Dálava 2003

Letní tábor Dálava

Šílená honba za pokladem

Čtvrtek, 28. 8. 2003 – Den 13.

Tentokrát jsem se ujal tvorby pokladu sám. Jarda, obvyklý spolutvůrce honby za pokladem, nebyl k dispozici (myslím, že ztrácel čas prací, nebo co), tak jsem se do toho dal sám. Základní scénář a hlavní překvapení letošního pokladu jsem si připravil už včera večer a dnes jsem se vydal se svým věrným koněm, pardon, kolem do terénu.

Jak všichni zajisté víte, poklad se nejlépe připravuje odzadu, to aby člověk věděl, na jaké stanoviště přesně má hledače posílat. Ale zde budu radši popisovat trasu tak, jak jsem si představoval, že by měli hledači postupovat.

Způsob pohybu krajinou za tou vábničkou pokladu byl podobný jako loni v Hnačově, tedy že každé družstvo si na svoji mapu obkreslilo spoustu značek porůznu rozmístěných, z nichž ovšem pouze některé byly pravé, čili se na nich skrýval návod na pokračování. Hádanky na stanovištích byly letos vylepšeny tím, že ke každé bylo několik možných odpovědí. U každé možnosti byla nakreslena jiná značka a samozřejmě pouze u správné odpovědi byla značka, která hledače zavedla k dalšímu úseku trasy.

Kdo se při odpovědi spletl, tak si holt trochu zašel a hledal neexistující stanoviště. Takhle pěkně jsem to měl teoreticky naplánované, ale jak známo „šedá je teorie, ale strom života se zelená“. Leč nepředbíhejme.

Vrátil jsem se před obědem, takže než se děti naobědvaly a než si družstva obkreslila značky na mapy, dopoledne se pomalu překulilo do odpoledne. Rychle jsme spočítali celkové bodování, bohužel jsem už ve svých archívech nenašel přesné pořadí, ale pamatuji si, že první vyráželo Fandovo družstvo a jako poslední Alenino.

Takže v příslušných časových intervalech jsem rozdával obálky s prvním úkolem. A pak jsem sledoval reakce po rozbalení. Chachá, v obálkách byly čisté papíry! To totiž bylo to překvapení. Kochal jsem se těmi nechápavými pohledy, marným prohledáváním a vyklepáváním obálek a nekonečným otáčením listu či jeho prohlížením proti světlu. I několik vyčítavých pohledů jsem viděl: „… si děláš srandu?“ (Tenkrát se to tak ještě říkalo, a ne „… si děláš kozy?“ jako dnes). Jediné Fandovo družstvo po několika málo minutách zmizelo v lese. Ale protože jsem se už musel věnovat napovídání ostatním družstvům, co že jsem vlastně tím bílým listem papíru myslel, neměl jsem čas dumat nad tím, co Fanda rozluštil. Moje chyba.

Takže vážení přátelé, myslel jsem tím to, že papír je čistý jen zdánlivě, je totiž popsán neviditelným písmem. A opravdu, na slunci pod určitým úhlem byly na papíru vidět nějaké nejasné čáry. Tak jsem musel dále prozradit, že neviditelné písmo lze zviditelnit zahřátím. Pak už to šlo celkem rychle, družstva si v kuchyni půjčovala svíčky a sirky a pak někde vskrytu před ostatními hledači papír opatrně nahřívali a napjatě sledovali, jak se postupně vynořují první písmena první zprávy letošního pokladu: „Na louce za řekou najděte geometrický střed trojúhelníku tvořeného bílými papíry“. To byl tedy první úkol.

Družstva postupně odbíhala na louku, jen Alenino družstvo se trochu zadrhlo. Po zjištění, že se jedná o neviditelné písmo, se rozhodli je zviditelnit pomocí vodových barev. Sám jsem byl zvědav, jestli to bude fungovat. No, nefungovalo. Navíc pak písmo nebylo pořádně vidět ani po předepsaném zahřátí. Tak jim to trvalo trochu déle, než to rozluštili, ale nakonec na to přišli, aniž bych jim radil, a tak i Drímtým vyrazil na tu cestu za pokladem, na cestu neznámou, plnou nástrah a nebezpečenství.

Na louce za visutou lávkou přes Černou tři bílé čtvrtky papíru tvořily rovnostranný trojúhelník. A nebyl to nějaký takový trojúhelník z těch, o kterých se učíte ve škole – tenhle měl každou stranu kolem 50 m. Najít jeho střed už není tak jednoduché, co? Nicméně všichni to zvládli (i když předposlední družstvo se vrátilo, že tam jsou jen dvě čtvrtky. Trochu jsem jim poradil, ale byl jsem rozladěn, že někdo to chtěl ostatním zkazit a sebral ten papír, ale pak se přiznal Vojta, že hledali tajné písmo všude a tedy zahřívali každý bílý papír, který našli).

Pak už to odsýpalo. Aspoň si to tak představuji, protože jsem s ostatními vedoucími už jen čekal v táboře, až zmizí poslední hledač, abychom mohli konečně schovat ten poklad.

Uprostřed trojúhelníka na louce se skrývaly papírky s nápisem, který na první pohled připomínal nejspíše čínštinu, zřejmě kantonské nářečí. Ale s malou nápovědou, kterou představovala tabulka s písmeny abecedy, se celkem snadno dala rozluštit otázka:

„Co je to kreatura?“

1. příšera
2. tvůrčí pracovník
3. strašidlo

Správná odpověď poslala družstva na posed u rybníka, kde byla otázka zašifrovaná morseovkou. Škoda, že jsem neviděl ty obličeje po prvních vyluštěných písmenech – tady jsem totiž přehodil čárky a tečky. Nakonec na to ale všichni přišli a vyluštili další otázku:

„Jaké je další jméno Kancléřského rybníka?“

1. Kačena
2. Kachní
3. Starosta

Kdo věděl, že to je též Kachní rybník, mohl pokračovat ke studánce kousek od lesní cesty, kterou jsme jezdili od silnice k táboru. Tady byly lístečky s otázkami připíchnuty zespodu na domečku postaveném kolem studánky a je třeba poznamenat, že ne všechna družstva svůj lístek našla. Nevím už, kdo to byl, ale tvrdili mi, že tam lístek nebyl a že ho určitě někdo sebral. Přesto se nějakým způsobem dostali všichni i přes tuto kontrolu, kde jsem chtěl vědět:

„Klkio je omciannod z šsietste daeitcv ptiě?“, kde možnosti byly:

1. 55
2. 35
3. 25

Odmocnina z 625 byla samozřejmě 25, takže rychle na značku letadla, která byla u starého dubu jižně od tábora, na rohu lesa nad Pohořským potokem. Na starém dubu byla podivná věta:

“ Doufejte upřímně, snad dostanete odstupné. Když odstupné, tak odstupné. Pamatujte, i samotný zázrak, i laskaví bohové jsou enormně nablízku.
Odpovědi byly:

• / Pohorský potok
• // Pohořský potok
• /// Velišský potok

Kdo se dovtípil, že je třeba číst pouze první písmena slov, a to ještě pozpátku, tak na mapě mohl lehce zjistit, že nejbližší potok je Pohořský – a rychle ke značce //. Zde u pramene byla na stromě přilípnuta šifra:

L1D53L1LA4A35MA54L5MD11OM5D2D5M3A4L1M5M4L5

a pomocná tabulka s klíčovým slovem:

	1	2	3	4	5
M	A	B	C	D	E
A	F	G	CH	I	J
D	K	L	M	N	O
L	P	R	S	T	U
O	V	W	X	Y	Z

Zřejmě trvalo jen několik vteřin, než rozdychtění hledači přišli na to, že je zpráva nabádá, aby „pospíchali k velocipédu“, čili k jízdnímu kolu, které označovalo dub u rybníka, kde byly lístečky uvázány na větvích sklánějících se nad vodou. Zde otázka zněla:

175S568RO7IL12I431?

1. Strakonice
2. Plánice
3. Klatovy

Podle klíčového slova KŘÍŽENDA bylo zcela očividné, že otázka se ptá: „Kde se narodil Křižík?“ Kdo bylo loni v na táboře v Hnačově, kde jsme navštívili jeho rodný domek v blízké Plánici, hned věděl a mohl pokračovat k obrázku mráčku, tedy k bříze na louce pod Mlýnským vrchem. Tady byl pro každé družstvo jeden list z novin, kde pod některými písmenky byly propíchány špendlíkem malé dírky. A tato písmenka se ptala: „Kdo je na 20 sluníčko?“ Myšleno bylo samozřejmě, kdo je na 20-švarcavské bankovce zobrazen jako sluníčko. Byla to samozřejmě Tereza, naše sluníčko, to věděli všichni, a tak pílili ke značce trojúhelníku, který byl na zadní stěně koupelny – tedy zpátky do tábora. Čím to, že všechny honby za pokladem končí v táboře – není nakonec celé to honění po okolí k ničemu?

Na zadní stěně koupelny, přesněji řečeno na spodní straně přečnívající střechy, byly lístky již s konkrétním určením místa uložení pokladu – jako obvykle jednoho hlavního a několika vedlejších, aby se na každého dostalo. Akorát ten nešika, který vymýšlel tuhle trasu za pokladem, napsal tu zprávu příliš malými písmenky, ze země se prostě nedalo přečíst. Někteří si rychle vzpomněli na poslední stanoviště pokladu loni v Hnačově, kdy bylo třeba přečíst zprávu vysoko na stromě – a šli si ke mně půjčit dalekohled. Leč ouha, ty papírky byly sice vysoko na přečtení neozbrojeným okem, ale současně příliš blízko, aby se na ně nechal zaostřit dalekohled. Nakonec bylo nutno přijít na to, že je třeba čtenáře dostat co nejvýše, třeba na ramena nebo mohl vylézt po kládě opřené o stěnu koupelny.

Takhle pěkně to bylo vymyšlené a vypadalo to, že družstva se v táboře nebudou vyskytovat několik hodin až dní a bude čas poklad důkladně ukrýt.

Nevím, čím to je, ale i ty nejlepší plány mají nějakou malinkou, nevýznamnou a naprosto nedůležitou závadičku, kterou ovšem někdo jiný neomylně vyhmátne a celý krásný plán uvede ve zmatek. Tentokrát to bylo Fandovo družstvo, které se objevilo asi už za hodinu a málem nás přistihlo s krumpáčem nad dírou s pokladem. Myslel jsem, že si přišli pro nápovědu, ale tvrdili, že už mají všechno a už se sháněli po pokladu. To byste neuhodli, jak to bylo.

Podcenil jsem Fandovo nestandardní uvažování, když jsem jim vydával na začátku čistý (jak už víme, jen zdánlivě) list papíru nadvakrát přeložený po delší straně, aby se vešel do obálky typu DL rozměru 110 × 220 mm. Fanda (aspoň jsem přesvědčen, že to byl jeho nápad) rozložil papír, uviděl dvě rovnoběžné linie vzniklé přeložením, pohlédl na mapu, uviděl značku // – a bylo mu to jasné. Takto skočili až na šestou kontrolu u pramenu, vyluštili směšně jednoduché hádanky u rybníka a pod břízou a už byli v táboře. Tak jsme si to vysvětlili, zviditelnili neviditelné písmo a vyrazili na zbytek kontrol, aby o ty perly šifrovacího umění nepřišli.

No, už to nebudu protahovat. Hlavní poklad se podle poslední zprávy nacházel několik metrů západně od kuchyně. Jenže mapa prozradila, že západně od kuchyně je řeka Černá. A ten poklad jsme s Bohoušem a Pavlem schovali tak šikovně, že postupně přiběhla všechna družstva a poklad stále nebyl nalezen. Desítky dětí brouzdaly Černou, obracely kameny, šťouraly v kořenech stromů, opakovaně se přesvědčovaly, že toto je opravdu západ – a my, vědoucí, jsme se jen tajemně usmívali a nic jsme nenaznačovali. Nakonec to byla Kristýna, která zahrábla trochu hlouběji do písku přímo pod malým molem, na kterém pak už většina hledačů zničeně seděla – a měla to!

Hledání vedlejších pokladů nebylo o nic méně napínavé a myslím, že na něj hledači dlouho vzpomínali. A je docela možné, že ne zrovna v dobrém a s úsměvem. My jsme totiž ty poklady jednouše naházeli do toho houští kopřiv za koupelnou, pamatujete na ně? Tam si hledání užili i ti, kteří se při cestě za pokladem dosud neúčastnili luštění geniálních šifer. Ale konec dobrý, všechno dobré, všechny poklady byly nalezeny a dle tradice téměř okamžitě rozděleny a zkonzumovány.

Ale tím dnešní bohatý program stále ještě nekončí. A není to tak, že bude pokračovat svačinou, večeří a táborákem. Jelikož zítra končíme, je třeba vyprodat zásoby a dostat z tábornictva většinu jejich švarcav, které všichni tak chamtivě shromažďovali. Tedy – BURZA! Ano, a byla. Jako obvykle ji nebudu podrobně popisovat, kdo nezažil tu atmosféru šustění peněz, okamžitých přesunů astronomických sum, překřikování, těch nervů, zda přihodit nebo nechat být, těch štěstím rozzářených očí na tím, že se někomu podařilo vyfouknout třeba bublifuk nebo aspoň vytočit cenu a pak ucuknout, těch narychlo uzavíraných korporací s cílem shromáždit dostatek financí na koupi maxipytlíku smažených brambůrků, těch rychlých půjček podepisovaných vlastní krví, tak takový nešťastník, který tohle nezažil, to nepochopí, a kdo to zažil, tomu není třeba to zevrubně popisovat.

A to pořád ještě není konec. Cože? Vy nevíte, co ještě bude? Ale nic, toho si nevšímejte, běžte klidně spát (my už si vás vzbudíme, hohó!). Ona totiž ještě bude stezka, a to stezka hrůůůůzy, uááá.

Na stezku odvahy jsme vyrazili kolem desáté hodiny noční. Tentokrát nešli úplně všichni táborníci, protože některé menší dětičky byly unavené (některé možná doopravdy) a šly spát, takže jsme vzali jen ty, co se nebáli se bát (to je ale blbá věta, co?)

Nikdo, jak je při stezkách odvahy pravidlem, nesměl mít baterku a osvětlení jsem zajišťoval pochodní, aby to bylo stylové. Letos, stejně jako jindy, strašení zajišťovali starší žáci, kteří odešli do lesa o něco dříve.

Dovedl jsem skupinku adeptů na cestu, kde začínala vlastní stezka, označená svíčičkami ve sklenicích. A aby to bylo stále stylové, sfouknutím jsem zhasl pochodeň. Pamatujete si tmu, co tak náhle nastala? A ten křik a jek?

Pak už začalo postupné vypouštění jednotlivých dětiček. Z vyprávění účastníků jsem se snažil poskládat celou stezku hrůzy. Na začátku byla Šárka Vítová, která jen tak ležela na cestě, prakticky neviditelná, a když se přiblížil další nešťastník, náhle se zvedla. To bylo leknutí!

Po několika stech metrech stezka odbočila nahoru doleva, do temného lesa Mlýnského vrchu. Tam už nebylo vidět vůbec nic a člověk jen s obtížemi nahmatal kmen ležící přes cestu. A když jej opatrně přelézal, další strašidlo Matěj jej chňaplo za nohu.

Na kopci byl připraven papír, kde se každý, kdo cestu přežil, mohl podepsat.

Tam jsme se nakonec všichni sešli, hrdinové i strašpytlové, a společně a za družného rozhovoru a vyprávění o vlastní statečnosti jsme se vrátili do tábora.

---

Jelikož jsem se honby za pokladem samozřejmě nezůčastnil, nemám bohužel z této dobrodružné cesty žádnou fotodokumentaci. (Kromě toho jsem poslední film dofotil na včerejším divadle). Přikládám jen pár obrázků, které vám třeba připomenou, kudy jste se prodírali, brodili a klopýtali, klnouce a proklínaje toho šílence, který tohle na vás vymyslel.

Opomněl jsem se v této kronice se zmíniti o záhadných jevech, které se tu čas od času děly. Někdy se na stožáru přes noc objevily podivné nápisy, někdy doprovázené takovými zvláštními efekty, jako bylo například samovolné vyšplhání tenisek Honzy Krumla až na vrcholek stožáru a podobně.

Nejsem bohužel Mulder & Scullyová, tak jsem nakonec nevyluštil, kdo (či co) byl původcem.

Mám samozřejmě teorii – podle mne je to dílo super-intelignetních veverek, které se vyskytují jen v okolí Dálavy. O jejich inteligenci svědčí to, že znají naše písmo a znají také oheň – viz opálené okraje papírů. Budu tuto stopu sledovat.

Podařilo se mi jen zachránit dva dokumenty, které zde tedy poprvé publikuji. Pokud někdo bude vědět více, dejte mi vědět.