Letní tábor Dálava
2. celodenní cyklovýlet po Slepičích horách a Šumavě
Středa, 27. 8. 2003 – Den 12.
Dnes byl na programu další celodenní cyklovýlet s poznáváním vzdálenějšího okolí. Tentokrát mi už nikdo nepřinesl příspěvek do kroniky, asi proto, že už všechny tiskové chyby na bankovkách jsou známy, a tak to zůstává na mně.
Vyrazili jsme opět vzhůru k Benešovu (proč jen všechny výlety musely začínat do kopce?) a bez většího zdržování jsme pokračovali na vesnici Lužnici. Tam za vsí se udála druhá letošní vážnější havárie, naštěstí vážná jen pro kolo. Zuzka Šimečková to nějak neubrzdila, nebo co, najela na obrubník, předvedla prý ukázkové salto a složila se s kolem na trávu. Jí se nic nestalo, ale její kolečko mělo vylámané dráty a bylo tedy nepojízdné. Takže tím pro ni i Pavla Šimečka skončil dnešní výlet; posadili se pod strom a čekali na Ivu Finkovou, až poveze z tábora oběd.
My jsme tedy bez nich pokračovali na Pohorskou Ves, kde jsme se byli mrknout na tábořiště u Pírkova Mlýna, kde jsme byli tenkrát taky na atletickém táboře, před mnoha lety, někdy ve starověku, přesněji v roce 1998 (ovšem našeho letopočtu!). Moc jsme to my pamětníci nepoznávali, předloňské povodně tu zanechaly pořádné stopy. Pohořský potok byl asi o pět mětrů hlubší a celé tábořiště bylo přesunuto dál k lesu. Naštěstí hospoda v Pohorské Vsi zůstala na místě, tak jsme využili jejích služeb a dali piva, limonády, nanuky, bonbóny, brambůrky, lízátka a tak podobně, dle příslušného ročníku narození. Po příjemné chvilce odpočinku jsme se konečně rozdělili – starší jeli na Pohoří, aby si trochu užili těch kopců, my, malé dětičky jsme pokračovaly dále přes Leopoldov. Byla to docela pěkná cesta, nikam jsme nespěchali a počasí bylo příjemné. Oběd nám dovezla zajišťovací četa Iva a Kamila na samotu se zvláštním jménem „Dolní Přibrání“ (ale po pravdě řečeno, nikdo jsme po tom obědě nepřibral, ani nahoře, ani dole). Tady jsme se prakticky na minutu přesně setkali se staršími. Po prohlídce zajímavého okolí samoty (rumpál, lebky zvířat) a dlouhém relaxování (jak je vidět na fotkách) jsme vyrazili přes Malonty a Desky zpátky do tábora.
Ale to stále nebyl konec dnešního programu. Jako premiéru letos uvádíme táborové divadlo. Každé družstvo si na dnešní večer připravilo divadelní představení. To samozřejmě není jen tak, během několika hodin vymyslet a napsat scénář a nacvičit hru. Abychom to našim mladým ochotníků usnadnili, dali jsme jim vylosovat žánr hry a jako další pomoc si vytáhli ještě několik slov, která by se měla ve hře objevit. Takže výchozí podmínky byly tedy následující:
DRÍMTÝM Aleny Skálové – Veselohra se slovy: „Pavel Novák, krvavé koleno, řeka, slepice, mouka, tretry“
JEDNOTA Terezy Kolářové – Opereta se slovy: „propiska, stadion, motorka, klobouk, skok do dálky“
RYCHLÍCI Míši Kolářové – Pantomima se slovy: „sova, sirky, oblaka, Bohouš, lopata“
KAMENI Fandy Batysty – Historické drama se slovy: „Letadlo, krtek, kůň, tričko, láhev“
KLÁDY Petra Urbana – Tragédie se slovy: „buben, 100 m př., strom, hokejka, velocipéd“
SPÁČI Karla Flašky – Hra ze současnosti se slovy: „kniha, tyč, kladivo, elektrický proud, běh“
Nu, je nutno říci, že všechna družstva bez výjimky nám připravila hluboký umělecký zážitek. A kromě toho to byla nebetyčná sranda. Nuže, podívejme se, jak světový tisk viděl ve svých divadelních recenzích tato výjimečná představení:
Jako první nastoupili Rychlíci se svou pantomimou (asi proto, že se valem blížil soumrak a pantomima se lépe sleduje za světla). Deník Daily Mirror o nich ve svém divadelním okénku píše:
Byl to naprosto neuvěřitelný zážitek sledovat, jak se toto seskupení mladých nadaných umělců vypořádalo se záludnostmi žánru a předvedlo úchvatný vizuální koncert beze slov. Sova (Vit Coubelqa) vznášející se metr nad zemí byla naprosto přesvědčivá a oheň Mathiase Vlashaneka všechny rozehřál.
(Omluvte nepřesný přepis jmen účinkujících, to víte, cizinci).
Další představení byla tragédie souboru Klády. Recenzent New York Times se rozplýval:
Myslím, že nebylo nikoho, koho by nedojala upřímné láska Johana Bubna Jr. (excelující Henry Weet) a Růži Zelené (Lucy Stagneckowa). Všichni jsme s napětím sledovali jejich něžný vztah a po jejich tragickém skonu se nikdo nestyděl za své slzy.
Následovalo představení umělců ze skupiny Jednota. Americký týdeník Week věnoval celou svou kulturní rubriku posledního srpnového čísla rozsáhlé recenzi. Z ní vyjímáme:
Opereta uměleckého souboru Jednota je bohatou epopejí o cestě za štěstím a sportovním úspěchem. Mimozemšťan, rekordman ve skoku do dálky Hugo z Polárky (John Whiteach) se rozhodl navštívit naši Zemi za účelem získání další atletické trofeje.
To už se venku postupně setmělo a další představení se tedy odehrálo v našem kulturním stánku, tedy v jídelně. Podívejme se, co o veselohře na pohádkové motivy v podání souboru Drímtým napsala proslulá (a obávaná) divadelní recenzentka Spirka Máčilová ze známého listu Doudlebské rozhledy:
Tato pohádka si získala svou roztomilostí bezpochyby všechny diváky, platící i neplatící. Působivé scénické provedení a bohaté kostýmy věrně vykreslily atmosféru pohádkového lesa. Vystoupení Čaroděje („Ticho bude v lese mojem, jinak posypu vás všechny hnojem“), Zhulené Karkulky („Mojí milé babici nesu chcíplou slepici“), prince Hajaji, víly Amálky a dalších pohádkových postav bylo korunováno příchodem obézního Otesánka, z něhož se překvapivě vyklubal sám strašlivý lesů pán – Pavel N.
Další představení se odehrávalo opět venku. Soubor Kameni pod vedením Fandy Batysty pojal své historické drama tak rozmáchle, že by se do jídelny nevešel. Jelikož se setmělo až do úrovně tmy v pytli, bylo třeba zajistit osvětlení. Toho se ujal Pepík Běláč (tatínek slavného Honzíka Běláče) a jeho Fabia. Tak jsme mohli sledovat temný příběh plný složitých zvratů, skoků do minulosti a zpět do našeho času. A co o tomto představení napsal světoznámý kulturní týdeník Květy (The Flowers)?
O Františkovi Batystovi nepochybně v blízké budoucnosti ještě uslyšíme. Nejen odvážná režie, ale i jeho naprosto přesvědčivé ztvárnění složité postavy princezny Ivanky jej řadí na přední místo mezi současnými mladými umělci. Tento příběh, jeho režie, scénář, kostýmy a scénické pojetí se bezpochyby stane mezníkem ve vývoji mladého divadla a jistě se nezmýlíme, nazveme-li jej kultovním představením, na něž budou ještě po letech pamětníci vzpomínat s pýchou, že „byli u toho“.
Poslední představení byla činohra ze současnosti v provedení Spáčů v režii Karla Flašky. Jak toto představení viděl divadelní kritik Jacques Frimboline z Le Parisien:
Bylo to naprosto neuvěřitelné. Pochmurná vize světa, kde přestal jít elektrický proud, tedy drama, na kterém by si vylámal zuby leckterý renomovaný režisér, zde bylo předvedeno s nevídanou elegancí, které se naplno zúčastnili všichni účinkující. Nebylo poznat, kde končí režisérův záměr a začíná geniální improvizace herců. Přesto bylo vše dokonale sehráno a Catherine Smrchkowa v roli televizní reportérky, pan Proud (Peter Pexa) a ostatní účinkující uvedli obecenstvo dokonalým způsobem do role televizních diváků tak, že někteří si zouvali boty a sháněli se po brambůrkách.
Nu, co dodat? Myslím, že světové divadelní fórum řeklo své, a nám nezbylo, než všechny divadelní soubory spravedlivě odměnit rovným dílem 5 švarcav každému členovi. Protože opravdu nebylo možno určit vítěze, pro nás byli vítězi všichni.
No a pak jsme už konečně šli spát. Zítra totiž, milánkové, zítra vám žádné pochvalné recenze v Daily Mirror nepomohou, protože zítra bude co? No přeci …
…