši maminku jsme tu neviděli.“
„Aale ně-gde tady musí bejt. Jáji – škyt – zaolám. MA-MIN-KO! MA-MIN-KO!“
Ale maminka se neobjevila. Až o chvíli později vyšlo najevo, že nehledali ani tak maminku, ale chtěli by naše buřty a to pivo. Tak jsem jim oznámil, že sami máme málo a že jim nic nedáme. Chlapci se potáceli dál, tak jsem měl za to, že odcházejí, ale za chvilku jsem viděl Bohouše a Jardu, jak je, řekněme, „vyprovázejí“ z oblasti našeho ohniště k jejich stanu. Pořád to ještě byla sranda. Pak se ale ten vlasatější vzchopil k odporu a máchnul pěstičkou na Bohouše. Ale to opravdu neměl dělat – vzduchem se mihla Bohoušova pěst a chlapík se svalil na svůj stan a se stanem na zem.
Tím to mohlo skončit, i když pak ještě na nás pokřikoval nějaké oplzlosti, ale neskončilo. Asi za půl hodiny k nám vtrhla jeho parta a nějaký borec, stejně opilý jako ti dva předtím, mával pěstičkami a řval: „Na mýho bráchu si nikdo dovolovat nebude!“ Naštěstí v jejich partě zbylo několik soudných a střízlivějších lidí, kteří ho udrželi, ale i tak ještě padlo několik ran a Libor Kaleta raději zavolal policii.
Ukázalo se, že ten kluk praštěný Bohoušem šel žalovat své partě a napovídal jim, že jsme ho chudáka napadli, svolal trestnou výpravu a vydali se na nás. Ještě, že ho jeho kamarádi už znali jako opilce a tak úplně mu nevěřili. Nakonec ho odvedli, uložili do stanu a nám se omluvili. No, a tím to drama v podstatě skončilo, i když některé menší děti ještě chvíli potom strachy plakaly. Policie přijela, domluvila výtržníkům a odjela. My jsme dojedli buřty, dopili piva a šli spát. Opilci asi také usnuli, protože už byl klid, ale děvčata, která spala venku, si přesto vedle spacáku připravila pořádné hole.