Letní tábor Dálava
2. DJTH
Úterý, 26. 8. 2003 – Den 11.
Dnes tedy probíhají hry pod vedením Jardy Koláře s mírnou dopomocí Ládi Kučery (tedy mne).
Divácky vděčné bylo Sumo, které vynalezl Pavel Novák již předloni. Zápasníci jsou obaleni matracemi a pak se snaží navzájem vystrčit z kruhu nebo povalit na zem. A není to jen otázka síly, je třeba i obratnosti a mrštnosti při klamných výpadech a uhýbání. A věřte, že člověk zašněrovaný v matraci má s mrštností opravdu problémy.
Zopakovali jsme také po dlouhé době oblíbenou hru Nakrmte kapitána. Tato hra je oblíbená hlavně vedoucími družstev, protože je jejich členové obsluhují a opečovávají jako miminka. No představte si: členové vedoucímu donesou židli a stůl, všechno oblečení (akorát při oblékání nepomáhají), pak dokonce občerstvení (rohlík a čaj), a jediné, co musí vedoucí udělat, je sníst ten rohlík, vypít čaj a vesele si zapískat.
Naší novou hrou a vcelku úspěšnou bylo Zapichování kolíku. To se určila cílová čára asi 80 m vzdálená od startu a družstva závodila, kdo ji překročí jako první. Že se to zdá moc jednoduché? Ale kdež! Družstva se po trati posunovala jen podle kolíku, který zapichoval do země právě soutěžící člen družstva. A ten soutěžil tak, že vedoucí hry určil čas, za který je nutno zapíchnutí stihnout, třeba 13 vteřin, pak zařval „Teď!“ a soutěžící vyběhli s kolíkem a snažili se ho zapíchnout co nejdál a pak se vrátit v zadaném čase. Kdo se stihl vrátit, jeho družstvo postoupilo ke kolíku, když někdo nestihl, družstvo zůstalo na místě. Bylo to docela napínavé, hlavně proto, že v takovém stresu se čas odhaduje velmi nepřesně. Přesvědčivě zvítězilo družstvo Fandy Batysty.
Mladší děti pod vedením Jardy hrály Středověk, starší pokračovali v rozehraném turnaji volejbalu.
Nakonec Pavel navrhl a já s Petrem Urbanem otcem jsme realizovali zcela novou a zajímavou hru Azimuty. Ta spočívala v tom, že družstvo dostalo popis trasy, kterou se mělo dostat do cílového bodu. Popis byl stručný: něco jako 12 S, 5 V, 6 S a podobně, kde písmena značila světové strany a čísla metry. Každé družstvo dostalo na louce svůj výchozí bod a pak dělalo, co umělo, aby co nejpřesněji určilo světové strany a vzdálenosti. Aby to nebylo tak jednoduché, buzola a pásmo a poznámky byly tabu. Někdo to krokoval, jiný měřil stopami, družstvo Karla Flašky dokonce zvolilo za jednotku vzdálenosti jednoho Flašku (173 cm) a postupně ho přenášeli. (Mimochodem, napadlo mne, že mohli raději použít jako měřítko Jardu a pak by mohli, stejně jako ve staré Anglii, také měřit na yardy. No nic, to byl jen takový nápad.)
Největší problém bylo ale přesné určení světových stran. Měřilo se hlavně podle hodinek a polohy Slunce. Louku křižovaly provázky napnuté mezi kolíky a mezi tím se hemžili krokující, odměřující a rukama máchající členové družstev. Tuto soutěž opět naprosto přesvědčivě vyhrálo družstvo Fandy, jehož vědecký přístup (mimo jiné i výpočet posunu stínu v závislosti na čase uplynulého měřením vzdálenosti) slavil vynikající úspěch: po přesném komisionálním určení severu a odměření pásmem se jeho koncový bod lišil od oficiálního jen o jeden a půl metru. Pro srovnání, druhý nejlepší výkon byl 7,05 m. Nejdále se dostalo družstvo Karla Flašky, celých 17 m.
Další hrou byl oblíbený Vejtaha, kdy soutěžící natahují gumové lano co nejdál.
Tak jsme si pěkně užili celý den her. Ale pozor, ještě pořád není konec. Chystá se třetí noční hra: Totemy.
Už od rána ve volných chvilkách barví družstva své kamínky, chystají totemy a sbírají šišky. Těch je ale v okolních lesích málo, tak se nakonec kruhy kolem totemů nahrazovaly větvemi nebo toaletním papírem, ale nějak to nebylo ono, není nad pořádnou šišku.
Tak, hodinku a půl jste si zahráli, tak už skončíme a šupajdíme do spacáků.
Nu, myslím, že to bylo tento den, co se skupinka starších žáků a žákyň (snad i nějaké dorostenky tam byly) rozhodla spát venku. V tom by nebyl problém, ale uložili se přímo mezi stany a rozhodně se nechystali klidně spát. Asi soutěžili ve vtipech, protože každou chvíli se mezi stany rozléhal bujarý smích. Jelikož už bylo po půlnoci a ne všechny děti se chtěly v tuto dobu bavit, postupně jsme jim šli vynadat skoro všichni vedoucí. Ale nebylo to nic platné, hormony byly silnější a chechtot neustával, tak je nakonec Pavel všechny zahnal zpátky do stanů.