Letní tábor Dálava
1. velké orientační dobrodružství
Pondělí, 18. 8. 2003 – Den 3.
Takové orientační dobrodružství se na rozdíl od popisu stavění lávky píše v podstatě samo. No, samo ne, prostě jsem přesvědčil děti, aby mi to pomohly sepsat.
Takto to viděla Karolína:
Velké orientační dobrodružství
Ráno jsme vstali v 7:30, jako vždy na rozcvičku jsme šli v 7:50. (Zde je nakreslena rozcvička). Pak jsme se nasnídali a šli jsme si vybarvit mapy byli myslím 3 a každá byla jiná pak začli závody nejdříve se závodilo po družstvech 3. družstvo (RYCHLÍCI) byli předposlední.
A pak se hrála hra že každý si vybral lísteček na kterém byla mapová značka například byla cesta – – – nebo pramen nebo jáma s vodou nebo kámen 5a tak dále a ten znak se překreslil na orientační papír pak se napsalo číslo družstva a odneslo se to nejbližšímu místu kdo to nechápe tak to bylo že když tam byla nakreslená – – – tak šel k cestě nebo když tam byla nakreslená 5 tak si na mapě našel kde je nejblížeji kámen a odnesl to k němu a jeden z družstva (ten nejrychlejší) je musel všechny co nejrychleji sebrat.
Franta si bral i tretri (to jsou tenisky s hřebíkama na podrážkách aby jsme se mohli odrazit od země) pak byl oběd a po něm jsme mi malí hráli středověk to je hra s míčem že si každý vezme kámen a jeden si vezme veliký (jako král) pak se rozmístili do kruhu a král doprostřed pak všichni odejdeme na čáru a když se řekne START tak všichni viběhnou a začne se měřit čas (asi tři minuty) nejlepší místo je král když všichni obsadí kámen začne se hrát ten nejdál dostane míč a ten musí vybít někoho z ten se nesmí uhýbat když se uhne tak si pro něj musí jít a ostatní mu tam vlezou.
Dále mi pomohl i Honzík Běláč, vlastně promiň, podepsán je Asassin:
První orientační den
Takže budíček a rozcvička kromě 2. družstva (služba). Potom byla snídaně a chvíle klidu, potom naše družstvo šlo loupat brambory. Potom jsme dostali mapy a šli vybarvovat. Asi za 15 minut jsme šli prozkoumávat okolí. Šli jsme k lávce po lesní cestě kolem posedu na Mlýnský vrch.
Když jsme se vrátili, byla svačina a po ní PRVNÍ ORIENTAČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ.
Hra spočívala v tom, že se běhalo po balónkách a cvakali se kontroli.
Po hře byl oběd. Po obědě se jelo na výlet do Benešova nad Černou. Vyjelo se na křižovatku a rovně po vedlejší silnici do vesnice Dluhoště. S Dluhoště do obřího kopce se jelo po kamenité cestě potom po louce. A pak jsme pokračovali do kopce vesnicí Předlesí a už jsme nahoře! Rozdělujeme se na dvě skupiny mladší a starší. Já popisuji cestu mladších.
Potom jsme vyjeli do mírného kopečku a jsme na silnici zase do kopce. Tak jsme nad Benešovem dolů (HURÁ)! Jsme v Benešově nad Černou. Menší nákup a odpočinek mezi tím přijeli starší. My jsme se vydali dolů z Benešova. Po silnici jsme dorazili na lesní kamenitou cestu. Po 4 km se objevil obří nejméně kilometrový kopec. Po pár zastávkách jsme dojeli na kopec ještě 1 km a jsme na velké louce. Potom skopce po louce dolů. Na konci kopce byl potok někdo jel někdo brodil. Potom zase do kopce.
Další zastávka byla u kukuřičného pole. A jede se dál! No a jsme v táboře. Kolem 8. hodiny začala bouřka, ale všechno dobře dopadlo.
Asassin JB
Jak je vidět, orientační dobrodružství plynule přešlo v dezorientační bloudění při výletu do Benešova. Takto to viděl Honza Kruml:
Výlet do Benešova
Po orientačním dobrodružství jsme jeli do Benešova nad Černou. Potom co jsme vyjeli ti mlačí bili pořád vzádu tak jsme museli pořád čekat na ti mlačí. A nikoho to nebavilo, tak jsme se museli rozdělit.
Jakmile jsme věli na horší cestu tak ty z trekovíma kolama to nebavilo, ale museli šlapat, když jsme vjeli na takovou lepší polní cestu tak se všem jelo líp ale do kopce, když jsme dojeli na křižovatku tak náš vedoucí (Bohouš Vít) dozvěděl že jsme měli jednou vodbočit. Vraceli jsme se a odbočili na takový lesní sjezd já a Matěj jsme se dostali dopředu a na každém kamenu jsme skákali a po dojetí sjezdu jsme museli čekat na všechny co nejsou tak odvážní. Po tomto sjezdujsme dojeli na silnici a vjetšina lidí si odechla tak jsme poklidně dorazili do Benešova na náměstí a šli si něco koupit a věčina lidí (dětí) si koupila pohádku (nanuka) za 3,40 Kč. – nanuky se prali třeba po pěti kusech.
Pak jsme vyjeli na zpáteční cestu a náš vedoucí (Bohuslav Vít) se opět ztratily a zrovna když jsme vyšlápli prudký kopec. Pak jsme dojeli na asfaltku a většina lidí doufala, že poni pojedeme dál, ale po sto metrech jsme vjeli na polní cestu a ty s lepšíma kolama to bavilo a drželi se pořád vpředu, protože jsme jeli zkopce, ale pak to přišlo vedl tam takoví málo prudký stoupák a dlouhí asi 2 nebo 3 km. Toto všechny vyčerpalo.
Během jízdy Vítek Kubelka píchnul kolo ale ještě na něm jel pak ho probodal celou duši a nemněl náhradní, dokonce nemněl lepení ani pumpičku takže mu Franta pučil duši a jsme dál.
Vyjeli jsme na takovou louku a Bohouš zavelí po louce dolů. Nejdřív jsme jeli ve vysoké trávě a jelo to pomalu a přejeli jsme na cestu a to jelo odost líp. Dostali jsme se k brodu a nikdo to zpočátku nechtěl projet asi deset lidí to projelo a zbytek kteří se moc o své kolo báli je přenášeli. Dostali jsme se na písečnou cestu a na mokrá kola se písek nalepil a jelo se hodně špatně, tudíš jsme museli čekat až písek odpadá.
Jeli jsme dál po asfaltové silnici, ale v půlce kopce bila odbočka na náš tábor s toho vyplívá že jsme ji přejeli a museli se vracet. Když jsme se dostali do tábora a začali leštit kola a pomalu dávat do boudy, protože začalo pršet.
Pak nám začlo téct do stanů a museli se zakrívat igelitovímy potahy. A hrály jsme takovou divnou hru na otázky z Pavlovo krabičky. Na tyto otázky se nedalo odpovídat a poté jsme vysílení šli spát.
No, tak to už všechno víte. Jen to stručně shrnu:
Dopoledne se hrály orientační hry dle Pavla Nováka, například „Rychlé ražení“ nebo „Jak to družstvo postaví, tak to vedoucí oběhá“.
Odpoledne jsme operativně změnili program a vydali se na výlet do Benešova nad Černou přes Dluhoště a Předlesí. Jak lze usoudit z výše uvedených příspěvků, ti silnější a odvážnější (včetně těch nejodvážnějších) byli znuděni pomalým tempem nás, malých dětiček, a vydali se do kopců kolem Kohouta, nejvyšší hory Slepičích hor. My ostatní jsme od Předlesí dojeli k pohodlné silnici, která nás krásným sjezdem dovedla až na náměstí Benešova. Tam následovalo občerstvení nanuky a čokoládami, jimiž byl místní obchod bohatě zásoben, a než jsme jej stačili vyjíst, přijeli i ti starší.
Zpátky jsme jeli společně, ale protože bylo dost brzy, nechtělo se nám jet do tábora po silnici, a tak jsme našli cestu zpět podle mapy z Benešova přes Kuří směrem na Meziříčí po značené cyklistické stezce. To přece nemůžeme zabloudit.
Ale …, zabloudili jsme. Jak se později ukázalo, jeli jsme po správné cestě a v jednom bodě jsme byli vzdáleni od Meziříčí asi dvě stě metrů. Ale cesta nebyla, oproti tvrzení mapy, značená, takže jsme se ptali na cestu do Meziříčí dvou projíždějících aut, a oba řidiči nám potvrdili, ano, tady do tohoto kopce, za chvilku jste v Meziříčí. No, vezměme to jako svérázný smysl pro humor místních lidí. Poté, co jsme propoceni, vysíleni, supíce a klnouce po hodině vystoupali strašlivý krpál a vyjeli na horskou louku, uviděli jsme hluboko pod sebou vesničku, to byste neuhodli: Meziříčí. A tak jsme pracně nabyté metry nadmořské výšky zase sjeli po louce krkolomným sjezdem dolů, až k potoku. Ale ten už pro nás neznamenal žádnou překážku, většina jej přebrodila, ti nejodvážnější projeli na kole.
A pak už se jelo dobře a hlavně rychle. Jednak jsme věděli kde jsme, odkud jedeme a kam se chceme dostat, jednak se začala zatahovat obloha a v dálce hrozivě hřmělo. Prosvištěli jsme vesnicí jménem Desky a za chvilku jsme byli u odbočky k táboru a za pár minut jsme byli v táboře. To už se nad námi nakupily temné mraky a chviličku po dojezdu posledních cyklistů se spustila průtrž.
Ale nám to nevadilo, sešli jsme se v klubovně – jídelně a Pavel začal se svými otázkami. Tentokrát si je nevymýšlel, ale měl je již na kartičkách. Některé byli pěkně vypečené, ale na většinu z nich některé družstvo dokázalo odpovědět.
Tato bohulibá zábava však byla přerušena zjištěním, že vítr strhal igelity z některých stanů, do kterých tím pádem vesele zatékalo. Takže jsme se svlékli do trenýrek a vyšli do deště natahovat ty plachty zpátky a zachraňovat stany před vodou. Kromě toho se ukázalo, že i do týpíčka zatéká těmi místy, kde se plachta dotýkala tyčí. (Jak to jenom ti Indiáni dělali ??) V týpíčku se zrovna dnes ubytovali sourozenci Smrčkovi, tak jsme je urychleně přestěhovali na půdu nad jídelnou.
Ale pak se vítr utišil a jen drobně pršelo, takže někteří odešli spát a my ostatní jsme zatopili v jídelně, sušili promočené svršky a pro zábavu na dobrou noc jsme si předčítali hrůzostrašné pověsti z místních vesnic a osad.
To jsme si ten dnešek pěkně užili, že?