Díky za držení palců
Ráno to úplně vypadalo, že se včerejší temná předpověď vyplní. Ještě před budíčkem se zvuky na stanové celtě střídaly „šššššššš“ od mrholení s „ťukťukťuk“ od opravdového deště. Budíček byl opět odložen o půl hodiny a ještě pět minut po budíčku to vypadalo na další zrušenou rozcvičku.
Ale když se dalších pět minut nerozpršelo, zavelel jsem k rozcvičce v obvyklém oděvu, tedy tričku a kraťasech, protože teplota byla příjemných 12 °C.
Ale pro jistotu jsme běželi jen krátkou variantu ke kládám, tam jsme dali rychlou turborozcvičku na zahřátí s abecedou a spěchali zpátky, co kdyby se zase rozpršelo.
Po snídani se táborníků ujala dvojice vyšetřovatelů Alena a Dita a dovedly detektivy konečně k nějaké pracovní verzi, co se vlastně stalo. Skupina počítačově zdatných detektivů obklopila Jendu, který na mobilním telefonu zadal adresu nalezenou na místě činu. Bylo to něco jako http://nothinghere.8u.cz/111211211, kde byla zakódovaná stránka. Ale detektivům netrvalo ani pět minut a složitý kód rozlouskli. Narazili na zprávu překupníků těch tajných dokumentů, že kontakt k předání se nachází v táboře a je blond. To bylo vše. Ale existovaly další indicie a důkazy, že pachatel je mladá žena. A tak byly vyhledány všechny mladé blondýnky (Edita, Tereza a Silva) a pro jistotu byly všechny obviněny a zatčeny. Soudní stání bylo určeno na dnešní večer.
Vyšli jsme ven ze soudní budovy a pořád nepršelo. Družstva toho využila a okamžitě se rozprchla po táboře a blízkém okolí, aby měla klid na přípravu kulis a kostýmů a na zkoušení svých divadelních představení. Podle toho, co jsem pochytil, se dnes můžeme těšit na skutečně hodnotné umění.
Pořád jsme s obavami sledovali oblohu, po níž se pořád honily šedé mraky, ale už nepršelo ani nemrholilo. Přesto ale nebylo pomyšlení na nějaký program nebo hry, protože družstva měla plné hlavy svých představení a nebyla s nimi rozumná řeč. Dáša nás vedoucí však upozornila na zajímavý fakt, že uplynuly čtyři roky od posledního divadelního představení vedoucích a kuchařů na Myšárně roku 2017. Předposlední představení vedoucích a kuchařů bylo další čtyři roky předtím, na Kocandě 2013. Dáša tím nenápadně naznačila, že se od nás vedoucích očekává další divadlo, aby byl tento olympijský interval dodržen. I rozvzpomněl jsem se na krátkou divadelní hříčku, kterou jsme kdysi sehráli na úplně jiném táboře před 17 lety a sepsal jsem krátký scénář pro šest osob a kompars. Jmenovalo se to Pech č. 5.
A tak celé dnešní dopoledne bylo věnováno intenzivním přípravám na dnešní, nebojím se to napsat, galavečer divadelních představení. Kromě táborníků nacvičovali i vedoucí a do dvou her byla dokonce zapojena i sprcha s hadicí. Zdálo se, že na naše divadla je zvědavá i příroda, protože krátce před obědem se z kuchyně ozval Jarkův výkřik: „Hele, modrej mrak!“ A nebyl to mrak, byl to kus modré oblohy, který se rychle rozšiřoval a pak vykouklo sluníčko a se zájmem nás pozorovalo. Teplota ve stínu přitom stoupla na téměř tropických plus 13 °C.
Po obědě přípravy finišovaly a ve tři hodiny se konečně otevřely dveře divadla. Hlediště před jídelnou se začalo pomalu zaplňovat natěšenými diváky. Nyní můžu říci předem, že nikdo z těchto dychtivých diváků nebyl zklamán.
Uvítal jsem diváky na letošním festivalu divadelních táborových her a představil jsem první soubor, Malše Olše Lipno, který pod vedením autorky a režisérky Zdenky nacvičil údernou jednoaktovku pod názvem Velkolepá táborová hra. Vskutku, šlo o kombinaci sportovního prostředí a tématu jednoho dne na letním táboře. Citlivě vedená režie nejdříve diváky ukolébala zdáním, že se jedná o běžnou táborovou hru, aby pak s o to větší silou udeřila tragédie, která začala výkřikem táborníka, představovaného zkušeným Kubou: „Kterej fidibus mi do flašky nalil hydroxid hlinitý?“ (což byla mimochodem jeho poslední slova). Smrt jednoho, druhého, třetího táborníka byla postavena do kontrastu s vedoucí (Zdenka Herdová), hledající úkryt již mrtvých táborníků a zoufající si ze svých svěřenců, kteří se stále ptali – kdy už tam budem – a stěžovali si, že je bolí nohy. Každý divák si pak musel sám zpracovat tento věčný protiklad mezi táborem, létem, prázdninami a nezvratnou smrtí.
Jako druhé vystoupilo těleso Klub nadšených rybářů (stále pátráme po tom, co má tento název symbolizovat) a předvedlo nám dechberoucí kombinaci sitcomu s duchařským příběhem. Jmenovalo se to výstižně – (Ne)smrtelní. Byla to smršť gagů a vtipů, vyplývajících z toho, že jeden člen domácnosti (Honza Stejskal, autor a režisér) vidí duchy a baví se s nimi, kvůli čemuž se ho druhý člen domácnosti (Marek Kuna) snaží dostat do blázince. Nedají se popsat všechny ty vtípky a humorné situace, které se odehrávaly tu doma, tu v baru, tu v psychiatrické léčebně; snad jen jeden za všechny:
„Ahoj Adolfe“
„Koho jsi to zdravil?“
„Ani se neptej“
Pro zasvěcené diváky to bylo o to vtipnější, že Honza zdravil ducha představovaného Doďou, jehož civilní jméno je Adolf. Fakt si nevymýšlím. Je třeba také zmínit mladého, ale talentovaného Lukáše Blechu, který svým reklamním vystoupením donutil hlavního hrdinu Honzu si na hlavu nasadit pytlík s cornflaky, a jehož křik „Z nebe prší křenová omáčka, bude konec světa!“ zněl celou závěrečnou scénou v blázinci.
Představení sklidilo zasloužené ovace, ale to už nás čekalo třetí představení. Autorkou a režisérkou byla zkušená Bára Brcková, na jejích díla se těšíme celý rok. Ani letos nezklamala se svým muzikálem Komár zpěvu. A opravdu, tento zprvu málo pochopitelný název v sobě integruje obě požadovaná témata – muzikál a ze života hmyzu (i když v této hře byl život hmyzu velice krátký), který Bára nacvičila se svým ansámblem Podvodníci.
Režisérka Bára si zahrála režisérku muzikálu – mladou, nadšenou, perspektivní – a zklamanou, protože její soubor vůbec neuměl zpívat. Myslím, že mnohý divák měl v očích slzy, když po zpackané premiéře, na niž přišli jen dva diváci, šla utopit svůj žal do baru, kde vypila celou láhev dihydrogen monooxidu. A ty slzy rychle vyschly, když členové souboru po štípnutí komárem (deux ex machina, čili božský zásah) náhle zjistili, že krásně zpívají, a šli přesvědčit režisérku, aby to s nimi ještě zkusila. Naši diváci tleskali stejně nadšeně jako diváci na vyprodané premiéře v této, dnes snad mohu již říci kultovní, divadelní hře.
Jako čtvrtý vystoupilo umělecké uskupení Legitimní superdobrodruzi (LSD) po vedením Šimona Kubeše, které zkombinovalo akční příběh se superhrdiny s českou pohádkou. Bylo to prostě úžasné. Klasický český Jirka (Jirka Dohnal) si zabalil do rance buchty a vydal se do světa (tedy, vlastně ho vyhnala matka, ale to není důležité). Padl mu do oka inzerát „Hledáme následníka trůnu“ a rozhodl se, že to zkusí. O jeho odvaze svědčí to, že to bylo v zemi superhrdinů, například samotný král měl velikou superschopnost, totiž bohatství. A jak je v pohádkách zvykem, musel český Jirka splnit tři přetěžké úkoly, aby mohl dostat princeznu za ženu. A jak je v pohádkách zvykem, všechny úkoly pomocí svého důvtipu splnil. Například závod s Emilem Zátopkem vyhrál tak, že mu dal své buchty. Jak všichni atleti vědí, těsně před závodem se nemá jíst, a ztloustlý Emil (Štěpán Zelinka) pak neměl s Jirkou šanci. Na této hře jsme ocenili nejen propracovanou psychologii postav, ale také dokonalé kostýmy a kulisy, které nás zcela vtáhly do děje.
Jako poslední ze zavedených souborů vystoupila Kouzelná školka, která pod vedením Jirky Brunclíka a zřejmě autora scénáře Matěje předvedli úchvatný špionážní román týkající se cestování časem. Soubor si věřil natolik, že ještě před zvednutím opony nechal diváky hlasovat, jak má příběh skončit – autíčkem nebo hrníčkem. Vyhrálo autíčko.
Nebohý hlavní hrdina (Matěj Nejedlý) si chtěl v kavárně dát jen kávu a palačinku, ale zasáhla ho jakási časoprostorová anomálie a on se začal samovolně přemisťovat v čase. Dostal se do roku 1949, kdy byl svědkem smrti Karla Gotta pod koly automobilu (Ondra Šustr), hned potom byl v post-apokalyptickém roce 2065, aby se následně dostal do pravěku, kde ho pronásledovala tlupa pralidí s křikem „Kudalán, kudalán“. Ve spirálách času ho marně pronásledovala tajná chronoagentka (Verča Tylová), která se ho snažila dostat zpět do jeho kavárny k jeho kávě a palačince – dokud ji v roce 1949 neporazilo autíčko. Dost dobře se nedají popsat ty divy jevištní techniky, které zajišťovaly bleskurychlé střídání scén jednotlivých časových období. Díky tomu divák přímo cítil zoufalství nedobrovolného cestovatele v čase, který chtěl jen tu kávu a palačinku. Můžeme jen zvolat – Více takových sci-fi divadel!
Ale to pořád nebyl konec dnešních divadelních orgií. Jako třešničku na dortu jsme shlédli Pech č. 5, krátkou dvouaktovku, kterou za dopoledne a bez režiséra nacvičili naši vedoucí Alena, Dita, Jenda, Kuba Folberger, Tomáš Havelka, Tereza a Danny. Tento příběh se odehrával dílem v kanceláři svatého Petra, dílem na dětském táboře, a pojednával o těžkém životě strážného anděla (kdo jiný, než Tereza Faktorová). Zvlášť, když má ochraňovat Justýnu Novotnou (Alena Kvasničková), která je pronásledována smůlou vskutku pekelnou. Ano, i na peklo v této hře došlo. Ale ďábel Kalamitáš (přesvědčivý Kuba Folberger) všem vlastně pomohl, všem, kromě diváků, mezi něž v závěru tu pekelnou smůlu rozhodil. No, doufejme, že to byla jen divadelní hra.
Tím tedy skončila umělecká část dnešního odpoledne a na řadu přišla část poněkud přízemnější, obchodní – byla burza. Nastěhovali jsme hlediště i jeviště zpět do jídelny a Danny začal totální výprodej. Důvodem takto brzkého zahájení (podle programu měla být burza až zítra) byl fakt, že pro Báru Čermínovou už vyrazila maminka z Prahy a čekali jsme ji kolem čtvrté hodiny. Podobně měla odjet i Silva. Ale naše milá Bára a milá (i když podezřelá) Silva nemohly přeci odjet před burzou. I změnili jsme program (to my můžeme) a jídelna tedy zněla celou hodinu Dannyho vyvoláváním „poprvé – podruhé – á potřetí“ a divokým přihazováním táborníků. Při vědomí, že ty cenné plichtíky brzy ztratí jakoukoli cenu, se prodávaly věci za naprosto šílené částky, nebylo výjimkou koupit sušenky za 150 plichtíků. Prodalo se úplně všechno, o vše byl zájem, dokonce i o knížky a pexeso od Armády ČR. Během burzy jsme se rozloučili s Bárou i Silvou, ano i slzičky se objevily. Bára slíbila, že příští rok přijede opět, už teď se těšíme. U Silvy je to samozřejmé.
No a po burze začalo konečně pršet. Děkuji tedy všem, kdo nám drželi palce, zadržoval mraky a umožnili tak prožít ta nádherná divadelní představení pod širým nebem, dokonce při slunci. Bylo to perfektně načasované, déšť přišel až v okamžiku, kdy už nám nevadil.
Soud se totiž konal v jídelně proměněné na soudní síň. Jako soudce zasedala Dáša, jako obžaloba Šimon a Zdenka s podporou své sekretářky Matěje, na druhé straně seděly obžalované Edita a Tereza s obhájkyní JUDr. Alenou.
Soudní jednání bylo dlouhé a nezáživné, projednávaly se důkazy, předvolávali se svědci a soudní znalci (opět ten Jirka Dohnal, psycholog), vznášely se námitky a soudce se radil s porotou. Po zvážení všech důkazů a svědectví se Edita přiznala, že chtěla prodat důležité tajné dokumenty a byla po právu odsouzena k účasti na CTH příští rok.
No a protože běžela centrála (soudní síň musela být přece důstojně osvětlena) jsme hbitě přeměnili jídelnu na kino a shlédli další detektivní film Zootropolis o udatné králičici, která se stala policistkou v hlavním městě zvířátek. Bylo to dost vtipné.
Po závěrečných titulcích děti bez protestů odešly do spacáků a ťukání deště je rychle poslalo do říše snů. Doufejme, že doma pak nebudou mít problémy s usínáním bez zvuků deště.
Tak dobrou noc a ještě jednou díky za ty palce.
