Potenciál (Uragán 2010)

1. kapitola
„…a z tohoto výrazu vyplývá, že potenciál fí za daných podmínek může nabývat hodnot, které několikanásobně převyšují hodnoty původního potenciálu…“.
Alešovi Wágnerovi opět klesla víčka. Seděl ve vyhřáté posluchárně Fyzikálního ústavu Akademie věd a snažil se porozumět přednášce, kterou jeho kamarád Béďa Látal právě prezentoval před vědeckou radou. Vlastně se sem dostal úplně náhodou. Byl na cestě na letiště, protože se vracel zpět do Paříže, ke svému životu příležitostných zaměstnání a občasných chudých období, ale hlavně k životu ve volnosti. Na nádraží se potkal s Béďou Látalem, svým kamarádem, který první rok po vysoké škole pracoval ve Fyzikálním ústavu Akademie věd, a zrovna šel vědecké radě představit svůj nový objev. Aleš měl dost času do odletu letadla, tak se nechal pozvat na Béďovu přednášku. Znali se s Béďou od dětství a Aleš věděl, že každý jeho objev stojí za to. Po cestě k ústavu se bavili o svých dávných klukovských projektech: „… ten padák z plachty, jak jsme s ním skákali z pískovny, pamatuješ…“
„Jasně, ale ta tvoje řiditelná raketa, to bylo něco. Škoda, že vybuchla.“
„No, malá chybička ve výpočtech. Ještě jsem neznal diferenciální rovnice.“
„A Béďo, čeho se vlastně týká ten tvůj objev? Že někomu hned první rok v práci poskytne slyšení sama slovutná vědecká rada?.“
„Dočkej času, uvidíš sám. Anotaci zatím četl jen vedoucí mé katedry.“
Jenže Aleš nedokázal udržet víčka otevřená. Proud odborných termínů ho neodolatelně stahoval do spánku a podstata Béďova objevu mu úplně unikla. Probral ho až vlažný potlesk členů vědecké rady, kterých bylo v posluchárně asi deset. Podle letmého pohledu Aleš odhadl, že dobrá polovina se zrovna probrala z klimbání stejně jako on. Nejhlasitěji tleskal profesor Valenta, kterého si Aleš všiml až nyní. Znal ho ze svého krátkého působení na Matematicko-fyzikální fakultě a kromě toho měl profesor Valenta chalupu v Alešově rodné vesnici.
Vedoucí katedry profesor Horák povstal, hlasitě tleskal, pak počkal, až se ostatní utiší, a řekl slavnostním hlasem: „Gratuluji, pane kolego, jsem opravdu nadšen. Váš objev je skutečně zásadní a jsem si jistý, že bude možno jej publikovat v prestižních světových vědeckých časopisech. Připravte prosím z této přednášky článek pro publikování, zařídím jeho odeslání“.
Aleš s Béďou vycházeli z budovy Fyzikálního ústavu do letního večera a Aleš se s úlekem podíval na hodinky.
„Hele, nějak se nám to protáhlo. Mám co dělat, abych se dostal včas na letiště. Musím si vzít taxíka na Hlavní nádraží, za půl hodiny mi odtud jede autobus na Ruzyň.“
Béďa se na něho s překvapením podíval: „Ty jedeš na letiště přes Hlavní nádraží? Tak to pojedu s tebou, chytnu akorát vlak domů …. hele, tady je taxík!“, a divoce zamával rukou.
U obrubníku zastavil automobil s nápisem TAXI na střeše. Aleš otevřel zadní dveře, hodil dovnitř nejdříve svůj batoh, nastoupil, za ním Béďa, a pak teprve sdělil taxikáři, že chtějí na Hlavní nádraží. Taxikář měl snědou pleť a byl zjevně cizinec. Usmál se na Aleše zářivým úsměvem a s měkkým přízvukem zopakoval: „Jásny, Hlávný nádrazí.“
Aleš se už chtěl pohodlně usadit vedle svého batohu, když náhle ucítil slabé zachvění v oblasti žaludku. Ve svém dosavadním životě, který by mohl někdo nazvat dobrodružným, již několikrát unikl různým nebezpečím, a tak se naučil nepodceňovat žádné náznaky hrozby. Rozhlédl se po taxíku, pohlédl z okna, ale neviděl nic, kvůli čemu ho jeho instinkt varoval. Pomyslel si, že ani instinkt není vždy neomylný, zhluboka vydechl, a pohodlně se usadil. Sice se na zadní sedačce s Béďou a batohem poněkud tísnili, ale Aleš se zavrtěl, pohodlně se opřel a oddal se myšlenkám na Paříž. Díval se z okna, pak mu pohled mimoděk zabloudil o něco níž a píchnutí u žaludku se ozvalo znovu a s plnou silou. Teď už věděl, co mu jeho instinkt naznačoval. Zároveň si všiml, že je taxikář stále po očku pozoruje ve zpětném zrcátku.
Aleš horečně přemýšlel, co dělat. Nebezpečí zde, v pražském taxíku, byla tak neočekávané, že chvíli nebyl schopen vůbec rozumně uvažovat. Zatřásl hlavou, aby zaplašil ochromující strach. Béďa si toho všiml a překvapeně se na něj podíval. Aleš zakašlal, vytáhl z kapsy kapesník, přiložil ho k ústům a přes něj Béďovi sotva slyšitelně zašeptal:
„Na příští červené na semaforu vystupujeme a zdrháme. Na nic se neptej, pak ti to vysvětlím.“
Béďovy oči se rozšířily překvapením, ale po vteřině přikývl. Aleš si trochu oddechl a připravil se. Zrovna přejeli most Barikádníků a v dálce vepředu viděl zelené světlo na křižovatce s Plynární ulicí. Taxikář trochu přidal, aby stihl zelenou, ale blikla oranžová a hned po ní červená. Kolona vozů se zastavila. Taxikář zabrzdil, polohlasně si pobrukoval nějakou melodii a stále nenápadně sledoval své pasažéry ve zpětném zrcátku. Aleš se zatvářil nenápadně a levou rukou stočil okénko ve dveřích dolů až na doraz. Pak se bleskurychle natáhl, vysunul ruku z okénka k venkovní klice a otevřel dveře zvenčí. Vykřikl: „Padáme!“, popadl batoh a vyskočil ven z auta. Posledním pohledem zahlédl v zrcátku udivené oči taxikáře, pak za sebou uviděl vyskočit ze dveří Béďu, a pak už oba divokým úprkem oběhli auto na chodník a zaběhli za roh domu. Aleš se ještě naposledy ohlédl a viděl, že dveře velkého černého auta, které právě zastavilo za taxíkem, se otevírají a v nich se objevuje postava muže v černém obleku, s tmavými brýlemi.
Situace byla zřejmě vážnější, než se zdálo. Aleš si hodil batoh na záda a ukázal Béďovi symbol metra asi sto metrů od nich.
„Musíme makat do metra. Rychle.“
Oba se rozběhli po chodníku Plynární ulice. Aleš se po několika desítkách metrů odvážil ohlédnout a leknutím málem zakopl. Dva muži v černých oblecích a s černými brýlemi za nimi běželi rovnoměrným, vytrvalým během a pomalu se blížili.
„Přidej!!“, zoufale zakřičel Aleš a z posledních sil vyrazil k blížícímu se vchodu do metra. Těžký batoh se mu házel na zádech a nedovolil mu dosáhnout plné rychlosti. Béďa si už také všiml mužů v černém, ale nezrychlil, čekal na Aleše.
Vchodu do metra dosáhli s náskokem asi třiceti metrů před svými pronásledovateli. Proběhli kolem budky dozorčího, schody eskalátoru dolů brali po dvou a na nástupiště přiběhli zrovna, když přijel vlak a cestující se hrnuli ven. Aleš a Béďa nezpomalovali a vběhli do otevřených dveří. Těžce oddychuje se Aleš díval ke schodům eskalátoru a v duchu se modlil, aby se dveře už konečně zavřely. Ať už to způsobil Bůh nebo jen náhoda, v okamžiku, kdy ze schodů seběhl první muž v černém, ozval se Alešem vroucně očekávaný hlas: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“, dveře se zavřely a vlak se rozjel.
Aleš vyčerpaně klesl vedle Bédi na sedadlo. Béďa se na něho zvědavě podíval:
„Tak teď už mi vysvětlíš, o co tu jde?“
„Jednoduše, všiml jsem si, že v tom taxíku chyběly zevnitř na dveřích kliky. Co je to za taxíka, ze kterého nemohou cestující vystoupit?“
„Aha, tak proto jsi otevíral dveře zvenku přes okno?“
„Jasně, kliky na stahování oken tam naštěstí zbyly.“
Béďa se zamyslel:
„To nás chtěl někdo unést? Ale proč? K tomu ještě ti muži v černých oblecích … jako z béčkového filmu.“
Aleš se podrbal ve vlasech:
„No, po mně šli těžko… hele, čeho se vlastně týká ten tvůj nový objev? Já jsem to nějak nepochopil. Nešli nakonec po něm?“
Tahle myšlenka Béďu překvapila. „Hmm, nevím. Ten objev je jen takový nápad. Teorie ukazuje, že není vyloučen mechanismus, který by tepelný pohyb atomů v polovodičích převáděl na elektrický potenciál. Ale experimentálně se ještě nepodařilo…“
Aleš ho vzrušeně přerušil:
„To chceš říct, že bys dokázal přeměnit teplo přímo na elektřinu? No ale to přece může změnit celý svět! Představ si – elektrická auta na cokoliv, co hoří. Elektrárny bez turbín a generátorů. Elektrárny doma – hodíš tam pár polínek a svítíš celý den…“ Aleš vstal ze sedadla a vzrušeně přecházel po vagónu, nevšímaje si lidí, kteří ho udiveně pozorovali. Pak se ale zastavil, zamyslel se a posadil se zpátky k Béďovi.
„Co když jdou po tobě právě kvůli tomuhle?“
Béďa zavrtěl hlavou: „Nesmysl. Jednak je to teprve ve fázi teoretických úvah a jednak jsem to poprvé prezentoval právě dnes. Nikdo by nestihl zorganizovat únos tak rychle,“ a zaváhal: „… jedině že by…“

1. úkol: Zjistit, kdo zorganizoval únos.