2. den, neděle 15.8.2021

Tábor se rozjíždí
Na jednu stranu je nepříjemné, když vás někdo v neděli vzbudí tři čtvrti hodiny před tím, než máte vstávat. Na druhou stranu je příjemné vědět, že svět a hlavně děti se zas tak moc nemění v průběhu těch desetiletí, co jezdíme na tábory. Ano, jako každý rok se dlouho před sedmou hodinou ranní ozývalo špitání, cupitání, hlasy a hlásky (a nesmím zapomenout na bouchání dvířek u stanů) dětí, které na začátku tábora jsou ještě plné sil a probouzejí se dlouho před budíčkem. V půl osmé sice služba z povinnosti volala „Budíčééék!“, ale nebylo už koho budit.
Bylo teplé letní ráno a i když na naši táborovou mýtinu ještě nesvítilo sluníčko, děti už po táboře pobíhaly v předepsaných tričkách a kraťasech. Ještě jsme ze stanu vytáhli Jirku, Matěje a Kubu a vyrazili jsme na první rozcvičku. Zatím neznáme dost dobře okolí, tak jsme běželi kousek za záchody do lesa, pak po cestě a singletrailu lesem nahoru. Tam nás na malém paloučku pěkně rozcvičila Zdenka Herdová a běželi jsme zpátky. Zatím tu nemáme ani plácek na běžeckou abecedu, nemluvě o nějakých delších tratích pro ranní výběh.
Byla snídaně a začali jsme se pomalu chystat na první bod programu, což je jako každý rok průzkum okolí z hlediska orientačních závodů. Úkolem družstev je projít okolí tábora a do mapy zakreslit všechny zajímavé objekty, cesty, studánky, krmelce, posedy a oplocenky, které pak mohou být použity v orientačních závodech. Ale stačili jsme jen dát vedoucím družstev ty mapy, a než jsme zaveleli k odchodu, začalo krápat. Z jasného nebe. Vypadalo to jako běžná letní přeháňka, ale pak mi Petr Sedlák na mobilu ukázal obrázek z radaru, jak se na nás hrne soustava bouřek a dešťů. A měl pravdu, za chvíli se silně rozpršelo a bylo nutno ukrýt děti do jídelny a nějak je zabavit.
Pohotově se toho ujal Danny Gribbin, který zřejmě na místě vymyslel hru s poznáváním písniček. Využil přitom řetězec Spotify – mobilní data – Dannyho telefon – technologie Bluetooth – Jendův reproduktor. Pouštěl písničky táborníkům, kteří hádali zpěváka nebo skupinu a název písně. Trochu jsem se divil, že mi ty písničky vůbec nic nepřipomínají, než se ukázalo, že Danny ty písničky pouští POZPÁTKU. Umíte si to představit? Z reproduktoru se pět vteřin ozývá zvuk připomínající broušení plechu se zpěvem, který naopak nepřipomíná žádný lidský jazyk, a v sále se zvedne les rukou a všichni vědí, že to je Bohemian Rhapsody od Queen. Pozpátku.
Takhle projeli snad třicet písní a táborníci všechno uhodli. Ty děti mne nepřestávají překvapovat.
Pak už nepršelo, ale bylo dost mokro a máme tu omezené možnosti sušení bot, tak jsme ještě zahájili letošní sezónu Intelektuálních rozcviček. Tři papíry pro tři kategorie jsme připíchli na nástěnky visící na sloupech podpírajících střechu u jídelny. Nástěnky jsou i v různých výškách, my myslíme na všechno.
A jako obvykle byla životnost jedné hádanky tak deset minut, zvláště u mladších kategorií. Jen ta nejstarší kategorie se zadrhla hned na první hádance od Tomáše Havelky:
„Na jakém místě je středa před úterkem?“
I takřka geniální Šimon Kubeš si na ní vylámal své intelektuální zuby a dosud na správnou odpověď přišel jen Matěj Nejedlý. Ale dali jsme nejstarší kategorii ještě další hádanky, takže si všichni úspěšní luštitelé přišli k nějakým penězům.
Mezitím už krajina kolem trochu vyschla a po svačině se družstva mohla konečně vydat na to orientační seznamování. Zřejmě to proběhlo bez problémů, našlo se pár oplocenek a krmelců a vše bylo zaznamenáno do map. No, uvidíme zítra na prvních orientačních závodech.
Před obědem si Danny operativně připravil ještě další dvě soutěže v poznávání umělecké tvorby. Z reproduktoru pouštěl soundtracky a soutěžící hádali, z kterých filmů to je. Opět stačilo několik málo vteřin a už se zvedaly ruce těch, kteří věděli. Děti znaly nejen poslední filmy, ale poznaly i melodie z filmů starých třicet let, například Čelisti. Pomalu mi začínalo být jasné, co asi všichni dělali během toho lockdownu.
No a protože oběd pořád nebyl hotov, připravila skupina pomocníků poslední dnešní soutěž v poznávání hlášek z filmů. Není ani třeba popisovat, že stačilo většinou několik prvních slov a už se zvedaly ruce. Ale potěšilo mne, že děti bez problémů poznávaly i klasické české filmy jako Marečku, podejte mi pero nebo Jáchyme, hoď ho do stroje.
Pak už byl oběd od kuchařského uměleckého dua Kačka – Píba a jako obvykle stál za to. Z vynikající zeleninové polévky a číny s rýží mi jen dvě děti přinesly malinké zbytky a musel jsem si tedy pospíšit, aby na mne zbyla aspoň jedna plná porce, než se začne přidávat.
Pak byl poobědový klid, slunce mezitím vystoupalo až nad náš tábor a začalo pěkně hřát. Po tom dešti to tu začínalo být poněkud saunovité, a tak jsme postoupili k dalším bodu programu – nalezení Lipna a koupání. Vzali jsme paddleboardy (letos máme dva, můj a Michnovi koupili jeden na přání Janičky a Alenky), vedoucí si posháněli svoje děti a vyrazili jsme k jezeru. Nepříjemné na té cestě je to, že musíme přecházet dost frekventovanou silnici na Frymburk, ale naštěstí se po několika minutách vytvořilo okno, kdy nic nejelo, tak jsme bezpečně přešli. Petr Sedlák už dopoledne provedl průzkum břehu Lipna z hlediska koupání čtyřiceti dětí a nenašel nic, než malinkou plážičku pod bufetem u kempu Vřesná. Ale vstup do vody tam je pohodlný, není tam velká hloubka a ti dva rybáři, kteří tam měli postavení stany, byli celkem tolerantní. Říkali: „Aspoň se to provzdušní“. To jsme myslím splnili na výbornou.
Pak jsme asi hodinu dováděli ve vodě, děti se střídaly na paddleboardech, starší žactvo odplavalo na protější břeh, kde se vyvalili na molo (to není protější břeh Lipna, byli jsme u úzké postranní zátoky).
Pak jsme zase bezpečně přeběhli tu silnici a došli do tábora, dali si svačinu a pak konečně přišel čas na to seznamování. Jako první byla klasická hra Práskající Čestmír, kdy jsme se posadili do kruhu a já jsem začal, s tím, že jsem Láďa a mám doma třináct prasátek. Marek to po mně opakoval a dodal, že je Marek a rád dělá stojky. Další v pořadí Bára Martykánová to zopakovala po mně a po Markovi a doplnila, že ráda plete copánky. Dále jsme se dozvěděli, že Matěj rád jezdí na atletické tábory (to mne potěšilo), Ondra Šustr rád skáče do písku, Boris rád sportuje, Šimon Brůžek rád běhá, Zdeňka Herdová se těší na švestkové knedlíky, Jindra má rád přírodu, Verča Blažková má doma morče, Terka Straňáková chová včely, Zoe ráda dělá gymnastiku, Bára Čermínová ráda čte (to mne taky potěšilo), Márty Baron má dnes narozeniny, Vojta má rád mlácení své sestry, Šimon Hřebecký rád žere, Tomáš Hálek rád spí, Honza Stejskal nezávidí lidem na konci tohoto kruhu, Jirka Brunclík se rád koupe (řekl, a usnul), Bára Brcková má doma rybičku Aleše, Sebastián Fízk má rád fotbal, Pavel Klein rád jezdí na kole, Janička Michnová má ráda morčata, Lucka Blažková má doma šneka Bobana, Silva má ráda toasty, Matylda Vacková má ráda koně, Alenka Michnová má ráda Dádu, Kuba Outlý nikdy nebyl na Kubě, Onďa rád provokuje svého bráchu, Jirka Dohnal má rád vejce, Tomáš Sedlák má rád pokémony, Šimon Kubeš je labužník, Petr Stejskal se rád kouká na filmy, Štěpán Zelinka má rád tenhle svůj klobouk (s obrázky konopí), Ríša Němeček má rád svého králíka, Doďovi Růžičkovi se tu líbí, Lukáš Blecha rád nosí svoje brýle (když Lukáš opakoval všechny lidi před sebou, o Kubovi prohlásil, že Jakub nikdy nebyl na Jakubu), Anička Kaštovská má doma lidoopa jménem Vojta, Štěpán Koutecký má doma tři morčata, Dan Šandl nemá doma žádné prasátko (to se dá snadno napravit) a Jenda Hurt je stydlín.
Tak, teď už každý zná každého a jdeme to vyzkoušet na hře Poznávačka. To je taková hra, kdy vedoucí drží deku mezi dvěma družstvy, na každé strany deky se skrčí jeden hráč a pak tři-dva-jedna, vedoucí spustí deku a souboj vyhrává ten, kdo dříve řekne jméno toho druhého. Při letošní hře už nezačínalo tolik jmen na „Eeeeéé“, jako jindy, ale i tak se někdy mezi soupeři rozhostilo trapné mlčení. Naopak se jako úspěšná ukázala strategie Martyho, který po spuštění deky vychrlil v jediné vteřině jména všech členů druhého družstva: „Ádamareklukášaničkaonďaalenka“ a dost často se trefil dříve než soupeř.
Už během Poznávačky se některá družstva začala rozehrávat v ringu na místním krásném hřišti s naší krásnou novou sítí. Pak už začal oficiální turnaj, ale před večeří se odehrál jen jeden zápas.
Po švestkových knedlících už hořel oheň a bylo potřeba vyplatit plichtíky za dnešní soutěže. Dnešek byl velmi příznivý družstvu Zdeňky, jehož členové dostali každý 19,-pl. A to jsem ještě zapomněl na platby za včerejší jízdu na kolech na tábor, asi ten zážitek podvědomě vytlačuji z paměti.
Ale to pořád nebylo všechno. Alena Kvasničková zahájila celotáborovou hru, takzvané cétéháčko. Ukázalo se, že z archivu americké komise pro jadernou bezpečnost NRC byly ukradeny důležité dokumenty odhalující slabé stránky jaderných elektráren a je podezření, že by mohly být prodány teroristům. Čip GPS u dokumentů poslal poslední signál z blízkosti jihočeského města Frymburka (jaká to náhoda). Zdá se, že bezpečnost jaderných elektráren ve světě leží na našich bedrech a proto se stáváme detektivy. Abychom mohli oficiálně působit, dostal každý průkazku detektiva s fotkou a otisky prstů. Ale než jsme se stačili vydat po horké stopě, dozvěděli jsme se, že se na nás žene další bouřka s deštěm.
Opustili jsme tedy ohniště a v rámci přípravy na tu detektivní činnost jsme v jídelně shlédli film Johnny English znovu zasahuje. Zatímco venku lilo a blýskalo se, putovali jsme společně s Johnnym z tibetského kláštera do ústředí MI6 v Londýně, honili padoucha v Honkongu, zabránili atentátu na čínského premiéra v horském hotelu ve Švýcarsku a nakonec zmlátili tácem královnu Spojeného království a Velké Británie.
Po filmu už nepršelo a děti se pozoruhodnou rychlostí rozběhly do stanů a zalezly do spacáků. Není divu, po tolika zážitcích v tom prvním táborovém dnu.
Tak dobrou noc.